Když v prosinci minulého roku padl režim Bašára Asada v Sýrii, zazvonil definitivní umíráček arabskému socialismu – ideologii, která formovala a poznamenala arabský svět jako málokterá jiná. Arabský socialismus však nebyl pouze ideologií, ale společensko-politickým hnutím, které po generace formovalo intelektuály, politiky, filozofy i ekonomy.
Prvopočátky něčeho, co bychom mohli termínem “arabský socialismus” nazvat, se rodí u antikoloniálních hnutí, převážně pak u Muslimského bratrstva. To založil ve 20. letech minulého století Hassan al-Banná v Egyptě a velmi rychle dosáhlo formy masového hnutí. Ideově sice vycházelo pouze z odporu k imperialismu a myšlenky jednotné muslimské vlasti, ale velmi rychle se v něm objevil i sociální akcent, z něhož vzniklo nové (tentokrát již socialistické) hnutí. Toto regionální pojetí socialismu představuje velmi zajímavý model – vlastní pojetí socialismu, spojené s panarabismem, sekularismem a silným důrazem na nezávislost a antiimperialismus.
Násir a Kaddáfí
Prostor pro realizaci arabským socialistům vytvořil proces dekolonizace. V roce 1952 svrhla skupina plukovníků vedená Muhammadem Nadžíbem a Gamálem Násirem egyptskou monarchii a nastolila nový režim. Souboj o moc vyhrál Gamál Násir, který v novém Egyptě začal s realizací své vize egyptského arabského socialismu – “násirismu”. Egypt znárodnil těžební průmysl i infrastrukturu v zemi a provedl odvážnou pozemkovou reformu s cílem oprostit Egypt od vazeb na Británii.
Násir se do nevůle bývalých koloniálních velmocí i USA dostává ani ne tak kvůli socialistickému řízení ekonomiky, ale odvážné zahraniční politice. Znárodňuje Suez, usiluje o arabskou jednotu a vede několik neúspěšných válek s Izraelem, které Egypt vnitřně vyčerpaly. Jeho velkým cílem bylo vytvoření jednotného arabského státu, o což se pokusil vytvořením tzv. “Sjednocené arabské republiky” se Sýrií. Toto soustátí ale vydrželo pouhé čtyři roky. I přes některé neúspěchy se Gamál Násir stal inspirací pro celoarabské hnutí, které usilovalo o dosažení samostatnosti, svrchovanosti a sociální spravedlnosti. S jeho smrtí v roce 1970 tak vzniká zcela nový odkaz, který zásadně ovlivňuje dění tohoto regionu dodnes.
Násirismus a jeho dědictví následně převzaly tři nejvýznamnější režimy tzv. arabského socialismu, avšak každý z nich jej pojal diametrálně odlišně. Za přímého ideového nástupce Násira se považoval plukovník Muammar al-Kaddáfí, který rok před Násirovou smrtí v čele vojenského převratu ukončil libyjskou monarchii (podobně jako Násir v Egyptě). Mladý a idealistický Kaddáfí po vzoru sousedního Egypta začal provádět socialistické reformy, znárodnil zahraniční monopoly a zásadně transformoval strukuturu libyjské společnosti. Rovněž se snažil o uskutečnění vize sjednoceného arabského státu, leč jeho pokusy nedopadly úspěšně. Souběžně Kaddáfí prováděl modernizaci a společenské reformy (například i ženskou emancipaci). Na rozdíl od většiny dalších arabský socialistů ale emancipaci kombinoval se silným náboženským étosem a důrazem na jednotu skrze islám.
V průběhu sedmdesátých let jeho režim dostal novou formu, která byla v arabském světě unikátní. Za zásadní obrat je považován rok 1977, kdy Kaddáfí vydává tzv. “Zelenou knihu” a politický systém z demokratického centralismu transformuje na přímou demokracii v tzv. lidových shromážděních. Tento systém zvaný “džamáháríje“ sice v mnohém pokulhával a role centrální (a hlavně Kaddáfího) autority zůstala silná, nicméně úroveň komunální samosprávy těžko hledala konkurenci i v rozvinutějších zemích. Kaddáfí se Zelenou knihou pokoušel o zformování alternativy jak vůči americkému kapitalismu, tak vůči sovětskému komunismu. Libye se nezařadila do bloku socialistických zemí pod vedením SSSR, byť ji k němu její zahraniční politika a mezinárodní situace stále přibližovala, a po smrti Josipa Broze Tita patřila mezi vůdčí síly hnutí nezúčastněných zemí.
Libye se v této době stala druhou nejbohatší zemí Afriky (po Egyptu) a v HDP na obyvatele dokonce i bohatší než USA, za což vděčila svému – nejen ropnému – bohatství. V devadesátých letech na ni plně dopadly mezinárodní sankce, což si částečně způsobila i podporou různých osvobozeneckých a radikálně levicových hnutí v 80. letech. Kaddáfí se v této situaci snažil najít způsob, jak omezit svou závislost na dovozu. V tomto duchu také realizoval program tzv. “Velké umělé řeky” (někdy též nazývaná osmý div světa), jehož cílem mělo být zajištění sladké vody po celé Libyi a podpora udržitelného zemědělství. Občas byl tento projekt považován i za pokus de-dezertifikovat Saharu. Mimořádné úspěchy projektu však, jakož i zlepšující se mezinárodní situaci Libye (která se snažila navázat se Západem přátelské vztahy) prudce ukončil rok 2011, kdy Kaddáfího režim svrhla barevná revoluce podpořena katarskými financemi a intervencí NATO.
Baasisté v Levantě a Mezopotámii
Další dva režimy, které se odkazovaly na Násira, vycházejí z tzv. “baasistického hnutí”, sdružené kolem strany Baas založené Michelem Aflakem. Jeho interpretace arabského socialismu je podstatně sekulárnější, centralističtější a nacionalističtější. Bavíme se zde o baasistickém Iráku a Sýrii.
Irácký baasismus je úzce spjatý s osobou Saddáma Husajna, který se ujal moci v druhé polovině sedmdesátých let. Tehdy se s pomocí CIA podařilo Baasu svrhnout marxistickou vládu v Iráku, přičemž převrat provázelo obrovské násilí a velké čistky. Prostředky rapidně modernizujícího se Iráku (taktéž vlivem rekordních zisků z ropy) využil Husajn k agresivní válce vůči sousednímu Íránu, kde se v roce 1979 dostala k moci islamistická vláda Rúholláha Chomejního. Válka znamenala rozkmotření iráckých Baasistů s jejich syrskými kolegy, které již dlouhodobě rozdělovala odlišná zahraničně-politická orientace.
Když Husajn během války začal pacifikovat i podezřelé Kurdy, situace se Sýrií vyeskalovala v takřka válečný stav. Irácko-íránská válka však oproti očekávání silně militarizovaného Iráku (který dostával zbraně jak ze SSSR, tak i z USA) skončila patem a Írán byl schopen své pozice udržet. Irák následně ve znamení obrovské privatizace postupně zavrhl socialistický model a započal svou formu baasismu profilovat jako silně nacionalistický šovinistický režim držený u moci oligarchií. Zranitelnost jeho postavení se však projevila po válce v Zálivu, kdy rozpadající režim zachránila pouze další centralizace a brutální praktiky bezpečnostních sil. Západní sankce si následně vyžádaly stovky tisíc mrtvých hladem napříč celým Irákem. Tragédii tohoto režimu završila americká intervence v roce 2003 pod údajným výskytem zbraní hromadného ničení v Iráku. Avšak jediné, co se v Iráku kdy blížilo zbraním hromadného ničení, byly chemické zbraně, které tam sami Američané dodali v době, kdy patřil Husajn mezi oddané spojence USA v regionu.
Posledním směrem tzv. arabského socialismu je pak samotný syrský baasismus, který přes veškeré politické krize vydržel až do prosince minulého roku. Zde se dostávají po puči v roce 1963 k moci tzv. “novobaasisté”, kteří na šestém sjezdu oficiálně přijali marxismus a veškerou jeho dialektiku, a po dalším puči v roce 1966 tato stanoviska doplnili i o určité aspekty maoismu. Za ústřední postavy syrského baasismu lze považovat Saláha Džadída a později převážně Háfize al-Asáda, který od roku 1971 vykonával funkci prezidenta. Právě v 70. letech dosáhla Sýrie, částečně vlivem ropné krize, mimořádně dynamického rozvoje a začala provádět kroky s cílem dosažení státní kontroly nad ekonomikou. Obecně byla Sýrie a její řízení velmi podobné byrokratickému socialismu sovětského typu. K tomu přispívala i pomoc ze SSSR, ke kterému se Háfizův režim časem velmi úzce přimknul. Spor mezi socialistickými neobaasisty a nacionalistickými baasisty vyvrcholil v rozkol na syrskou a iráckou stranu Baas, jak jsme již uvedli výše.
Po rozpadu SSSR se syrská ekonomika ocitla v hluboké krizi, z níž se postupně dostávala ekonomickou liberalizací a otevíráním světu. Asád se snažil i o konstruktivní vztahy se Západem. Syřané tak šli přesně opačným směrem než v sousedním Iráku, který se mezi tím přeměnil na oligarchickou despocii. Smrtí Háfize a nástupem jeho syna Bašára začala další epocha uvolňování, jejímž cílem bylo Sýrii modernizovat a transformovat. Proběhlo tzv. “Damašské jaro”, kdy docházelo k propouštění politických vězňů a značnému omezení činnosti cenzury. Později se vlivem přílišné překotnosti postupující liberalizace a obavou z destabilizace režim vrátil k represivním metodám, avšak mnoho z reforem zůstalo. Další plány režimu přerušila občanská válka, která v Sýrii představovala vyvrcholení arabského jara. Asádův režim se začal konsolidovat (aplikací nové ústavy z roku 2012, která Sýrii měla dát tvář prezidentské republiky) s postupným úpadkem vnějších sil, avšak této konsolidaci učinil přítrž minulý rok a náhlý kolaps režimu vlivem ofenzivy Haját Tahrír al-Šám s podporou Turecka. Jako Irák i Libye, také Sýrie skončila jako rozvrácený stát, v němž kvůli zahraniční intervenci získali vliv fundamentalisté.
Je to konec?
Celý tento článek je laděn ve smyslu konce ideologie arabského socialismu, jakožto i snu o sjednocené, spravedlivé a sekulární arabské společnosti. Věřme, že tomu tak není, ale z generace násirovských a baasistických režimů nepřežil do dnešních dnů ani jeden. Strany, jež se k arabskému socialismu hlásí, jsou buď pronásledovány, nebo jsou na okraji arabské společnosti a jejího zájmu. Odchod arabského socialismu vystřídal příchod radikálního islámského fundamentalismu. Jakou alternativu poskytuje tato vize, víme všichni. Ať tak či onak, je jasné, že levice a socialismus v arabských zemí bude muset začít nanovo. Vzít si to pozitivní, analyzovat problémy a chyby, či některé části plně zavrhnout. To už je ale práce pro Araby.
Další články, kulturní rubriku a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
