Teorie o změně klimatu vlivem pokračující průmyslové výroby jsou lidstvu známy už od konce 19. století. Seriózně se ale začaly diskutovat, až když kanadský fyzik Gilbert Plass na začátku padesátých let vypracoval detailní model příbytku oxidu uhličitého v atmosféře. Z něj jednoznačně vyplývaly dvě věci – příbytek bude růst nekontrolovatelně a přirození pohlcovači CO2 (lesy, oceány, půda) nebudou schopni tento přebytek kompenzovat. Postupně tak vznikají první enviromentální hnutí – převážně tvořeny akademiky a organizované shora.
Evropský lék na globální problém
Evropský přístup k této problematice od začátku navazoval na závazné smlouvy OSN, které od konce 20. století vznikaly. Všechny země EHS se připojily v roce 1985 k zákazu freonů a tzv. agendu 21 aplikovaly v lokálním provedení o dekádu později. Prvními enviromentálními regulacemi bylo omezení či zákaz produkce určitých chemikálií, odsiřování průmyslové výroby a rekultivace oblastí zasažených těžbou. V boji proti koncentraci CO2 nastal konkrétní zlom až v roce 2015 podpisem Pařížské klimatické dohody. Ta si stanovila ambiciózní cíl – nenechat globální teplotu stoupnout o více než 2°C (některé státy dokonce pracují s ještě ambicióznější variantou 1,5 °C).
Evropa si stanovila cíl uhlíkové neutrality do roku 2050, což vyžadovalo radikální plán. EU přišla se sérií opatření (z nichž většina byla shromážděna do “Zeleného údělu pro Evropu”), jejichž analýzou se budeme níže zabývat. Položme si ale dvě otázky – opravdu tyto regulace pomáhají dosahovat stanovených cílů? A kdo platí celkovou cenu této “transformace”?”
Green Deal byl po několikaletém vyjednávání schválen v roce 2020 první komisí Ursuly von der Leyenové. Klíčovým se stal střednědobý výhled do roku 2030, který stanovil redukci produkce emisí CO2 o 55 %. Mezi dodatečné cíle pak patří například redukce plýtvání potravinami o 50 % nebo značná redukce užívání pesticidů. Je jasné, že realizace není možná bez vytyčení konkrétních opatření. S jakými tedy Evropa přichází?
Jelikož Evropská unie stále zůstává věrná svým neoliberálním ekonomickým politikám, přichází s řešením, které “osvobozuje růst HDP od nečisté produkce” (tedy snižuje objem emisí CO2 vyprodukovaných na dolar HDP). Snaha tedy musí být orientovaná na ekonomická opatření reorientující hospodářský růst mimo tyto „nečisté“ sektory. K tomu má sloužit pozměněný systém ETS (Emission Trading System), který funguje již od roku 2005. Systém ETS nutí všechny znečišťovatele v oblasti průmyslu (nehledě na jejich velikost, vlastnickou strukturu či strategický význam) své emise CO2 kompenzovat zakoupením emisní povolenky, jejíž cena je určována na základě tržních mechanismů. Z povolenek se tak stává spekulační aktivum.
Systém ETS navíc vyvolává sekundární tlak skrze stále se zpřísňující normy pro spotřební zboží vyráběné a prodávané na území Evropské unie (například norma Euro 7 týkající se spalovacích motorů). Balíček Fit for 55 pak přesně stanovuje postupy, jakými se mají tato opatření realizovat. Ze zisků z prodeje jednotlivých emisních povolenek bude zřízen tzv. “social climate fund”, který by měl financovat budování udržitelných projektů, tlačit na snižování spotřeby a zamezovat plýtvání energiemi.
Tato opatření na papíře vypadají líbivě. V čem je tedy háček? Snižování dopadů klimatických změn není rovnoměrné a jeho cílem není proporční dělba nákladů transformace. Mechanismus ETS je svou strukturou primárně cílen na “domácí znečišťovatele” a takřka nepostihuje nadnárodní korporace, jež klimatické cíle porušují vně Unie. Mechanismus ETS II je pak rozšířením původního systému o spotřebu domácností, kdy výši zdanění opět určuje trh a mezinárodní kapitál. Dostáváme se tak do stavu, kdy jsou příjmy obyvatel odváděny do kapes soukromých spekulantů. Jejich vrácení by sice mělo být zaručeno skrze “social climate fund”, nikde ale není stanovena přesná procedura pro tento mechanismus. Vznik nejrůznějších zelených bank a účast lobbistů pak jen dokazuje obrovský zájem evropské oligarchie na vysávání systému. Konečně, je to lukrativní způsob, jak jednoduše přijít, na úkor daňových poplatníků a živnostníků, k vysokým částkám. Systematické vykořisťování korunované symbolickou almužnou.
Dopad na spotřebitele ale nebude mít jen systém ETS II, jehož zavedení ve velmi krátkém časovém horizontu prodraží život každého Evropana. Vysoké zdanění fosilních paliv spolu s normami Euro zasahují takřka každou spotřební položku, a hodlá-li EU zavést i ekologická cla, bude zdražení ještě markantnější. Nezapomínejme, že zdražení nebude pro obyčejného Evropana kompenzováno zvýšením příjmů, jelikož úbytek zboží na trhu a nárůst jeho ceny bude přirozeně inspirovat neoliberální propagandisty k horování za další kolo austerity a osekání státních výdajů.
Tyto kroky nejsou motivovány reálnou snahou o snížení emisí CO2. Kdyby tomu tak bylo, proč EU uvalila mezi lety 2013-2017 dodatečná cla na modernější a levnější solární panely z Číny? Proč podporuje drancování přírodních zdrojů zemí třetího světa (například Nigérie)? Proč Unie svůj boj za udržitelný rozvoj nepromítá do globální politiky a lokajsky se poddává Spojeným státům? Výsledkem je mechanismus, jehož prvořadým dopadem je zdražení veškeré spotřeby, tlak na zlevnění práce, přihrání tučných zisků spekulantům, kolaps konkurenceschopnosti významných evropských průmyslových odvětví a vznik dalšího sektoru evropského bankovnictví.
Často bývá Green Deal označován za socialistický a „levičácký“ projekt. Kde je tedy hrozba pro evropské kapitalisty? Kde je změna ekonomického systému? Kde je reálné řešení klimatické krize, když krátkodobé snížení emisí v EU vykompenzuje nutnost většího importu z jiných států? Green Deal není nic jiného než neoliberální reakce na environmentalistické hnutí, jež nepřináší změnu, ale naopak posílení kapitálu v krizových podmínkách.
Jde to i jinak
Zatímco v evropském kontextu je zelená tranzice vnímána, vzhledem ke všemu výše uvedenému, velmi negativně, jinde ve světě je situace jiná. Jak na vzniklou situaci reagují USA, Čína a globální Jih?
Spojené státy své plány mnohokrát revidovaly a snad každá administrativa přišla s jinou koncepci plnění ekologických závazků. Donald Trump vypovězením Pařížské klimatické dohody poslal světu jasný vzkaz, že americký kapitál o evropské řešení nestojí a že bude pokračovat v aktivním užívání fosilních zdrojů. Důvodů by se samozřejmě našla celá řada, nicméně faktem zůstává, že i geopolitické postavení USA je podmíněno takřka neregulovaným trhem s ropou a dalšími nerostnými surovinami. I za dob Bidenovy administrativy Spojené státy tento trh takřka neregulovaly.
USA zůstává ekonomikou bez emisních regulací, paradoxně s velmi podobným tempem poklesu emisí CO2 na obyvatele jako Evropa. Hlavní regulace vymáhá EPA – Agentura pro ochranu životního prostředí a týkají se emisí nebezpečných plynů do atmosféry, prašnosti ve městech (pod tzv. Clean Air Act z roku 2009) a podpory rozšiřování elektromobility. Odpor ropného průmyslu a američtí lobbisté tak zůstávají hlavními důvody, proč žádnou faktickou změnu v USA nepozorujeme a nejspíš ani pozorovat nebudeme.
Naproti tomu Čína bere otázku udržitelného rozvoje velmi vážně již od osmdesátých let. Už v roce 1987 vyšel první zákon omezující emise CO2, plýtvání energií a nehospodárnou výstavbu ve městech. Čína zprvu při budování výrobních prostředků upřednostňovala hospodářský růst před omezováním ekologických dopadů, proto se přechod do éry tržního socialismu nesl v duchu rekordního znečištění atmosféry, smogových kalamit v celé ČLR. Ještě v roce 2015 byla míra prašnosti v průměrném čínském městě desetinásobná vůči stejně velkému americkému městu, více než čtvrtina vody v čínských řekách nesplňovala ani nejzákladnější nároky čistoty a objem CO2 na člověka se během prvních 30 let reformy zpětinásobil.
Čínské východisko nemohlo jít na úkor ekonomické produktivity, jelikož Čína stále zaostávala za svými evropskými a americkými vyzyvateli. První kroky proto byly motivovány zefektivněním struktury ekonomiky a byly vypracovány v 11. pětiletém plánu jako: snížení energetické náročnosti národního hospodářství o pětinu, snížení spotřeby vody na průmyslovou jednotku o třetinu, snížení objemu hlavních znečišťovatelů v městských zástavbách o pětinu a zalesňování některých čínských území.
Vše mělo být dosaženo strategickými investicemi, reorganizací administrativních struktur a vedení politiky v duchu konfuciánské myšlenky “čchiaokang”, která je postavená na všeobecném blahu. Zefektivnění přineslo nejen požadované výsledky, ale otevřelo cestu dalším reformám a zkvalitňování ovzduší. Čína pokračovala v budování velkých infrastrukturních projektů (např. vysokorychlostní trať ze Šanghaje do Chang-čou) a získané finanční prostředky využila k výstavbě „high-tech“ průmyslu a vývoji ekologických technologií v energetice.
Prvním odvětvím, kde Čína získala pozici premianta, byly větrné elektrárny. Státní podniky jako Sinovel či Goldwind do roku 2015 zaujaly více než 34 % světového trhu s větrnou energií a daly Číně impuls k další etapě modernizace. Ta se orientovala na využití klíčového aspektu – odolnosti. Správně zvládnutá zelená transformace osvobozuje zemi od závislosti na dovozu nerostných surovin. Čína tuto nezávislost dlouho budovala na základě produkce syntetické ropy, postupně ale začala hledat alternativní zdroje energie a aktuálně je jediným průkopníkem pracujícím s thoriovými reaktory a experimentálními reaktory pro jadernou fúzi.
Všechny tyto postupné kroky činí čínskou ekonomiku více flexibilní a lépe připravenou na zelenou tranzici. Neřeší však jádro problému, kterým jsou samotné emise CO2. Ačkoliv masivní podpora elektromobility a modernizace průmyslové výroby významně zlepšila kvalitu životního prostředí, ani zdaleka nestačila na dosažení klimatických cílů. Číňané tak museli přijít s mechanismem přímo motivujícím k systematickému snižování emisí, aniž by tím ohrozili hospodářský růst. Na první pohled může být překvapivá podobnost s evropským přístupem. Čína rovněž začala pracovat s modelem plošné uhlíkové daně, kterou následně nahradila modelem ETS.
Evropský systém ETS ve svých čtyřech fázích (a nyní v páté fázi – ETS II) od roku 2005 vždy de facto fungoval jako “aukční síň” pro jednotlivé emisní povolenky. Umožnil jejich takřka neomezený transfer a cenu určovala pouze aktuální situace na trhu. Čína vlastní mechanismus ETS začala testovat v roce 2021 v některých průmyslových odvětvích a nyní jej plánuje postupně rozšířit na většinu ekonomiky.
V první emisi jsou povolenky distribuovány zadarmo, až jejich nadstandardní počet může být obchodovatelný. Zatímco v Evropě je systém přístupný investorům z celého světa, Čína obchodovatelnost omezila pouze na domácí trh. Navíc stále buduje energetické kapacity, takže uměle tlačí na snižování cen ETS a je schopna pro domácnosti zajistit značně regulované ceny.
Zkrátka, čínský systém funguje jako samoregulující mechanismus, odříznutý od globální ekonomiky v kombinací se silnými intervencemi a plánováním. V rámci projektu “Made in China: 2025” si Čína vytyčila 13 strategických technologií, v nichž usiluje o dominanci na trhu a již ve 12 z nich dosahuje výsledků přesahujících většinu západních konkurentů (navíc ve státních podnicích a jejich socialisticky vedeném řízení). Číně se tak povedlo výrazně zvýšit ekonomický růst při snižujícím se tempu růstu emisí CO2 (to má dosáhnout maxima v roce 2030 a pak začít prudce klesat) a v udržitelném rozvoji předčit Evropu.
A co globální Jih? Je těžké si představit sjednocený postoj globálního jihu vzhledem k faktu, že je tvořen souborem mnoha zemí s nejrůznější geopolitickou orientací a historickou zkušeností. Najdeme ale určité společné body– většina zemí nemá konkrétní závazek vycházející z Pařížské klimatické dohody, nicméně přesto je jejich právo na rozvoj ovlivněno trendy na globálním trhu a ve světové ekonomice. Dojde-li ve světovém měřítku ke zdražení exportu “nečisté elektřiny”, pro země prvního a druhého světa to může být problém, avšak pro mnohé státy Jihu likvidační záležitost. Mnoho z nich si prošlo koloniálními útrapami a v moderní neoliberální globalizaci jsou okrádány o horentní sumy kvůli globální dělbě práce. Není divu, že tyto země budou před ochranou přírody upřednostňovat vlastní přežití.
Například Somálci jsou nuceni pro export dřevěného uhlí rapidně odlesňovat svou zemi, obdobně se chovali oligarchové kolem Bolsonara v Brazílii. MMF a další instituce poskytují těmto zemím pouze další kolonizaci ze strany nadnárodních korporací, drancování přírodních zdrojů (např. kobalt v DR Kongu, ropa v Nigérii či kradení vody africkým zemědělcům ze strany firmy Nestlé).
A zatímco EU svou pomocí často bezúčelně plýtvá, americký USAID je vyloženě politickou pomocí srovnatelnou se sovětskými programy rozvoje socialistických zemí. Čína zahraniční pomocí taktéž sleduje své geopolitické cíle, nicméně dokáže zemím globálního Jihu mnohem účelněji pomoci, ať již ve formě poskytnutí nezbytného know-how či technologií pro udržitelný rozvoj. Zatímco ještě v roce 2000 byl vliv čínských investic v Africe limitovaný pouze na 9 zemí, dnes dominuje celému kontinentu.
Země globálního Jihu jsou logicky nespokojené se současným světovým uspořádáním jako nedemokratickým a vykořisťovatelským. Geopolitická proměna světa podmiňuje jakoukoliv faktickou ekologickou transformaci. Čína je navíc vlivem státem dominovaného exportu schopna regulovat podobu a formát investic, a tak značně zamezuje neduhům neoliberální “pomoci”.
Tento článek je pokusem o levicový rozbor problematiky změny klimatu. Socialismus musí být udržitelný – vytvářený s ohledem na budoucí generace, na společnost jako celek i na všechny národy bez ohledu na jejich původ či stupeň vyspělosti. Je však třeba mít na paměti, že ve světě zdaleka ne všichni chtějí nést stejné břemeno, a že neúspěchy „zelené Evropy“ nejsou náhodné.
Přístup Číny pro nás může být v některých ohledech inspirací hledáním reálných cest k udržitelnější budoucnosti. Čínu není třeba idealizovat – dělá řadu chyb a mnohé problémy řeší silově. Ale dokud se budeme sami utěšovat bez reálných výsledků, dokud budeme slepě důvěřovat politice EU a lobbistům nadnárodních korporací a dokud nezačneme vědecké poznatky používat skutečně poctivě, nemáme šanci dosáhnout průlomové změny.
Zdroj fotografie: Pixabay
About The Author
