V polovině března odehrály bostonské kapely Dropkick Murphys a Haywire 617 (dále jen Haywire) sérii koncertů v domovské MGM Music Hall, jimiž končilo společné turné For The People…In The Pit. „Vypadalo to, jako kdyby uprostřed naší show propukla hardcorová párty!“, komentoval frontman Dropkick Murphys dojmy ze závěru koncertu, kdy členové Haywire vtrhli na scénu a pokusili se nastavit novou laťku ve stage divingu (skákání hudebníků z pódia do publika) během jednoho songu.
Dojem Kena Caseyho koresponduje s pocity, jež vyvolává společná deska obou kapel s názvem New England Forever, vydaná 17. března labelem Dummy Luck Music. Přípravu společného split-EP oba soubory avizovaly již na přelomu roku, přičemž do oficiálního vydání stihly vypustit dva singly jako ochutnávku nového materiálu – bojovnou Citizen I. C. E. namířenou vůči násilí ze strany útvarů protiimigrační policie v USA – o které jsme psali v únorové reflexi amerických protestsongů – a eponymní New England Forever, hymnu o životě dobrodruhů z ulice.
Punk v éře Trumpa
Aktivity celtic-punkových Dropkick Murphys jsou – na pozadí třicátého výročí založení kapely – stále bohaté. Loni vydané studiové album For The People mělo pořadové číslo třináct, přičemž za posledních pět let šlo o čtvrtý počin. Kapela na něm dala průchod všem svým důležitým motivům, včetně politiky a zkoumání společenských problémů. V hitovce Who´ll Stand With Us? se ptají, kdo jiný se postaví za obyčejné pracující lidi, od nichž mocní dali ruce pryč, než zase a jen solidární společenství lidí samých. „Pracující lidé jsou tím motorem, pro zisky cizích bojujeme ve válkách a stavíme budovy. Kdo se za nás postaví? Neříkej nám, že je všechno v pohodě.“
Podobně laděná Bury the Bones byla dle slov bývalého kytaristy kapely Tima Brennana napsána již během pandemie, ovšem až s nástupem Donalda Trumpa do druhého volebního období získala zvláštní smysl. „Svým kumpánům jsi předal klíče od trezoru. Žádná lítost, protože nikdy nic není tvoje vina. Šíříš nenávist, abys nás rozdělil, protože chceš, abychom se báli a byli sami.“ Nedávno prohlásil Ken Casey v rozhovoru pro časopis Forbes, že americká hudební scéna zažívá období autocenzury, kdy hlasy nespokojenosti s Trumpovou politikou vytvářejí strach a hádky i uvnitř kapel samotných.
Kapela Haywire zato představuje mladý hardcore/punkový projekt, jež svou autoritou muzikanta i aktivisty zaštiťuje frontman Austin Sparkman. Zvukově vychází z bostonského hardcoru, ostatně Sparkmanův agresivní vokál již bylo možné slyšet na nahrávkách kapel Conservative Military Image či Rude Awakening. Jejich debut Conditioned for Demolition byl vydán předloni, načež přišla kooperace s oi! formací No Guard, jejímž výsledkem bylo split-EP Shirts vs. Skins. Na pravidelné bázi Haywire také koncertuje; jen během posledních dvou let stihli odjet šňůry s legendárními Terror (pro českou scénu známými i díky incidentu během pražského koncertu z roku 2009, při němž zpěvák Scott Vogel asistoval u vyhození známého nacionalisty Filipa Vávry z klubu), Drain či Secret World.
Sparkmana předchází také pověst člověka pomáhajícího komunitě. Stát Massachusetts jej v loňském roce ocenil za dobročinné projekty pro mládež, benefiční koncerty za účelem financování sbírek pro potřebné a kulturní přínos státu. Ve Sparkmanových aktivitách – potažmo celé kapely – jsou zřetelné hodnoty punkové komunity, tedy solidarita a vytváření silných mezilidských vazeb. Kolaborace se skupinou mnohem úspěšnější na poli komerce, jako je Dropkick Murphys, tak vysílá arogantní Trumpově Americe jasný vzkaz – větší se kamarádí s menšími, protože všichni jsou na jedné lodi.
Půl na půl
Desku New England Forever tvoří osm písní, přičemž v prvních čtyřech hrají prim Dropkick Murphys, zatímco druhou polovinu alba tvoří materiál Haywire. Počet tracků se tak na desce ustálil na klasických splitových padesát na padesát. Každá kapela zároveň předvádí jeden cover svého společníka, což umocňuje faktor kolaborace obou souborů.
Otevírákem Citizen I. C. E. představuje energický vzkaz příslušníkům Imigračního a celního úřadu USA, kteří jsou od druhého nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu vykonavateli často nezákonné a opresivní praxe vůči domnělým či skutečným nelegálním migrantům v zemi. Napětí kolem zásahů ICE eskalovalo v průběhu letošního ledna ve státě Minneapolis, kde během demonstrací příslušníci ICE zabili aktivisty Renée Goodovou a Alexe Prettiho. Citizen I. C. E. je předělávkou dvacet let staré Citizen C. I. A., avšak jak se vyjádřil Ken Casey, zatímco původní píseň měla mnohem menší naléhavost a byla kritikou praktik americké vlády v zahraničí, je nový kousek mnohem razantnější a stojí na konkrétnosti vládních zločinů, jež se nyní odehrávají před očima amerických občanů. Píseň ostatně zmiňoval i náš únorový článek věnující se vznikající kultuře protestsongu v USA.
Odhodlanost soudobé punkové scény ve Spojených státech, nutné k přežití v podmínkách vzestupu nenávisti a krajní pravice, reflektuje Only the Strong. „Stojíme sjednocení a tohle pouto je naše největší zbraň. Budeme tady, abychom vám čelili – žádná kapitulace, žádný kompromis!“ Podobně laděná Solidarity upomíná, že tam venku jsou lidé, kteří potřebují mít pocit, že má smysl držet při sobě. „Proč mi nevěříš? Vidíš, že patříme k sobě. Spolu jsme silnější vůči podrazákům a těm, co umí jen brát.“ Píseň tak evokuje staré dobré punkové krédo „If the Kids are United“, byť melodickou smířlivost zde střídá nekompromisnost požadavku vzájemnosti, na kterém závisí svět.
První polovinu desky uzavírá oi! balada Always by My Side, kterou si Dropkick Murphys půjčují od Haywire a vyjadřují tak symbolicky náklonnost svým bostonských parťákům. Ti svou půli odpálí songem New England Forever, kterým v tradici toho nejupřímnějšího lokálního patriotismu vzdají hold místu, kde se pocit domova mísí s divokostí každodenního žití. „Probudím se s bolestí hlavy a bundou od krve, snažím se vzpomenout si, co jsem dělal včera večer. Mám obě ruce zlomený a kérku ¨Nová Anglie´ na hrudi.“
Hang Up the Telephone a The Henchmen pak tvoří méně okázalé vyvrcholení desky, kde Austin Sparkman v rychlém sledu utíká, vrací se a mstí ty, na kterých mu záleží. Chmury však zahání závěrečný hymnus The Boys are Back, kde není pochyb o tom, kdo je pánem situace. „Koupil jsem od tuláka růže pro svoje holky, pojďme to dokončit. Trvalo to dlouho, ale kluci jsou zpátky a říkají si o problémy!“ Ač je druhá polovina minialba ztvárněná Haywire o poznání rozervanější než začátek nahrávky, stylově jde o funkční souznění.
Novinka dvou bostonských kapel Dropkick Murphys a Haywire dává nahlédnout do stavu současné punkové scény ve Spojených státech – je odhodlaná vzdorovat konformismu a autocenzuře; snaha spojovat síly v ní rezonuje i uprostřed těžké doby a kulturních proměn, jež z punku často dělají jen pseudoradikální pózu. Ráznost sdělení, že na hodnotách a angažovanosti záleží, však na desce New England Forever nevyznívá do ztracena. A to je nadějné.
About The Author
