Dlouhou dobu jsem nebyl tak zmatený českou veřejnou diskuzí, jako když pár lidí přineslo palestinské vlajky na pražský prajd. Zmatený, a nutno dodat, znechucený.
Naši hlídací psi demokracie o tom psali všude. V Reflexu, Novinkách, na Primě nebo v Lidovkách: „[Na prajdu byla] hojná přítomnost palestinské symboliky – hesla, vlajky, šátky kefíja. To se i ten, kdo se proti ,pochodu hrdosti’ nevymezuje a proti homosexuálům už vůbec ne, musí trochu zamyslet.” Tak psal v Lidovkách například Zbyněk Petráček. A má pravdu, zamyslet se člověk musí. Asi tak na pět vteřin.
Co má být pro čtenáře tak moc překvapivé, že se musí zamyslet? Že se snad účastníkům prajdu příčí podporovat genocidu? Že jim přijde nechutné, když „jediná demokracie” na Blízkém východě okrádá, vraždí a znásilňuje děti, ženy a civilisty? Že se chtějí postavit proti válce, aparteidu a segregaci? Vždyť to by si snad měl myslet každý!
Petráček by vám namítnul, že se queer lidem v Gaze nežije moc dobře. Má pravdu – když vás odpálí izraelská bomba, tak se vám moc dobře nežije. Nebo když vás třeba budou vydírat za vaši orientaci izraelské tajné služby. A že by vás tam „shodil Hamás ze střechy?” To sice pravda není, ale i kdyby byla – tak co?
Tak co, že vypálené palestinské vesnice nebyly plné lidí, kteří podporují změnu pohlaví? Tak co, že rozbombardovaná těla palestinských matek si ještě za svého života nemyslela mnoho dobrého o homosexuálech? Tak co, že k smrti umučené palestinské děti by v dospělosti možná nebyly „tolerantní” k sexuálním menšinám? Tak co?
Znamená to snad, že každý, kdo si o mé sexuální orientaci myslí něco zlého, si zaslouží odpálit do vzduchu? Mám snad právo mu kvůli nesouhlasu zničit domov? Opravňuje mě to snad vymazat dějiny, kulturu a vůbec celou existenci národa, ve kterém je možná více netolerance k homosexuálům než u nás doma v České republice?
„Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám”, řekl jeden moudrý pán z oblasti Palestiny asi dva tisíce let zpátky. Říkalo se tomu Zlaté pravidlo a tomu moudrému pánovi se přezdívalo Ježíš Kristus, Beránek Boží. Všichni Petráčkové a jím podobní pisálkové se asi snaží našeho Spasitele překonat – „vybombarduj každého, kdo si o tobě myslí něco špatného” by se jim očividně hodilo lépe. Neměli by ale zapomenout, že všechny bomby na světě, které by tak rádi shodili na palestinské děti, nedokážou porazit ani ten nejmenší zlomek lásky, která za nás v Kalvárii zvítězila na Kříži. Spravedlnosti našeho světa prozatím jejich podpora genocidy uniká. Na světě budoucím už takové štěstí mít nebudou.
Zdroj ilustrační fotografie: Ikona Christ in the Rubble (Kristus v troskách) od Kelly Latimore.
About The Author
