Při svém politickém působení jsem kdysi narazil na jakýsi starý průzkum. Týkal se jazyka marketingové komunikace tehdejší ČSSD – současné SOCDEM. Nepamatuji si z něho skoro nic, ale na jeden závěr nikdy nezapomenu. Nejde na něj zapomenout. Ze všech pojmů používaných v kampaních čeští voliči nejhůř reagovali na slovo solidarita. Tento nenápadný fakt přitom nese hluboké poselství. Vypovídá hodně nejen o nás samých, ale především o tom, proč nad námi velký kapitál získává stále větší převahu.
Jak se lidé naučili být solidární
Solidarita byla jednou z největších výzev dělnického hnutí už od jeho zrodu. Průmyslová města zpřetrhala člověku snad všechny sociální vazby a učinila z něj anonymní stín. Ve velkých továrnách byl každý nahraditelný, takže proti sobě vedli zaměstnanci nekonečný závod ke dnu. Práci dostal ten, kdo se zvládl udřít za nižší mzdu v horších podmínkách. Pokud socialisté chtěli tyto tendence zvrátit, museli dokázat pracujícím, že mají víc společného mezi sebou než se „svými“ průmyslníky. Nešlo vůbec o jednoduchý úkol. Zástupných nepřátel existovalo již tenkrát bezpočet. Typicky šlo o dělnice a dělníky jiné rasy nebo národnosti – když se s někým ani nedomluvíte, solidarita se tvoří těžko.
Právě sem vstupuje sociolog Karl Marx a jeho přístup k ekonomice a společnosti. Vulgárně jeho teorie můžeme shrnout do jednoduchého vyprávění: Lidé se dělí na majitele továren a pracující. Majitelé berou pracujícím část z hodnoty jejich práce. To není spravedlivé. Pokud se takový systém zruší, můžou si pracující nechat celou hodnotu své práce. Majitelé továren se svých výsad dobrovolně nevzdají, ovšem je jich řádově méně než pracujících. Když se pracující sjednotí a budou držet při sobě, můžou majitele porazit. Mým potenciálním spojencem je proto každý pracující bez ohledu na cokoli.
Nechci teď hodnotit, jestli byla tato koncepce správná, nebo ne. Faktem však zůstává, že jakmile se uchytila mezi dělnictvem, dokázala pohnout světem. Pracující se spojovali v odborech, organizovali stávky, vybudovali sociálně demokratické strany a vybojovali sociální stát. V řadě zemí dokonce podnikli pokusy o úplné překonání kapitalismu. Mezi pracujícími různých provozů, odvětví, národů i států se vytvořilo pouto, když si osvojili, že jejich nepřítel nestojí vedle nich, ale nad nimi.
Jak si lidé zvykli být zase sobečtí
Čím déle žiju na tomto světě, tím více si začínám myslet, že ten slavný boj dělníků a dělnic se musel odehrávat v jiné galaxii. Vzpomeňte si, jak před čtyřmi lety demonstrovali chudí a nespokojení občané na Václavském náměstí a jak před dvěma lety stávkovali zemědělci proti unijní legislativě. Jen o trochu majetnější lidé na to reagovali hrozivě – označili je za dezoláty a prokremelské kolaboranty. Stejně tak když dneska protestují umělci proti škrtům v kultuře nebo pracující v neziskovém sektoru proti rušení státní podpory, děje se tak za škodolibých úšklebků těch, co před pár lety stáli na tom Václaváku. Místo aby se pracující v zápase za důstojný život podpořili, přejí ostatním, aby se měli ještě hůř.
Přijde mi, jako by se lidstvo odvracelo od úspěchů vlastní solidarity. Zesměšňuje se naše humanita a adoruje se individuální bezohlednost. Abych parafrázoval Johna M. Keynese, žijeme v úžasné víře, že když ti nejhorší z nás udělají ty nejhorší věci, poslouží to ku blahu všech. Z nastalého stavu samozřejmě mají největší radost miliardáři napříč všemi politickými proudy. Ti postupně ukrajují lidem další a další kousky důstojného života. Důstojného života z dob, kdy jsme ještě stáli bok po boku…
Kdo odmítá solidaritu s ostatními, zabíjí lidství v sobě samém. Stejně tak ovšem napomáhá k jeho zabíjení ve všech ostatních pracujících. Pokud si myslíme, že díky bezohlednosti dokážeme přečůrat kapitalismus, opak je pravdou. Kasino vždy vyhrává. Dnešní systém je nadesignovaný pro superboháče a ti od nás přesně toto chování chtějí – soustředit se jen na sebe a kašlat na ostatní. Tak totiž zabrání, aby se oživilo schéma, jež před takřka dvěma stoletími načrtl Marx. Zabrání společnosti, aby se stala spravedlivou. Pokud tedy společnost někdy něco zničí, bude to naše vlastní sobectví.
About The Author
