Je po volbách. Ať už je hodnotíme jakkoliv, jisté je, že volby roku 2025 patřily k nejvyhrocenějším, ale zároveň i nejvíce vyprázdněným za poslední desetiletí. Kampaň, vedená strašením, nálepkováním a očerňováním, připomínala více boj na život a na smrt, než souboj zájmů a idejí ve společnosti. Mobilizace před domnělým návratem minulosti – před „vítězným únorem“ a „ruskými tanky v Praze“ – zafungovala. A spolu s všepohlcujícím fenoménem Andreje Babiše přispěla k tomu, že český parlament zůstal opět bez levice.
Emoce postupně slábnou a vytváří se prostor pro střízlivější analýzu. Následující stránky se o to pokoušejí – nahlížejí volby a jejich aktéry z různých úhlů a sledují, jak se v nich promítly proměny české politiky. Co nás čeká s novou vládou A. Babiše, jako roli budou hrát jeho partneři zprava – SPD a Motoristé? V čem chybovala levice, která přes slibné vyhlídky utrpěla zdrcující porážku? A jak je možné, že i přes svou rekordní nepopularitu získaly vládní strany více hlasů, než v minulých volbách?
Vláda vládnout nezvládla (Vojtěch Mrázek)
V prvním dějství se musíme ohlédnout do roku 2021, kdy liberální pravice opanovala sněmovní volby, získala 108 křesel a sestavila vládu. Jak to dokázala? Víceméně jen a pouze primitivním strašením. Rozvinula totiž rétoriku, že Babiš vede Česko na Východ a jedině dvě koalice – SPOLU a PirSTAN – jsou garantem ukotvení v EU a NATO.
Primadonou této pózy byl po celé čtyři roky bezpochyby lídr vítězné formace Petr Fiala. Přes jeho kulaté brýle se mafiány prolezlá ODS stylizovala jako nejurputnější bojovník za Ukrajinu, proti Putinovi a pro NATO, tedy pro spojenectví s USA. Že její zástupci sdílejí stejnou frakci v EU s postfašistickými Bratry Itálie či ultrakonzervativní PiS, úspěšně přebila zbrojní iniciativou nebo nákupem předražených F-35. Těmito manévry opanovali občanští demokraté SPOLU natolik, že lidovci padli v průzkumech na 2 % a TOP 09 prakticky přestala plnit atributy samostatné strany.
Řádově dynamičtější vývoj proběhl u Pirátů a Starostů. Kvůli preferenčním hlasům získali první jmenovaní z celkových 37 koaličních mandátů pouze čtyři, zatímco zbytek připadl známým tvářím z řad STANu. Matematicky tak vláda mohla fungovat i bez pirátských hlasů, což si Petr Fiala ověřil vloni na podzim. Po zpackané digitalizaci stavebního řízení odstranil z ministerské židle předsedu Pirátů Bartoše a v reakci na to odešel z vlády ještě druhý ze tří pirátů. Ten poslední, Jan Lipavský, raději opustil stranu, zůstal ministrem, kandidoval za SPOLU v Praze a na preferenční hlasy předběhl i ministryni války Černochovou. Česko je zkrátka země příběhů. Starostové si mezitím uvědomili, že pokud rychle nezačnou jednat, do Sněmovny se už asi nepodívají. Proto se rozhodli k radikální změně stylu. Vizuální rebrand, koupení teenage influenceři a zverbovaná prezidentská kandidátka DanuSHE Nerudová – to vše mělo změnit stranu usedlých rozvážných strejců v proevropskou liberální značku pro mladé.
Vláda takového rozličného slepence si pro své funkční období vytyčila patrně jen jediný skutečný cíl: dokončit ho celé. Přestože kabinetem cloumala snad každý půlrok jiná kauza – Dozimetr, bitcoiny, kampelička, IKEM, večírek na MPSV nebo pražský dopravní podnik – kromě onoho odstřelu Pirátů se koaliční partneři vždy vzájemně podrželi. Zdá se to tím absurdnější, že doslova všechny ekonomické ukazatele hovořily o stagnaci hospodářství a zchudnutí většiny společnosti. Reálné výdělky se v letech 2022-2023 propadly o 11 %, kumulativní inflace atakovala 40 %, chvíli i klesalo HDP a státní dluh rostl každoročně skoro o 300 miliard Kč. Podle průzkumů vládě plně věřila pouhá 2 % lidí. Nabízí se tudíž logická otázka: Jak to všechno mohl Fialův kabinet politicky ustát?
Počáteční snahy házet všechny problémy na předchozí vládu vydržely jen chvíli. Už v druhé půlce roku 2022 se připravovaly velké demonstrace v Praze požadující její demisi. Pětikoalice se tak rozhodla jít pro řešení do známých vod a vzpomněla si na strašení Ruskem. Ačkoliv organizátoři protestů rozhodně nestáli daleko od krajně pravicové scény, naprostá většina demonstrujících byli prostě jen nespokojení občané. Vládní strany i mainstreamová média ovšem začaly systematicky vytvářet dojem, že všichni protestující jsou „dezoláti“ nebo „lůza“. Jednoznačně tím vytyčili klíčové dogma – kdo stojí proti vládě, nepatří do „demokratické společnosti“ a nemá smysl na něj brát ohled.
Přestože tedy vládní sestava nemohla očekávat grandiózní vítězství jako před čtyřmi lety, nelze ani na chvíli tvrdit, že by se k boji vůbec nepřipravovala. Právě naopak.
Pravicová alternativa k pravicové vládě (Jan Šťastný)
Můžeme se přít o to, kdo v těchto volbách skutečně uspěl. Jedno je však jisté – výsledky znamenají vítězství pravice, byť ne nutně té vládní. Alternativní proudy pravice (především subjekty kolem SPD sdružené do „koalice Jo“ a Motoristé sobě) získaly očekávaná poslanecká křesla a otevírá se jim reálná cesta k vládnímu angažmá. Jak je to možné, když odcházející kabinet patří k nejméně populárním od roku 1989 – mimo jiné právě kvůli své pravicové politice?
Nejprve je potřeba zasadit výsledky do kontextu. Motoristé skutečně překvapili – s necelými 7 % pohodlně vstoupili do Sněmovny. SPD už tak úspěšná nebyla: namísto očekáva-ných 12–13 % dosáhla jen 7,8 %. Překvapením byl úspěch jejích partnerů – Jindřich Rajchl dokonce předstihl lídra celého projektu Tomia Okamuru v počtu preferenčních hlasů. SPD tak nakonec získala 10 mandátů, tedy polovinu toho, co měla v minulém volebním období. Přesto jde v širším pohledu o úspěch. Tvrdě pravicová, místy až libertariánská rétorika původně sociální SPD – slibující masivní škrty ve státním rozpočtu či rušení tisíců úřednických míst – našla své publikum. Narativ o rozhazovačném státu a údajně přebujelé regulaci výrazně ovlivnil veřejnou debatu. Oproti roku 2021 tak skutečně vidíme posun části voličstva doprava, přinejmenším tematicky.
Opozice nečelila pouze mediální kritice mířené na levici (zejména na Stačilo!). Intenzivně atakována byla i pravice – připomeňme kauzu „íránské schůzky“ kolem Filipa Turka. Přesto pravicový populismus, posílený mezinárodními trendy (Trump, Milei), dokázal nabídnout jasná sdělení a stavěl se jako kritika „levicového“ mainstreamu – ačkoli u nás jej zosobňuje spíše pravicová vláda. Zatímco levice zdůrazňovala pokles životní úrovně a reálných mezd, pravicová opozice postavila kampaň hlavně na tématu rozpočtového schodku a na porušení slibů o nezvyšování daní. Programové průniky existovaly, ale prezentace byla zcela odlišná.
Je také třeba odlišit Motoristy od SPD. Motoristé navazují na duch „zlatých devadesátek“ a usilují o návrat ke starému modelu. SPD se stylizuje do antisystémové síly, kritizující samotnou strukturu české politiky i zahraniční orientaci. Právě tato radikalita však mohla část voličů odradit ve prospěch systémovější opozice (ANO, Motoristé). Nespokojenost s vládou byla velká, ale obava z příliš prudké změny také.
Pravicová témata mají stejný mobilizační potenciál jako levicová. Rozpočet je pro pravici ideální terč – vláda konsolidovala pomalu a z hlediska neoliberálních očekávání nedostatečně. Voliči přitom často nehodnotí orientaci vlády, ale to, zda se jim daří. A ekonomický růst minulých let lidé přičítají spíše systému než konkrétním politikám – proto viní spíše vládu než samotný neoliberalismus. Významnou roli sehrál také euroskepticismus, který pravice dokázala přetavit do konkrétního tématu – Green Dealu. Díky tomu mohla regulace EU prezentovat jako levicové selhání, ačkoliv mají neoliberální základ. Levice navíc nedokázala toto téma uchopit, protože sama vyvolala spory kvůli akcentu na kritiku NATO.
Pravice tedy neuspěla proto, že by Česko skutečně přešlo doprava. Uspěla proto, že dokázala pragmaticky a populisticky nabídnout jednoduchý příběh o „lepším životě“, který maskuje stará řešení novým jazykem. Levice se naopak nedokázala zbavit nálepky „proruskosti“ a v mnoha ohledech působila příliš radikálně. Výsledky tak určila především zdatná prezentace, strach ze změny a nespokojenost s vládou – více než hlubší ideový posun společnosti. Bude zajímavé sledovat, jak se Babišovým koaličním partnerům bude dařit.
Nestačilo (Jan Bodnár)
Koalice Stačilo!, svými architekty nazývaná levicovou a vlasteneckou, ve volbách pohořela. Zisk pouhých 4,3 % platných hlasů učinil ze – dle průzkumů volebních nálad – očekávaného návratu komunistů a socialistů do Sněmovny jen nedostižitelnou chiméru. Říjnovému neúspěchu však předcházela řada velmi varovných signálů; neschopnost je v praxi postupně odstraňovat a dbát na vytváření dalších rozporuplných momentů měla za následek pro mnohé překvapivé vyústění sobotního volebního odpoledne.
Volby do Evropského parlamentu a zastupitelstev krajů v roce 2024 vzbudily naději, že levicová politika se po několikaletém tápání znovu usazuje ve středním politickém proudu. Co však zprvu bylo protestní značkou, mělo se před volbami do Poslanecké sněmovny přerodit v životaschopný subjekt a ideový směr. Krátce po volbách do krajských zastupitelstev vzniká hnutí Stačilo! jako svébytná entita s aspirací na průnik do pater zákonodárné moci. Formuje své orgány a hledá spojence. Toho nejvýznamnějšího nachází v Komunistické straně Čech a Moravy a Kateřině Konečné jakožto celostátní volební lídryni. Následně se na kandidátku přidávají menši uskupení, vedle Klusáčkových národních socialistů i pravicoví Spojení demokraté –Sdružení nezávislých. Jako poslední velkou rybu toto antisystémové spojenectví pojme Sociální demokracii; na půdorysu hnutí Stačilo! se tak odehraje dlouho potřebné a kýžené spojení dvou tradičních levicových subjektů.
Již vývoj doprovázející spojení volební strategie KSČM s nově ustaveným hnutím Daniela Sterzika, které nebylo konzultováno se členy, působil překotně. Zkazky o ultimátech za zavřenými dveřmi činily členskou základnu komunistů dezorientovanou. Přesto vedení KSČM již na konci minulého podzimu prezentovalo spojenectví jako hotovou věc. Sázka na „silné osobnosti“ antisystémové scény působila rozpačitě, například angažmá odpadlíků z okamurovské SPD, Moravanů či „klausovky“ Jany Bobošíkové. První polovinu roku 2025 tak pro mnohé rámoval výrok výše zmíněné, dle které Stačilo! reprezentuje hodnoty staré dobré pravice 90. let, což na levici vyvolávajo dojem bizáru. To ostatně bylo zřejmé i z postoje SOCDEM vedené Janou Maláčovou, která zkraje února koaliční námluvy utnula.
V první polovině roku působila kandidátka Stačilo! mnohem více jako projekt radikální pravice než levicové sjednocení. Ke spolupráci se nakonec přiklonila i maláčovská SOCDEM, která navzdory dřívějším proklamacím nasadila svůj ansámbl na kandidátku hnutí. Došlo tak ke, na levicové scéně ke dlouho očekávané, spolupráci KSČM a Sociální demokracie na nejvyšší úrovni, což okamžitě začalo být znát na tématech akcentovaných v kampani. Silnější důraz na problematiku bydlení, levné práce či důchodovou reformu však již nedokázal převládnout nad obrazem kandidátky jakožto nesourodé změti lidí, které spojuje jen protest vůči současným poměrům. K přímé volební účasti navíc nepřistoupily intelektuální osobnosti levicového hnutí typu Ilony Švihlíkové, což představovalo další limit výsledné kandidátky. Politicky umnější kandidáti typu Petry Prokšanové či Vladimíra Urbánka se více neprosadili.
Onu spolupráci KSČM a SOCDEM lze považovat za nejprogresivnější moment uplynulé kampaně. Strategická součinnost visela ve vzduchu již dlouhá léta; hašteření a vzájemné antipatie stály relevantní českou levici již příliš mnoho (budiž mementem sněmovní angažmá obou stran a neuskutečněné koalice v roce 2002 či 2013). Uvědomění, že dále nelze jeden druhého častovat maximalistickými urážkami o bezpáteřních reformistech či totalitářských bolševicích, přišlo sice pozdě, ale přece. O to silnější úder schytaly KSČM i SOCDEM za tento krok od novinářské obce. Spojená levice tak tyto volby operovala ve ztížených podmínkách.
Pozitivním jevem se také ukázala být snaha rétoricky uchopovat a přetavit hněv obyčejných lidí. To představovalo změnu od strategie posledních dekád, kdy levicové strany spíše paternalisticky poukazovaly na nedůstojné poměry ve společnosti, avšak scházela jim energičnost „lidí zdola“, kteří si do politiky nejdou pro zlepšení své sociální situace, nýbrž přicházejí transformovat oprávněné požadavky svých příznivců v politické kroky. Opět se ale u mnoha témat ukázalo (kritika zahraničního směřování, fungování veřejnoprávních médií či všeobecných poměrů za Fialovy vlády), že důrazná hesla nestačí. Veřejný obraz torpédovaly i některá vyjádření „politických osobností na kandidátkách“, které – bez sektářského purismu – zavdávaly pochyby o levicovosti uskupení. Pravolevé kleště zkrátka nejde dělat v jednom politickém subjektu najednou.
Mezinárodně politické otázky a navyšování zbrojních výdajů se staly ústředním tématem voleb. Vláda na to vsadila vše. Její výkon byl obecně žalostný, ale diplomacie velkých „morálních gest“, kterou se honosila, stále u části české veřejnosti padá na úrodnou půdu. Odmítání předražených a zbytečných zakázek působilo racionálně, na škodu nebyla ani kritika evropských či aliančních politik. Rezolutní postoje ohledně EU či NATO však nebyly neseny snahou vyvolat potřebnou a akutní diskusi o alternativách z pohledu socialistů, nýbrž spíše nalákat bezhlavé kritiky všeho a všech, kteří beztak mají přirozenější zastoupení jinde. Vymezování se vůči institucím, jichž je Česká republika v rámci Evropy součástí, může mít podobu radikální mobilizace za pozitivní změnu při zvážení komplexity vývoje, nebo hesel o „bláznivé Uršule“ a s nimi spojených apelů na odchod bez další alternativy. Je ale nutné dodat, že Stačilo! v těchto volbách jako jediná relevantní síla prezentovalo mírový přístup a odpor vůči militarizaci společnosti.
Ve vztahu ke dvěma nejpalčivějším vojenským konfliktům dneška fungovala jen jedna polovina agitace. Odsoudit a vyhranit se vůči počínání izraelských vojensko-politických elit v pásmu Gazy a na okupovaném Západním břehu, stejně jako poukazovat na izraelské bezpráví vůči jeho sousedům, bylo správné. Rozpačitější byly postoje k rusko-ukrajinskému konfliktu, které se na jednu stranu projevovaly pro levici autentickým a správným vyzýváním k míru, chyběl ale komplexnější pohled na aktéry války, zejména putinovskou Ruskou federaci. Výtky vůči podílu Západu na vzniklé situaci, demokratickému deficitu administrativy Volodymyra Zelenského a upozorňování na věznění levičáků jsou v pořádku, méně již bagatelizace nacionalistického a autoritářského putinismu, který si útiskem nepohodlných volnomyšlenkářů a radikálních levičáků (vzpomeňme ruského marxistu Borise Kagarlického) nezadá s latinsko americkými diktaturami. Ruská federace nepředstavuje partnera v alterglobalizačním či antikapitalistickém boji, její kroky na Ukrajině nejsou ospravedlnitelné agresí NATO v Srbsku či koaliční invazí do Iráku.
Přílišná radikalita v určitých otázkách, notně zdůrazňována médii, odradila mnoho umírněných voličů levice. Zatímco elektorát komunistů zůstal věrný (7/10 voličů KSČM z voleb 2021 volilo Stačilo!), voliči sociální demokracie a bývalí voliči levice dali přednost ANO, případně SPD (pouze 1 až 2/10 voličů ČSSD z roku 2021 podpořilo Stačilo!). Poslední ránu levici v těchto volbách zasadila protikomunistická antikampaň. Je bizarní, že 35 let po pádu takzvaného reálného socialismu a po 35 letech fungování komunistické strany jako součásti systému dnes ještě dokáže tato karta mobilizovat. Nedostatečná byla i reakce Stačilo!, které závěr kampaně zaspalo a na útoky nenacházelo odpověď. Poslední měsíce jela kampaň „na volnoběh“ – heslo na severní Moravě „tady žiju, tady kandiduju“, je sice pěkné popíchnutí kandidátů Babiše a Rajchla, kteří kandidovali v kraji, aniž by se tam narodili či tam žili, ale jako hlavní tahák to nestačí.
O vlastní postup se pokoušela i liberální levice, která podporovala buď Piráty se Zelenými, nebo menší uskupení Levice. Ideovým puristům, kteří častovali Stačilo! jako bolševické, fašistické či obojí zároveň, toto spojení se s neoliberálním establishmentem zdánlivě vyšlo. Dvě zástupkyně Zelených zasedly v klubu Pirátů ve sněmovně, nicméně již nyní je jasné, že budou dělat pouze „sociálnější“ stafáž pravicovým liberálům. Levici totiž nejde budovat v kavárnách či elitních klubech, ale zdola ve spojení s obyčejnými neprivilegovanými lidmi. Elitářské častování „dezolátů, švábů a sviní“ z pozice morálního majáku, jež mobilizuje na podporu stran končící vlády, tak rozptýlilo poslední naděje o lidovosti a levicovosti těchto uskupení. To ale nic nemění na neúspěchu tradiční levice.
Přesto nelze pominout, že projekt Stačilo! byl pokusem o narušení statu quo české politiky. Ačkoli nedokázal překonat vlastní rozpory, vnesl do veřejné debaty témata, na která levice v posledních letech zapomínala – otázku spravedlnosti, důstojnosti a míru. Byl to experiment s hledáním nového jazyka pro starý koncept sociálně spravedlivé společnosti.
Participaci tradičních levicových stran na kandidátce hnutí Stačilo! je tedy nutno podrobit kritické reflexi. V hostilním prostředí české politiky tak nakonec neobstála sázka na performativitu, protestní scénu či tekutý hněv sociálních sítí. Prostě to nestačilo.
Je hnutí ANO novou sociální demokracií? (Martin Brožek)
O vítězi voleb nemůže být pochyb – 34,5 % a 80 poslanců pro hnutí ANO je velkým triumfem Andreje Babiše. V závěru kampaně dokázal mistrně využít slabostí a chyb svých potenciálních partnerů, SPD a Stačilo!, a vysát jejich elektorát. SPD významně oslabila, ale dokázala pád ještě ubrzdit, Stačilo! zůstalo před branami parlamentu.
Babišovi se zkrátka podařilo plně opanovat opoziční scénu.Kdo nechtěl Fialu, volil Babiše. Celé tyto volby se odehrávaly na přetrvávající linii hodnocení polistopadového vývoje. Část společnosti, primárně střední a vyšší vrstvy, jež je spokojena s politickým směřováním a na ekonomické transformaci „vydělala“, volila převážně vládní strany. Lidové vrstvy, které zůstaly po listopadu poražené a opuštěné státem, se přimknuly k ANO a dalším opozičním subjektům. Babiš plně zaujal politické místo, které 25 let po revoluci vyplňovali sociální demokraté – neusiluje o zvrat polistopadového vývoje, ale o jeho usměrnění ve prospěch „lidi práce“ a seniorů.
To, že se reprezentantem těchto lidí stal český miliardář, oligarcha a beneficient 90. let, je minimálně úsměvné a dokresluje to naprostou absenci třídního vědomí v tuzemských podmínkách. Úspěch ANO ale ilustruje i jeden významný faktor letošních voleb – lidé nechtějí radikální a zásadní změny. Jakkoliv mohou nadávat na NATO, Evropskou unii či politický systém, změny se bojí. Než by podpořili radikálnější uskupení, dali přednost straně „mírného pokroku v mezích zákona“.
Opět se tak potvrzuje, že česká kotlina si na zásadnější změny musí počkat do doby, než je k nim dotlačena vnějšími okolnostmi. Čechy jsou za druhé světové války osvobozeny jako takřka poslední území pod kontrolou Říše, pád komunistického režimu nastává v době, kdy už v Polsku či Maďarsku komunisté přišli o moc. Jakkoliv může být situace špatná, strach z neznámého vítězí. Že ANO kvalitativně nepředstavuje zásadní změnu od předchozí vlády, můžeme v plné nahotě vidět již nyní – nákup stíhaček F-35 zrušen nebude, u rozpočtu se budou provádět jen dílčí úpravy, muniční iniciativa bude trvat, zásadní zvýšení minimální mzdy se nechystá a na obrovské majetky oligarchů se také sahat nebude.
Zkrátka je po volbách, zvykejte si. Nejlépe to ilustroval jeden z politiků končící vlády, který mluvil o tom, „že ODS a ANO má mnoho společných programových bodů“. A je to opravdu tak. Volební duel mezi „profesorem Nutellou“ a „estébákem Burešem“ je v podstatě vyprázdněný obraz české politiky v polovině dvacátých let 21. století. Jediným zásadním rozdílem tak zůstává, že Babiš bude provádět podobnou politiku, ale s větším sociálním citem – nikoliv z nějaké empatie, ale s ohledem na svůj elektorát. ANO je novou sociální demokracií z hlediska voličského zastoupení, ale programově i „kádrově“ se mnohem více podobá ODS (konečně lidé jako Karel Havlíček či Patrik Nacher se kolem ní dlouho pohybovali).
Fascinace levicových voličů Babišem tak trvá. Nezbývá než čekat, jak hnutí ANO zužitkuje svou hegemonickou pozici na protestním křídle české společnosti. Je jisté, že Andrej Babiš nehodlá tuto pozici jen tak uvolnit – mnozí hovoří, že neplánuje být premiérem jen 4 roky, ale rovnou dvě volební období. Levici by měly být tyto úvahy výzvou, nikoliv důvodem k programové skepsi. Obecně lze z výše řečeného vyvodit pro českou levici mnohé, nejdůležitější však bude její praxe. Je třeba pracovat, organizovat se a nevzdávat se – nic jiného nám ani nezbývá.
About The Author
