Je očividné, že potřebujeme vytvořit socialistické hnutí, které přinese své vlastní představy o politice, ekonomice a společnosti. Levice se jinak podobá poslednímu vagónu zapojenému do politického vlaku liberální buržoazie nebo konzervativních populistů, který bude dříve či později odstaven na vedlejší kolej. Levice je kvůli svému přežití nucena myslet a jednat tvůrčím a odvážným způsobem a předkládat vlastní pojetí důležitých věcí.
Návrat národa, nacionalismu a vlastenectví
Jednou z politicky důležitých věcí se v posledních letech či desetiletích stalo téma národa, nacionalismu a vlastenectví. Konzervativní populisté a liberálně buržoazní politici se předhánějí v tom, kdo bude lépe hájit národní zájmy, tradiční hodnoty a bránit zemi. Nenaplnily se úvahy z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, podle nichž pojem národ a nacionalismus co nevidět skončí v muzeu. Např. marxistický historik Eric Hobsbawm měl tehdy za to, že nacionalismus vlivem globalizace ustupuje a jeho poslední zbytky se rozplynou jako loňský sníh. Postmoderní historici, sociologové a filosofové se domnívali, že „národ“ je kulturní konstrukt a masová fikce. Tu je zapotřebí ironizovat a všemi možnými způsoby narušovat, aby se znovu neprobudila a neohrozila pluralitní demokracii. Tak národu rozuměl český historik Dušan Třeštík nebo sociolog a filosof Václav Bělohradský. Postmoderní levice či anarcholiberálové považují slovo národ za nebezpečný výraz a kdo ho používá, často od nich dostane nálepku fašista. Naštěstí tu jsou badatelé, kteří bez ohledu na dobové nálady seriozně zkoumají fenomén národa, nacionalismu a vlastenectví. Jmenujme Miroslava Hrocha, který se těmto tématům věnuje nepřetržitě od šedesátých let minulého století do současnosti a jehož knihy jako např. Národy nejsou dílem náhody jsou dnes aktuálnější než díla postmoderních ironiků.
Položme si otázku, proč se národ a nacionalismus vrací na politickou scénu. Mají pravdu liberální teoretici, novináři a politici? Podle nich lidé naslouchají populistickým flétnám Krysařů, použijeme-li obraz z pověsti zpracované Viktorem Dykem. Populističtí Krysaři v lidech probudili nízké nacionalistické a xenofobní pudy a oblouznili je sladkou písní o tom, že své pudy mohou bez okolků projevit. Tímto vysvětlením liberálové nechtěně přiznávají, že podle nich nacionalistický pud patří k lidské bytosti podobně jako pud sexuální. Občas ho někdo uspí a občas ho někdo probudí. Liberálové se pak na nacionalisty dívají spatra jako na lidi, kteří jsou ve vleku nízkých pudů.
Badatelé však poukazují na objektivní příčiny, které vyvolávají potřebu národního vědomí. Svými slovy představím vysvětlení, které se mi jeví jako nejpřesvědčivější. Uvažujme z pozice člověka, který má nejistou práci, zakouší dlouhodobý pracovní stres a vykořisťování. Zároveň na něj doléhají nejistoty, krize a hluboké rozpory současného světa. Co s ním bude, až znovu stoupnou životní náklady? Co se stane, když ztratí práci kvůli uzavření provozu následkem asociálních a zároveň nepříliš účinných opatření proti globálnímu oteplování? A co když jej z práce vytlačí umělá inteligence? Co nastane při nové masové migraci z kulturně odlišných zemí? Jak se změní jeho svět, pokud vypukne lokální nebo světová válka? Kolik dalších nejistot a ohrožení bychom tu mohli jmenovat.
Jaká je reakce na tento všeobecný pocit nejistoty a ohrožení? Je pochopitelné, že lidé se přidrží zbytků svých jistot a zesílí v nich potřeba náležet do nějaké skupiny či společenství. Člověk už nechce být pouze individuem, které má podle neoliberální ideologie prosazovat své egoistické zájmy a zvyšovat svou hodnotu na trhu. Kvůli nejistotě a ohrožení člověk potřebuje sociální vazby a pocit, že někam náleží. Nejčastějším projevem této sociální potřeby je připojení se na Facebook nebo na jiná sociální média. Jejich rychlé rozšíření ukázalo, že lidé cítili nespokojenost s individualistickým konzumerismem ve stylu „Nakup si chipsy s kolou a užij si televize“.
Potřeba někam náležet, kterou se dnes zabývají sociologové, antropologové, filosofové, se projevuje tím, že se šíří kolektivní identity. Někteří se chápou jako příslušníci komunity trasgenderových lidí nebo komunity queer. Jiní se považují za ochránce „tradičních hodnot“ nebo západní civilizace, kterou brání proti „islamizaci“. Podobným způsobem se zvětšuje pocit přináležitosti k určitému regionu, tedy regionální patriotismus, a konečně také přináležitost k národu.
Národ a patologie kulturních válek
Pojem národ se jako ostatní společensky významné pojmy stal součástí tzv. kulturních válek. Podívejme se nejprve na to, jak se tyto pojmy v kulturních válkách používají. Mnoho zla nadělal přístup, při němž se na společnost díváme prostřednictvím pojmových konstrukcí spjatých s emocemi, které v knize Metapopulistická demokracie nazývám „afektivní schémata“. Tento jev postihli už marxističtí teoretici Lukács a Sartre, kteří jej chápali jako pojmový fetišismus. Pojmy se oddělují od reality, neboť naše uvažování je tvarováno abstraktní formou zboží v moderním kapitalismu. Lidské schopnosti jako rozum, vůle, imaginace se totiž samy staly zbožím. Místo dialektického, tedy vzájemně se obohacujícího vztahu mezi pojmy a společenskou realitou se prosazuje pojmový fetišismus, v němž se určitý pojem vztahuje sám k sobě a uzavírá se do vlastního ideologického pouzdra.
V minulosti se takovým fetišem stal také pojem „dělnická třída“. Byl uzavřen do ideologického pouzdra a nebyl obsahově obohacován tím, že by se vztahoval k reálně existující společenské třídě, jejím postojům a jejímu zakoušení světa. Jak píše Sartre, v padesátých letech měli ve Francii komunisté svou fetišistickou konstrukci „dělnické třídy“, trockisté měli svou a další skupiny zase svou. Tyto skupiny se tudíž nemohly z principu shodnout na společném postupu a čím více mluvili o „dělnické třídě“, tím větší propast mezi nimi byla.
Tímto způsobem můžeme chápat pojmy, které se objevují v současných kulturních válkách. Např. je tu pojem „gender“, který jedna skupina pojímá jako čistý kulturní konstrukt, který je bez vztahu k biologické stránce člověka. Kdo tvrdí, že gender se vztahuje také k biologické stránce člověka, je touto skupinou označen za trasfobního jedince, který nemá daleko ke schvalování nacistické rasové politiky. Jiná skupina naopak považuje každý projev LGBT orientace za nenormální a odmítá se zabývat oprávněnými nároky sexuálních menšin. Ani jedna skupina nemá dialektický pojem genderu, který zahrnuje kompozici všech sociálních, kulturních a evolučně biologických stránek genderu. Obě skupiny mají fetišistické pojetí genderu a čím více o něm mluví, tím více se vzájemně nenávidí.
Pojmový fetišismus a afektivní schémata, která bují v kulturních válkách, se samozřejmě týkají také pojmu národ. V některých lidech toto slovo vyvolává zápornou emotivní reakci a kdo s tímto pojmem pracuje, musí počítat s tím, že od nich dostane nálepku „konzervativec“, „národovec“ nebo dokonce „fašista“ – bez ohledu na obsah sdělovaných slov.
Socialistická levice považuje kulturní války za komunikační patologii pozdního kapitalismu a odmítá se jich účastnit. Položme si proto věcnou otázku, jak se má socialistická levice postavit k tomu, že v současné době nejistot a krizí se mnoho neprivilegovaných lidí považuje za členy národa a s národem se ztotožňuje. Rozlišme dva základní vztahy k národu, jímž je nacionalismus a vlastenectví.
Nacionalismus jako opium proletariátu
Podle zavedené definice se nacionalismus vyznačuje nekritickým vyzvihováním vlastního národa a přezíravým postojem k ostatním národům. V dnešní době má však nacionalismus poněkud odlišné projevy, které souvisí se změnami v rétorice nacionálních stran. V projevech Marine Le Penové, představitelů německé Alternativy pro Německo (AfD) nebo Tomia Okamury nenajdeme výroky, že daný národ je cennější než ostatní národy. Le Penová netvrdí, že Francouzi jsou lepší lidé než Němci nebo Arabové, a Okamura nehlásá, že Češi jsou lepší než Němci, Francouzi nebo Japonci. Nacionalistická hierarchie národů se změnila ve fenomén diferenciálního či kulturního nacionalismu, podle něhož je třeba usilovat o zachování kulturní identity jednotlivých národů, a proto je nutné omezit migraci lidí z cizích kultur. Tento kulturní nacionalismus často výslovně odmítá rasismus nebo neonacismus, jak činí Marine Le Penová a další nacionální politici.
Co může levice kritizovat na těchto výzvách k zachování národní identity? Pokud vystoupíme z vykonstruovaného obrazu nepřítele a nepřisuzujeme těmto politikům postoje, které nezastávají, není tak snadné vyjádřit, co na nich levice odsuzuje. Není tu rasismus ani přezíravost vůči jiným národům. Zkuste u těchto politiků najít přímočaré dehumanizující výroky typu „mrtvý imigrant, dobrý imigrant“. Nacionální politici mluví o zbídačování dělnické třídy; o technologických elitách EU, které nerespektují výsledky demokratických voleb; o kapitalistické globalizaci, která ničí národní kulturu…Co tedy namítnout?
K tomu je třeba hlubší analýzy. Můžeme rozlišit periferní vzorce nacionalismu a jeho vzorce jádrové. Periferní vzorce jsou historicky proměnlivé, např. postoj povýšenosti k jiným národům v nacionalismu devatenáctého a dvacátého století nebo současný postoj diferenciální kulturní obrany. Jádrové vzorce jsou konstantní. Mají sice různé výrazové projevy, zároveň však vykazují kontinuitu. Jedním z jádrových vzorců nacionalismu, který objevíme u proletariátu, byl nacionalistický pocit důstojnosti. U buržoazie, která byla často směrodatným nositelem nacionalismu, bychom nalezli odlišný jádrový vzorec, jemuž se nyní věnovat nebudeme.
V kapitalismu se zpřetrhaly vazby pracujících lidí k bezprostřednímu okolí. Proletariát nejprve vzniká z rolníků, kteří jsou z ekonomických důvodů nuceni putovat do měst za prací a jsou vytrženi ze svých vesnických komunit, v nichž zažívali pocit soupatřičnosti. Moderní proletariát nejprve nikam nepatřil a neměl nic, nač by mohl být hrdý. Postupně se objevily dva zdroje jeho důstojnosti. Díky sociálním zápasům, organizovanému dělnickému hnutí a socialistickým idejím se zrodilo povědomí o tom, že dělníci nejsou pouhým předmětem vykořisťování, nýbrž patří k třídě, která svou prací vytváří materiální základy celé společnosti. V dělnících rostlo vědomí, že jejich třída přinese velkou změnu a nastolí spravedlivou společnost. Tato třídní forma důstojnosti se obvykle prostupovala se vznikající národní důstojností: můžeme být hrdí na naše husitské předky, naše buditele, skladatele a spisovatele, o nichž se přednášelo v dělnických osvětových spolcích (známým příkladem je Masarykova dělnická akademie).
Část proletariátu však sklouzla k nacionalismu. Došlo k tomu tím, že svou důstojnost začala čerpat ze samotného faktu, že se narodili jako Češi, Francouzi, Němci, atd. bez ohledu na to, jak se tento národ projevoval a jakou „abstraktní hodnotovou pospolitost“ vytvořil, použijeme-li výrazu Miroslava Hrocha. Nastává tu fetišizace národa. Ten je vnímán jako slovo, symbol nebo mentální obraz, který má zvláštní magickou přitažlivost. Ta plyne z toho, že člověk v nejistém a sociálně stresujícím postavení najednou dostane příležitost stát se někým důležitým a děje se tak mávnutím kouzelného proutku. Stačí k tomu akt uvědomění, že jsem příslušníkem určitého národa. Vzniká pocit jistoty tělesného zakořenění do těla národa, který dotyčnému dělníkovi nikdo a nic nemůže vzít.
V dnešní době, kdy se místo etnického nacionalismu šíří nacionalismus kulturní, posiluje přesvědčení, že jsem to já, kdo využil své svobody a rozhodl se přijmout svou národnost za svou, a to navzdory všem liberálním tirádám o nebezpečí nacionalismu. S odkazem na termín libertariánské autoritářství, který nedávno zavedla Carolin Amlingerová a Oliver Nachtway, můžeme tento jev nazvat libertariánský nacionalismus. Člověk si řekne: „Já jsem ta autorita, která se rozhodne pro nacionalismus“. Dotyčný si tím potvrdí, že je svobodnou bytostí.
Etnická a kulturní podoba nacionalismu jsou proměnlivé periferní vzorce, kdežto jádrovým vzorcem je, že nacionalismus působí jako „opium“. Snadno ulevuje od pocitu nejistoty a v jedinci vyvolává povznesený stav. Lze uvažovat o tom, že existuje vztah mezi rozšířeným užíváním drog v naší společnosti (viz průzkumy zkušeností s drogou mezi mládeží a mladými generacemi) a šířením nacionalismu. Jak užití drogy, tak užití nacionalismu odpovídá na typově stejnou potřebu: zbavit se pocitu nejistoty či sociální frustrace „magickým“ způsobem, tedy požitím prostředku, který začne okamžitě působit. Nacionalismus má s drogou společné to, že jeho požitím nastává příjemný pocit, avšak na reálné sociální a kulturní situaci uživatele se k dobrému nic nezmění a jeho situace se spíše zhorší. V obou případech roste závislost jedince na „poskytovatelích“, kteří nad ním mají moc. V tom spatřuji hlavní důvod, proč by socialistická levice měla kritizovat jak užívání drog, tak etnický i kulturní nacionalismus.
Levicový postoj – socialistické vlastenectví
Vedle nacionalismu tu je druhý vztah k národu či obecně ke své zemi, který se označuje slovem vlastenectví (patriotismus). Chápe se tak, že je to pozitivní vztah k zemi, v níž se člověk narodil nebo v níž dlouhodobě žije. Vlastenec usiluje o to, aby přispěl ke kulturnímu, sociálnímu a ekonomickému vzestupu své země. Vlastenectví s sebou nese určitý morální závazek, který v historii vedl např. k odbojové činnosti „pro vlast“ během nacistické okupace. Na vlastenectví je pozoruhodné, že tu bylo mnohem dříve než moderní národy a nacionalismus. Vlastenectví projevovali občané starověkých Athén a dalších řeckých obcí a také Římané, kteří pro svou vlast neváhali nasadit své životy. Římský básník Horatius vymezil vlastenectví slovy „amor patriae“ (láska k vlasti).
Je mnoho typů vlastenectví a některé si uveďme. Liberální vlastenectví vyjadřuje hrdost na zemi, která uděluje práva a svobody jednotlivcům; ústavní vlastenectví se vyznačuje vztahem k ústavě jako ztělesnění společně sdílených historických zkušeností a etických principů; kosmopolitní vlastenectví tkví v tom, že zkušenosti z jiných zemí promítáme na zemi, v níž jsme zakořenili; kritické vlastenectví se zaměřuje na kritiku národních mýtů a na vlast pohlíží očima utlačovaných menšin a vypráví jejich příběhy. Pojem vlastenectví byl donedávna na okraji zájmu odborné veřejnosti, avšak poslední dobou se o něm diskutuje jako o alternativě k nacionalismu, jak o tom svědčí téměř tisícistránkový sborník odborných textů Příručka vlastenectví (Mitja Sardoč, ed., Handbook of Patriotism, Springer 2020).
Mezi padesáti třemi články však není žádný, který by se věnoval zvláštnímu případu vlastenectví, jímž je vlastenectví socialistické. Je to zapomenutá koncepce, kterou dnes stojí za to oživit. V zárodku ji vyjádřil už Marx a později nabývala různé podoby. V českých zemích ji promýšlel Bohumír Šmeral a další sociální demokraté na konci první světové války. Sociální demokracie v roce 1918 uspořádala prvomájovou manifestaci s heslem „socialistický národ“ a založila Socialistickou radu, která plánovala vyhlásit vznik Československé republiky už na 14. října 1918, tedy dříve než národně buržoazní strany. Myšlenku socialistického vlastenectví ve stejné době rozvíjel Lenin, na něhož navázali další sovětští marxisté. Po druhé světové válce vykrystalizovala v politice Komunistické strany Československa, která z ní po únoru 1948 učinila základ kulturní a vzdělávací politiky socialistického režimu. Plastickým způsobem vyjádřila tuto politiku Erika Kadlecová v knize Socialistické vlastenectví (1957), v níž pranýřuje nacionalistické předsudky, které přežívají v socialistické společnosti. Za nejtrapnější druh těchto předsudků označuje antisemitismus. Kritizuje také předsudky vůči německému národu a jejich překonání dokonce považuje za hlavní úkol národnostní politiky socialistického režimu.
Nechme stranou jeho dobově podmíněné podoby a navrhněme principy socialistického vlastenectví pro současnou levici.
• Socialistické vlastenectví je aktivní vztah k dané zemi, který usiluje vytvořit sociální, kulturní, ekonomické, vnitropolitické a mezinárodně politické podmínky k celkovému rozvoji dané země. Jeho zásadou je spravedlnost, solidarita, rovnost a svoboda. Jinými slovy, je to takový rozvoj země, který umožňuje sociální a kulturní vzestup neprivilegované pracující většiny, tedy mužů a žen existenčně závislých na své práci v jejích mnoha podobách a typech závislosti. Součástí pracující většiny jsou také národnostní a etnické menšiny a menšiny sexuální. Můžeme předpokládat, že díky sociálnímu a kulturnímu vzestupu, do něhož jsou zahrnuty všechny skupiny pracující většiny, zanikne potřeba nacionalismu jako opia pro frustrované příslušníky neprivilegovaných tříd. Rovněž by měly zeslábnout a vymizet předsudky vůči ženám a sexuálním menšinám.
• Socialistické vlastenectví se projevuje činorodou účastí v sociálně třídních zápasech pracující většiny. Jedno i druhé se vzájemně ovlivňuje a posiluje. Vlastenecké sebevědomí dává pracujícím větší rozhodnost v aktech odporu vůči vykořisťování a zvyšuje jejich třídní uvědomění. Třídní aktivita zároveň dává pracujícím pocit hrdosti na to, že oni jako Češi, Slováci, Francouzi, Španělé, Američané, Filipínci, atd. dokážou bojovat za spravedlivou věc.
• V případě závislých či polozávislých zemí, jakou je naše země, je dalším cílem socialistického vlastenectví sociálně, ekonomicky a kulturně emancipovat danou zemi a učinit ji reálně rovnoprávnou s tzv. vyspělými zeměmi. Tento cíl vyžaduje společný zápas zemí v podobném postavení a ve spolupráci socialistických hnutí a stran ve vyspělých zemích, tedy internacionalismus.
Socialistické vlastenectví je myšlenka, která bude pro mnoho lidí nezvyklá a zprvu si pod ní nic nepředstaví. Nicméně se domnívám, že nám poskytuje neotřelý pohled na národ, národní identitu, národní zájmy, nacionalismus a vlastenectví. Díky ní může socialistická levice předložit výzvy a podněty, které v těchto otázkách ukazují nový směr. Pokud se časem podaří vybudovat širší socialistické hnutí, přijde snad i doba, kdy socialisté převezmou vlasteneckou iniciativu od nejrůznějších konzervativních a nacionalistických populistů, a otočí ji univerzálně emancipačním směrem.
Další články, kulturní rubriku a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
