Snad každý komentář hodnotící výsledky letošních sněmovních voleb dumá nad jednou klíčovou otázkou – proč se do Sněmovny neprobojovalo Stačilo! Od zapojení sociálních demokratů oscilovalo v průměru okolo šesti až sedmi procenty voličské podpory, poslední průzkumy mu predikovaly dokonce výsledek blížící se osmi procentům. Přesto nakonec kandidátka nedosáhla ani pětiprocentní hranice. Politologové a političtí komentátoři se v analýzách shodují na klíčovém argumentu: lidé se lekli radikálního rázu Stačilo!, koncentrovaného do referenda o vystoupení z EU a NATO. Částečně mají pravdu, ale tak jednoduché to není…
Českému spin-offu Nové lidové fronty neprohrála volby ani tak samotná radikalita, jako spíš její zaměření na kulturní války.
Amatérské vymezení pojmů
Definic kulturních válek existuje nepochybně bezpočet. V tomto konkrétním případě si vystačíme s vymezením negativním a co možná nejširším, podle nějž je kulturní válkou každé téma nesouvisející bezprostředně s životní úrovni lidí – to znamená cokoli, co se přímo netýká vaší peněženky. Kladu důraz na slovo přímo, jelikož vystoupení z EU by jistě mělo gigantický dopad na materiální podmínky všech, ale celý proces je tak náročný, ne-li nemožný, že jde ve skutečnosti pouze o symbol vymezení se vůči politice Bruselu. Stejně tak lze i na migraci nahlížet socioekonomicky, avšak ve veřejném prostoru se boj o přistěhovalce standardně vede na lince nábožensko-etnické.
Ke kulturním válkám proto patří všechny identitární boje za podporu menšin, řešení klimatické krize, ale i téma války a míru, (neo)kolonialismu a obecně geopolitiky, jednoduše veškeré post-materiální otázky. Opakem jsou záležitosti materiální či socioekonomické, kam řadíme pracovní podmínky, výdělky, daně, ceny, vlastnictví, jakož i fungování hospodářství.
Právě socioekonomické otázky přitom bývají vnímány jako typická oblast zájmů socialistického hnutí. Střetů různých frakcí o víru, národnost, státní hranice, hodnoty nebo jakákoli jiná zástupná témata znají dějiny nespočet. Teprve Sociální demokracie teoreticky i prakticky zorganizovala boj nižších tříd za vlastní majetkové zájmy. Přišla se směrem narušujícím rozdělení veřejného prostoru na liberalismus proti konzervatismu a dokázala přerámovat politickou debatu na století dopředu.
Vývoj socialistické rezignace
Dnešní společnost se paradoxně ke kulturním válkám opět vrací. S rozpadem Sovětského svazu utrpěla myšlenka sociálně spravedlivé společnosti natolik tvrdou ránu, že se většina světové levice s novými pořádky raději smířila. Tím ale spáchala osudovou chybu. Nejenže tak popřela vlastní ideovou podstatu, hlavně ale ztratila možnost mobilizovat masy za svůj politický cíl. Zatímco dosud dokázali socialisté na hospodářských krizích odhalovat temnou tvář kapitalismu a obratem ukazovat, že jiný systém je možný, dnes už strukturální alternativu nenabízejí. Protože ji prostě nemají.
Aby si levice i v této konstelaci zvládla udržet alespoň nějakou iniciativu, vyhlásila pravici boj v rovině kulturních válek. O co méně tepe do materiálních podmínek, o to více zostřuje boj za věci post-materiální. Toto přerámování konfliktu nicméně trpí dvěma klíčovými nedostatky. Zaprvé se má tendenci hroutit právě v obdobích krize. Když lidé nemají na nájem, přijdou o práci nebo cítí jinou existenční hrozbu, jdou emise skleníkových plynů a LGBTQ práva stranou. Zadruhé se tím z politické debaty vytrácejí ekonomické zájmy nižších tříd na důstojný život. Přesně ty zájmy, které byly prvořadým důvodem vzniku a existence sociálně demokratického hnutí. Jinými slovy – i když v kulturních válkách socialisté zvítězí, socialismus prohrává. Proevropský progresivismus totiž zvládnou plodit i neoliberální pravicové strany, u nás například TOP 09 a STAN.
Na výše uvedeném nic nemění ani směr, z jakého socialistické síly kulturní války uchopí. Přestože si zde každý představí západní progresivní přístup, nesmíme zapomenout ani na levici bez liberalismu prosazující se ve východní Evropě. Sem se řadí nejenom německá BSW nebo slovenský SMER, ale také tuzemské Stačilo! Jeho kampaň se nezaměřovala primárně na ekonomiku, byť levicovou jistě byla. Většina voličů vnímala program hnutí primárně jako snahy o revizi české zahraniční politiky, ústavní změny či boj proti zelené politice a progresivistické agendě. Radikálně socialistická hospodářská řešení byste v něm hledali jen obtížně.
Realita českého utopismu
Postupně tak nahlížíme pod pláštík odpovědi na otázku, proč spojení zbytků české levice neuspělo. Protože se rozhodlo upozadit svou levicovost. Ačkoliv se světový řád ustavený po konci studené války doopravdy rozkládá, Češi neusilují o řešení, pouze chtějí „stát na správné straně“. Mezinárodní struktury jako EU a NATO pro ně paradoxně představují poslední zbytky stability v rozpadajícím se světě. Prostě smrádek, ale teploučko. Ostatní kulturní války pak většina občanů prakticky vůbec neřeší. Volby rozhodly peněženky. Zase.
Pokud sociální demokraté, komunisté a další levicové formace dají konceptu levicové koalice na bázi Nové lidové fronty druhou šanci, musejí na to jít jinak. Skoro se nabízí říct – logicky. Nemá přeci jít o spojenectví pro či proti Bruselu, Green Dealu, manželství pro všechny nebo migraci, nýbrž za pracující proti kapitálu. V kulturních válkách může být prostor pro kompromisy, mírné postoje a výhrady svědomí. Z materiální základny života však uhýbat nelze.
Socialistická politika 21. století musí být ekonomicky radikální. Nedokáže-li pracujícímu člověku ulevit od kolotoče stresu a chudoby, stává se zbytečnou. Socialisté jsou povinni svádět boje za čtyřdenní pracovní týden, minimální důstojnou mzdu, vídeňský model bydlení, veřejnou dopravu zdarma nebo garantovanou práci. Nejen kvůli nutnosti mobilizovat voliče, ale i pro neúnosné prohlubování propasti mezi miliardáři a doslova všemi ostatními. No a v konečném důsledku také proto, že nám už nic jiného zkrátka nezbývá.
Zdroj ilustračního obrázku: Guardian
About The Author
