Konzumerismus je nedílnou součástí dnešního světa. Ať už jej chápeme jako neškodný útěk z nepohody každodenního života, nebo jako jeden z nástrojů, kterými vládnoucí třída utvrzuje své postavení ve společnosti, všichni se jej účastníme a šíříme jej dále. Jakou skutečnou hodnotu nám ale může nabídnout, a proč je silnější, než kdy dříve?
Marx se na konzumerismus díval jako na integrální součást kapitalistického systému. Ten, díky svému zaměření na směnnou hodnotu namísto hodnoty užitkové, vyvolává v lidech chtíč po produktech nikoliv kvůli jejich užitečnosti, ale kvůli statusu. Lidé tímto opomíjejí skutečnou hodnotu práce, která byla pro výrobu produktu vynaložena. Takový jev Marx nazval zbožním fetišismem.
Odpověď na otázku, proč dnes existuje konzumní kultura a zbožní fetišismus ve své dosud nejsilnější formě, je tedy jednoduchá. Volný trh se během několika století (až na pár dekád) upevnil jako de facto jediná globálně přijatelná forma hospodářství. Lidé mu byli za těch pár staletí plně aklimatizováni, tím pádem si také čím dál více zvykají na výdobytky tohoto systému. Ať už se bavíme o drahých designových kabelkách, značkových teniskách a jiných módních doplňcích, nebo i o spotřební elektronice, nábytku, dokonce i jídle – vše se dá považovat za zboží přirozeně užitečné, které ovšem nabývá svou prodejní cenou a věhlasem dané značky v hlavě spotřebitele nových kvalit.
Pokud se tedy marxisté mohou shodnout na faktu, že touha po konzumním zboží je uměle vytvořená, čím to, že po něm dokáží dychtit úplně stejně, jako největší zastánci kapitalismu? I samotný Fidel Castro byl známý svým nošením hodinek Rolex, kdy dokonce často nosil dvoje najednou – jedny na kubánský čas, druhé na moskevský.
Jev lze vysvětlit konceptem kulturní hegemonie filozofa Antonia Gramsciho. Podle Gramsciho vždy existuje nějaký hegemon, tzn. udavač rytmu jak politického, tak kulturního života. Během studené války byly těmito hegemony dvě velmoci, USA a SSSR. Když byl Sovětský svaz rozpuštěn, USA se staly de facto hegemonem celého světa. I předtím byl jejich vliv velký, proto Castrovy hodinky nebo Brežněvova západní auta. Dnes už, díky takřka nulové opozici, ale konzumerismus vyrostl do obrovských rozměrů.
Lidé, ať už jsou jakkoliv sečtělí, inteligentní, či třídně uvědomělí, budou vždy do jisté míry ovlivněni současnými světovými trendy. Snažit se žít zcela asketicky, dle socialistických zásad v plně kapitalistickém světě, není možné, proto lidé částečně nebo úplně na takovou askezi rezignují a pro zachování svého duševního zdraví a pohody dobrovolně podlehnou konzumerismu. Představa šťastného člověka žijícího pouze pro skutečně hodnotné zážitky je reálná pouze tehdy, když mu to je vnějšími silami dovoleno. Jakmile je na Vás ale dennodenně kladen tlak reklamou, konverzacemi s přáteli a dalšími vlivy, není už úplně možné si to McMenu, opasek Bandi, nebo parfém Calvin Klein odpustit.
Ještě těžší situace nastává tehdy, kdy celý průmysl okolo daného spotřebního zboží vznikl současně se zbožím samotným. Například takové značkové tenisky, ač jsou dnes již brány spíše jako investice než jako užitečný parťák na procházky, stále mají kořeny sahající desítky tisíc let dozadu. Člověk si tedy jejich koupi a svou obsesi se subkulturou postavenou na jejich sběratelství může ještě ospravedlnit tím, že se nejedná o zbytečnost, nýbrž o předmět s historií daleko přesahující historii kapitalismu. Horší už to ale mají např. sběratelé videoher či jiných nosičů, které vznikly teprve v minulém století. Jejich vznik už je totiž plně svázán s kapitalismem, a pokud člověka zajímají dějiny dané herní společnosti, nevyhne se uvědomění, že pravděpodobně vznikla na predátorských podnikatelských praktikách (např. herní automaty, jejichž jediným cílem bylo vytáhnout z dítěte co možná nejvíce peněz nadlidskou obtížností svých her).
Jak se s takovým zjištěním socialisté poperou je už na nich samotných. Někomu se daný koníček může natolik znelíbit, že jej zcela opustí. Ale mějme na paměti – socialismus není jen pro askety. Já osobně jsem si vybral cestu zkoumání mých koníčků s velkým nadhledem, abych nebyl přílišně emocionálně propojený s fungováním herní společnosti, světově známé kapely nebo filmového studia, které by mě svou činností dříve nebo později nevyhnutelně zklamaly. Snažím se užívat si danou věc do jejího plného potenciálu ale nezapomínat přitom, jakou úlohu doopravdy má (extrakce peněz za každou cenu).
Takový postoj ostatně zaujímal i sám Marx s jeho dialektickým a historickým materialismem. Pokud tedy v levé ruce držíte Manifest a v pravé ruce Big Mac, nezoufejte. Marx by to pochopil.
Zdroj fotografie: BBC
About The Author
