Je 16:38. Sedím na lavičce plzeňského hlavního nádraží a pročítám si poslední návrh projektu do předmětu Metodologie kvantitativních dat. V národním dopravci, který mě z Prahy dovezl až do Plzně, se mi totiž nepodařilo dokončit kontrolu všech studijních povinností. Kavárna, kde se benefice koná, je stejně vzdálená jen 10 minut od nádraží. Organizátoři z řad Plzeň za Palestinu očividně vybrali dobré místo.
Minutku před pátou přicházím ke dveřím univerzitní kavárny Družba. Kavárna, velká zhruba jako obývák s přilehlou toaletou, je obvěšená vlajkami Palestiny a Libanonu. Hemží se to v ní mladými lidmi, kteří připravují techniku, obvolávají vystupující a aranžují vlajky, odznáčky, tematickými kalendáři od knižního a tiskařského družstva Roleta2. V rohu stojí tácky, obilné placky a nádoby s hummusem a cizrnovým falafelem, vedle nich dva muži snědší pleti, jeden ve středním věku a druhý s pár vráskami a šedinami. Jak jsem se později dozvěděl, jednalo se o dva české Palestince, kteří později vydali na benefici výpověď o životě v Gaze i mimo ni.
Nějakou chvilku to trvalo, než všechno organizátorům na akci zapadlo. Nakonec však v šest hodin přese všechno benefice začala. Jeden po druhém se před publikem střídali básníci a básnířky, kteří přednášeli verše na téma i mimo něj. Mezitím, co jsem poslouchal verše členů uměleckého kolektivu Federální guláš, zahlédl jsem mezi posluchači několik známých tváří – Vítka Prokopa, člena předsednictva levicového hnutí Stačilo!, Janu Ridvanovou, zakladatelku Sdružení Přátelé Palestiny, která organizuje většinu propalestinských protestů v České republice či Adama Abdallu, člena neformálního kroužku Studentstvo FF UK proti genocidě.
Poté, co přešla série několika potlesků, střídající jednotlivé vystupující umělce, nastoupili na řadu dva dříve zmínění čeští Palestinci. Ten starší z nich promluvil o tom, jak náročné pro něj bylo najít domov mimo Palestinu a kolikrát měl i jako novinář problém dostat se přes hranice. Ačkoliv kritizoval komplicitu české zahraniční politiky v podpoře probíhající genocidy v Palestině, ukončil svůj projev poděkováním Čechům za jejich trpělivost, se kterou se zde mohl konečně usadit. Jeho o něco mladší kolega ho doplnil zkušenostmi rodiny z tzv. Nakby (palestinky pohroma), neboli násilného a mnohdy smrtelného vyhnání asi 750 000 Palestinců z jejich domovské země. Právě 78. smutné výročí Nakby si akce mimo jiné připomínala.
Výpovědi následně nahradila panelová debata Jany Ridvanové, Adama Abdally a Suffiana Massalema, dalšího z řad českých Palestinců, který před debatou předčítal ze své literární tvorby. Po jejím konci se na místo debatujících dostavili umělci Tereza Kocholatá, skupina Štěpáne co myslíš a DJ Connaire. Jejich výstupy v rámci afterparty jsem si už ale neposlechl. Čas mě tížil a rodina volala – figurativně i doslova. Rozloučil jsem se se známými a vyrazil jsem na hlavní nádraží domů…
Plzeň už je za mnou, podobně, jako za mnou mizí v okně krajina míjející zpáteční vlak. Benefice za Palestinu už skončila a do hlavy se mi derou myšlenky o nadcházejíćch zkouškách. I tak ale ještě slyším slabou ozvěnu veršů, které v kávarně Družba přednášela básnířka Zlatka:
Malé děti umírají,
mapky mizí
a muži padají.
Sourozenci byli zabiti,
internetovým algoritmem zapomenuti.
Utrpení není strašidelné,
když je v dáli,
ne?
About The Author
