Socialistické hnutí od svého vzniku v 19. století bojovalo za volební právo pro každého člověka. Důvodů nalezneme více, včetně úsilí o emancipaci a rovnost lidí. Ze systémového hlediska však zůstává klíčovým argumentem, že pracující tvoří naprostou většinu společnosti, a pokud budou moci rozhodovat o budoucí vládě, dají hlas těm, kdo hájí jejich práva. Jinými slovy – dělníci zvolí pouze strany bojující za dělníky, za překonání kapitalismu a vytvoření socialismu.
K zavedení všeobecného volebního práva pro dospělé muže i ženy došlo takřka ve všech státech. Dodnes navíc dochází k odbourávání dalších omezení – umožňuje se volit vězňům, lidem s omezenou svéprávností, v určitých případech také neobčanům a pro snadnější hlasování se zavádějí voličské průkazy, plné moci, přenosné volební urny a korespondenční hlasování. Lidé napříč světem se navíc za pomocí digitálních technologií stále intenzivněji propojují, a získávají tak přístup k nepředstavitelné šíři informací. Díky sociálním sítím se poté každý může stát nejen příjemcem nových vjemů, ale i tvůrcem a hlasatelem vlastního obsahu. Navzdory tomu všemu se společnost posledních 50 let od socialismu spíše vzdaluje, než aby se mu přibližovala. Jak je to možné?
Odpověď přinášejí dvě prokletá slova – kulturní hegemonie. Italský filozof Antonio Gramsci už začátkem 20. století vypozoroval, že kapitalismus ve společnosti silně zakořenil a nevládne jen hrubou silou, ale i myšlením. Prostřednictvím médií se zájmy vládnoucí třídy, tedy miliardářů a kapitalistů, prezentují jako přirozený zájem všech členů společnosti, včetně pracujících. Noviny, televize, zábavní průmysl a dnes hlavně sociální média mohou konkrétní režimy podporovat, nebo kritizovat. Ovšem vždy utvrzují pracující v nepřekonatelnosti kapitalismu jako hospodářského systému.
Současná kulturní hegemonie se označuje jako neoliberální a má kořeny v 80. letech minulého století. Neoliberalismus stojí na dogmatu, že bohatí získali své bohatství pouze uskromňováním a vlastní tvrdou prací a chudí zůstávají chudými proto, že se sami málo snaží. Vrstva miliardářů-rentiérů tak nemá být omezována daněmi nebo regulacemi nejen kvůli údajné motivaci, ale také proto, že část jejich bohatství k nízkopříjmovým nějak „prokape“. Výsledkem je, že se udřený život s několika pracemi za pár korun považuje za následováníhodný vzor člověka, který díky silné vůli možná zítra bude boháč. Nedůstojné utrpení se stává politickou hodnotou.
Toto chápání společnosti přitom paradoxně sdílejí jak prosystémoví „liberální demokraté“, tak i antirežimní „národní konzervativci“. Z ničeho nic se na stejné vlně ocitá hnutí MAGA prezentující Trumpovu politiku jako short-term pain for long-term gain, Okamura s Turkem žádající nižší daně pro podnikatele i koalice SPOLU a její vymyšlené příklady s důchodci z fotobanky, kterým prý jejich penze stačí. Ostatně celý pravicový boj proti populismu vkládá před český veřejný prostor kaleidoskop, v jehož barevných sklíčkách jsou vyšší mzdy a důchody hodnotově špatná politika, zatímco tupé škrty ta správná. Sice se lidem možná žije hůř, ale s pocitem, že jsou rozpočtově odpovědní a dodržují závazky NATO. Kamarád novinář to shrnul satirickým výrokem – k čemu bydlet, když patříme na Západ!
Současný systém má alternativu, její jméno je socialismus a dosáhnout jí lze. Mají-li však být mezi lidmi tyto postoje vzkříšeny, musí se pracující osvobodit od kulturní hegemonie neoliberalismu. Gramsci viděl řešení ve vytvoření vlastní kultury pracujících. Připravit půdu pro sociální změny můžeme jedině převyprávěním příběhu o fungování společnosti tak, aby se kladnými postavami znovu stali lidé práce. Když to učiníme dostatečně hlasitě a sebevědomě, dokážeme přinejmenším ohrozit dominanci neoliberální ideologie. Založení levicového občasníku Tribuna budiž ostrůvkem pozitivní deviace, samo o sobě je ale kapkou v moři. Jestliže se máme začít socialismu přibližovat, musí mít antikapitalistické síly odvahu se k tomuto cíli přihlásit celkově. Pokud se totiž nedokážeme shodnout, že usilujeme o socialismus, nabízí se otázka – co vlastně jako socialisté chceme?
Další články, kulturní rubriku a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
