Uplynuly tři roky od chvíle, kdy Ruská federace zahájila válku na východní Ukrajině. Nyní se zdá, že je svět nejblíže mírové dohodě od začátku celého konfliktu – konfliktu, jež zbořil i dříve nemyslitelné hranice, a stal se nepředstavitelným festivalem populismu a pokrytectví všech jeho stran, stejně jako soubojem mocenských bloků.
Konflikt by jistě mohl být analyzován z nejrůznějších perspektiv a teorií politiky a mezinárodních vztahů – od geopolitických, přes bezpečnostní teorie, až po neochotu jednotlivých aktérů k řešení války na poli diplomacie. Přitom by určitě žádná teorie nebyla vyčerpávající – v podmínkách státu na pomezí dvou geopolitických bloků, kde již od roku 2013 (či dokonce 2004, počítáme-li i tzv. „Oranžovou revoluci“) velmoci zasévaly svár mezi ukrajinské obyvatelstvo, s cílem získat jej na svou stranu.
Existují důkazy, že Spojené státy a jejich partneři financovali prozápadní neziskové organizace, zpochybňující prezidentské volby v roce 2004 a začínající občanskou válku o deset let později, se vším, co k ní patřilo (pro úplnost, jinými způsoby, ale s podobným záměrem své cíle prosazovalo Rusko na Krymu a ve většinově ruských regionech, a za pomoci hybridních operací také v jiných zemích). Není překvapivé, že jak USA, tak celý Západ vykresloval donedávna jako agresora pouze Rusko, zatímco jakoukoli vinu na konfliktu rezolutně popíral. Překvapivé nicméně je, jak se tento postoj změnil po nástupu nové administrativy do Bílého domu.
V období prezidenta Bidena byla vidět pouze nulová ochota konflikt deeskalovat, přičemž se dokonce vynořily domněnky, že konflikt byl udržován uměle – což s raketovým tempem zbrojení Západu nevypadá vůbec nepravděpodobně. Donald Trump byl naproti tomu ochoten připustit, že globální intervencionismus pod vedením USA byl chybou, a hodlá se od tohoto směru odklonit – což je ovšem s otazníkem, v kontextu jeho jiných výroků o Grónsku, Kanadě či Panamském průplavu.
Zaplakal by ovšem ten, který by nyní ze dne na den očekával zastavení bojů a zasednutí k jednacímu stolu. Donald Trump sleduje snad trochu odlišné, ovšem stále pouze zištné a mocenské cíle. Kříže na širých polích přibývají, a jednání mezi USA a Ruskem zůstávají i přes určité posuny, bez jasného výsledku. A i v nejlepším případě vyvstávají otázky – může Evropa očekávat více, než jen „křehkou stabilitu“? A na jak dlouho? A co by vůbec mělo ideální řešení obsahovat?
Tyto otázky jsou do značné míry irelevantní. Pragmaticky nejlepší řešení bude to, které umožní zastavení bojů a obnovu zničených území. Vítězi ovšem budou opět a pouze imperiální mocnosti – ty, které válku rozpoutaly, udržovaly, a které v ní chtějí maximalizovat své zisky. Všichni ostatní se mohou hádat o drobnostech – kolik vojáků či financí poskytnout, jaké rezoluce přijmout, jaké obchodní restrikce zavést.
Tyto podružné problémy nepředstavují řešení základní premisy – bude-li imperialismus, nebude mír. Takto by se dal snad s jistou troufalostí vystihnout i postoj nejvýznamnějšího teoretika imperialismu – Vladimira Iljiče Lenina. Přesto, že od smrti tohoto velikána komunistického hnutí uplynulo již sto let, jeho poznatky, shrnuté v díle Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu (1916), jsou stále až děsivě aktuální.
V tomto díle ovšem Lenin dává i určitou naději pro spravedlivější svět, vzniklý právě z imperialistických válek:
Dle Leninovy teorie jsou imperialistické války posledním stádiem kapitalistických režimů, které se snaží rozšířit území a sféry vlivu ve svůj prospěch. V těchto státech se ovšem prohlubují sociální rozdíly, války také ukazují skutečnou, zločinnou povahu daných režimů, a vojenské konflikty dotyčné státy vyčerpávají. Všechny tyto faktory hrají ve prospěch levicových hnutí a socialistické revoluce. Ale bohužel, současná situace zdaleka takto optimistické výhledy nepřináší.
Tento spis – jež se stal nakonec tím, který jej nejvíce proslavil – sepsal Lenin v období Velké války. Krátce před tím, než měl na světě vzniknout první socialistický stát, později nazvaný Sovětský svaz. Doba byla nakloněna revolučním událostem – svou moc konsolidovala Druhá (Dělnická) internacionála, spojující marxistické, socialistické a odborové organizace vyspělých států, jež usilovaly o svržení starých systémů, k čemuž jim první světová válka chystala vhodnou živnou půdu.
Od té doby však svět bohužel zažil nespočet dalších imperialistických konfliktů. S různými aktéry a různým zapojením imperialistických států, počínaje druhou světovou válkou, přes národně-osvobozenecké konflikty na závislých územích s imperiálními velmocemi, až po proxy-války, jako Vietnam, Korea a Afghánistán.
V západním světě stále roste podpora populistických, či šovinistických až fašizujících stran a hnutí, na úkor těch levicových a komunistických. Pokud bychom byli velcí pesimisté, stejným pohledem bychom mohli usuzovat, že dnes, dojde-li k rozpadu starých struktur a imperiálních mocností, může zaujmout prázdné místo maximálně fašismus – což představuje velice chmurné vyhlídky pro moderní svět.
Jisté je jedno – socialistická revoluce nespadne lidem sama do klína, nebudou-li ji chtít a bojovat za ni. A každý den získává světový kapitalismus a imperialismus silnější pozice, k čemuž mu slouží i nové nástroje. Ovšem ty se mohou stejně tak obrátit proti němu – vždyť například i při tvorbě tohoto článku byla využita práce s informacemi prostřednictvím umělé inteligence ChatGPT.
Ve vzduchu také visí již tolikrát pokládaná řečnická otázka – co by dnes asi poradil soudruh Lenin?←
Další články, kulturní rubriku, soutěž a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
