Caracas – Únos Nicoláse Madura a letecký úder proti Venezuele ze 3. ledna přinesly kromě až sta obětí také hlubokou nejistotu mezi obyvatelstvem. Zatímco venezuelská diaspora v zahraničí tyto události oslavuje, většina obyvatel Caracasu je spíše zděšena. Paradoxem zůstává, že po celých 24 hodin po operaci nebyly v hlavním městě ve větší míře nasazeny policejní složky ani armáda. Navzdory tomuto bezpečnostnímu vakuu nedošlo k jediné manifestaci proti režimu – naopak tisíce lidí demonstrovaly za návrat Madura.
V následujících dnech byla Venezuela zaplavena množstvím šokujících a často protichůdných informací přicházejících z americké administrativy. Zpočátku Trump oznámil zájem Venezuelu „ovládnout“. Za tímto účelem dokonce sestavil zvláštní výbor, který měl tuto kontrolu vykonávat a jehož členy byli Marco Rubio, Pete Hegseth či Stephen Miller. Krátce nato však prezident naopak deklaroval záměr spolupracovat s dosavadní viceprezidentkou Delcy Rodríguezovou, jež je nyní zastupující hlavou státu. Tato spolupráce se má týkat privatizace venezuelských ropných nalezišť ve prospěch amerických korporací.
Tato protichůdnost a chaotičnost naznačuje absenci uceleného a promyšleného plánu. Drtivá většina Američanů – více než 70 % – si jakoukoli formu vojenské intervence nepřeje. Proti snaze o faktickou změnu režimu navíc hraje i skutečnost, že Rubio považuje domácí venezuelskou opozici za slabou a Trump výslovně vyloučil úvahy o Maríi Corině Machadové jako potenciální prezidentce Venezuely. Pokud máme věřit Trumpovým výrokům a skutečně jde především o ropu, vyvstává otázka, jak interpretovat jeho snahy zapojit do „rekonstrukce“ Venezuely i zahraniční investory, zejména ruské a čínské. Společnost PDVSA navíc prezentuje své stanovisko spíše jako ochotu prodávat Spojeným státům ropu za tržní cenu, což by fakticky znamenalo pouze zrušení amerických sankcí. Tajemstvím zůstávají i jednání americké administrativy se zástupci ropných korporací, které se mají na budoucnosti Venezuely zásadním způsobem podílet.
Přes veškerou tuto mnohoznačnost lze v Trumpově přístupu identifikovat jeden ústřední motiv: kolonizaci. Svým chováním, vyjadřováním i politickým působením se Trump evidentně pokouší Venezuelu ovládnout ekonomicky i politicky, a to nad rámec běžné závislosti. Inspirací mu v tomto směru může být minerálová dohoda s Ukrajinou z dubna minulého roku. Ta rovněž nese silně neokoloniální rysy a fakticky odevzdává nerostné bohatství Ukrajiny na milost a nemilost americkým těžařům.
Na rozdíl od Ukrajiny ale Trumpovi ve Venezuele chybí bezprostřední donucovací prostředky. Vládnoucí strana PSUV je jasně ideově ukotvená a otevřeně antiimperialistická, a proto nelze zaručit, že by se s tímto obratem spokojili všichni její aktéři. Trump sice může pokračovat v bombardování Venezuely a únosech jejích představitelů, avšak činí tak v kontextu stále klesající autority amerického mezinárodněpolitického řádu. Navíc lze očekávat, že se Venezuela tentokrát bude bránit – a to i velmi intenzivně. Nelze opomenout ani skutečnost, že jakékoli další vojenské akce proti Venezuele musejí být nově konzultovány s Kongresem na základě přijatého opatření.
Jakou cestou se Trumpův projekt kolonizace Venezuely nakonec vydá, lze zatím pouze spekulovat. Již nyní je ale nutné si uvědomit nebezpečnost tohoto precedentu, který mnozí politici s nadšením vítají. Moralizování ohledně Madurova režimu Trumpovi nikdy nebylo vlastní, a proto může stejnou logiku bez větších zábran aplikovat prakticky na kohokoli a kdekoli.
About The Author
