Teorie a praxe jsou od sebe neoddělitelné. Ve spisech V. I. Lenina se můžeme dočíst, že „bez revoluční teorie nemůže být ani revoluční hnutí“. Ve svých filozofických sešitech ale psal, že „praxe stojí nad (teoretickým) poznáním, neboť má nejen přednost ve všeobecnosti, ale i v bezprostřední skutečnosti“. Jak si tyto na první pohled protichůdné citáty vyložit a co si z nich vzít?
Cyklus teorie poznání
Každý historicky významný marxista chápal, narozdíl od předmarxovských materialistů, význam jak společenské praxe, tak teoretického poznání a jejich neoddělitelnost. Dřívější materialisté, jako Ludwig Feuerbach, nebo empiristé jako John Locke nevnímali poznání jako zakotvené v historické a společenské činnosti. V laických termínech by se věc dala vyložit takto: pro marxismus je stěžejní jednota poznání a jednání. Pokud jedné z těchto složek člověk nepřisuzuje patřičnou důležitost, nebude v třídním boji příliš úspěšný.
Uveďme si konkrétní příklady: jednání, to je třeba takové obdělávání pole. Poznání přichází posléze, např. díky tomu chápeme, jak funguje půda. Z těchto příkladů se může zdát, že je celý proces ukončitelný, ale v případě třídního boje je skutečně cyklický. Praxe, teoretické poznání, znovu praxe a poznání, stále dokola. Jedno bez druhého postrádá smysl.
Proces vývoje poznání
Poznání se dělí na dvě fáze, a to emocionální a racionální. První je vždy fáze emocionální, při které čerpáme počitky a dojmy. Ty jsou nutně subjektivní, a nemohou být tedy samy o sobě brány za pravdivé. Fáze počitků totiž odhaluje pouhé vnější okolnosti, jako např. když přijedeme do nového města a nasáváme jeho atmosféru, sledujeme jeho obyvatele apod. Teprve po nějaké době takového pozorování začneme různě uvažovat, dostáváme se tedy do fáze racionální. Můžeme si např. říct „počet obchodů v tomto městě neodpovídá jeho velikosti“. Uvědomujeme už si totiž určité vnitřní souvislosti. Když potom z této úvahy něco usoudíme, např. „obyvatelé tohoto města mohou být nešťastní, poněvadž zde nemají mnoho obchodů“, dostáváme se tím na konec racionální fáze.
Vzájemné obohacení
Díky praxi – cesty do neznámého města – jsme došli k logické teorii, a tuto teorii potom musíme praxí otestovat, abychom ji mohli brát za pravdivou. Zeptáme se tedy kolemjdoucího, jak se mu líbí život ve městě. Když se nám dostane odpovědi, např. „mám se tady dobře, nic mi nechybí“ a my zjišťujeme, že naše teorie mohla být mylná, vracíme se z praxe znovu k poznání, abychom teorii upravili. Při každém cyklu se naše praxe i teorie zlepšují. Teorie bez praxe vede k dogmatismu, proto Lenin vyzdvihoval praxi na první místo.
A jak tohle všechno aplikovat na naše podmínky? Jako příklad si uveďme nedávný protest proti kriminalizaci propagace komunistických hnutí konaný před Ministerstvem spravedlnosti. Díky praxi se organizátoři snad domnívali, že se pracujícím nebude líbit zákon omezující jejich svobody a přijdou proti němu protestovat. Tuto teorii tedy vyzkoušeli a zjistili, že účast nebyla vysoká a že se na internetu našlo mnoho kritiků odsuzujících celý protest. Ten nicméně nebyl zbytečný, protože kromě samozřejmých benefitů jako zviditelnění hnutí a zvýšení povědomí o fašistickém zákonu přinesl nové počitky, tedy i novou teorii, která může být vyzkoušena příště.
Jakožto levicově smýšlející lidé tedy usilujme nejen o správnou teoretickou přípravu, ale také o získání reálné praxe, abychom mohli vytyčovat nové úkoly, které budou odpovídat objektivní situaci!
About The Author
