Dvacátá léta 21. století bezpochyby působí dojmem nejdynamičtější epochy dosavadního milénia. Od světové pandemie a ekonomické krize přes nové světové konflikty až po zásadní proměnu světového řádu přicházejí téměř na denní bázi převratné dějinné události. Zvykli jsme si na život v zahlcení změn, aniž bychom však zásadně změnili sebe. Jaký svět tedy opravdu je?
Většina lidí v roce 2019 stále ještě žila v duchu fukuyamovského „konce dějin“, který víceméně definoval politickou filozofii 21. století. Po finančních a hospodářských otřesech odstartovaných rokem 2008, následovaných migračními toky do Evropy, přišlo krátké období mezi lety 2017 až 2019, jež představovalo chvilku relativního klidu a stability. Období návratu do normálu, který velkou část světa upevnil v mylné představě: uspořádání se nijak zásadně nezmění, může se lehce přeskupovat či dočasně vychýlit z vytyčené trajektorie, ale to je tak vše.
V podobném duchu většina veřejnosti chápala i první zvolení Donalda Trumpa, jehož populistická rétorika a nekonvenční vystupování ostře kontrastovaly se zavedenými způsoby ve Spojených státech. Přesto se v jeho prvním období zásadní změna nekonala: až na několik odvážnějších kroků v podstatě prováděl konvenční politiku Republikánské strany s vyšší mírou izolacionismu.
Období permanentní krize
O to větší facku všem přinesl rok 2020 – první rok zásadních změn, které umožnila naprosto zásadní externalita, kterou představovala pandemie COVID-19. Málokdo si dokázal představit průběh takto velké krize. Nejistota a mnohdy velmi drastická opatření bezprostředně vedly k prudkému otřesu na trzích a kumulujícím se ekonomickým problémům jednotlivých zemí.
Česká republika svůj rozpočtový schodek prudce navýšila o takřka 1200 % a připojila se po bok států s nejstriktnějšími opatřeními v boji proti pandemii. Ale i v zemích, kde se krize projevila pozvolněji či s menší intenzitou (např. Austrálie), postupně přišly zásadní geopolitické a ekonomické změny. Pandemie zásadně ovlivnila podporu prezidenta Trumpa, jehož diskutabilní řešení krize spolu s eskalujícími kulturními válkami vedly až k volební prohře na podzim. Celý rok 2020 působil mylně dojmem překotné změny, náhlého výronu chaosu v časech klidu.
V následujících letech jsme viděli celou řadu dalších zásadních událostí. Rusko-ukrajinská válka na samém konci světové pandemie odšpuntovala další migrační krizi v Evropě, překreslila geopolitickou mapu a akcelerovala problémy na světových trzích s energiemi a strategickými surovinami. Izraelské operace v pásmu Gazy a americko-izraelské války v západní Asii mezi lety 2023 až 2026 rozšířily ohnisko konfliktů o další region. Uprostřed toho všeho, v roce 2024, přichází opětovné zvolení Donalda Trumpa, tentokrát s programem radikální transformace USA v duchu „konzervativní revoluce“.
Je jistě pravdou, že se ve dvacátých letech plně projevil rozsah změn ve světě. Ty se ale neobjevily náhodou, probíhaly v pozadí už dekády. Souhra okolností pak udělala z roku 2020 přelom (který příhodně začal i novou dekádu) staré a nové etapy. To, že je ve světovém pořádku cosi shnilého, se už ani o moc déle skrývat nedalo…
Organizace WikiLeaks a dokumenty Edwarda Snowdena dokládají již od roku 2013 obrovské propojení politické moci, kapitálu a digitálních technologií, které CIA zneužívala ke kontrole komunikačních systémů. Rozsah sledování se nám při bližším pohledu může zdát až orwelliánský, do jisté míry ale předznamenal směr, kterým se budeme vyvíjet. V nultých letech se zase plně projevila síla západního vojensko-průmyslového komplexu s nelegální agresí Spojených států vůči Afghánistánu a Iráku.
Když tedy vezmeme trend kumulace moci v rukou nikým nekontrolovaných zájmových skupin, připojíme k němu nevyřešené sociální problémy vyprodukované velkou recesí a přidáme porušování mezinárodního práva ze strany jeho hlavního garanta, Spojených států, začne se nám formovat jiný obraz – obraz iluze prosperity a stability.
Evropa v zajetí iluzí
Chtěl bych se krátce zastavit i u ostatních částí světa, neboť doposud byla analýza převážně eurocentrická. Proto se může zdát dost cynické začlenit léta obrovského hladomoru v Jemenu anebo pokračující občanské války v Sýrii do období „relativní prosperity“, nicméně jde o mediální obraz vzniklý v našich geografických končinách. Když vezmeme v úvahu západní Asii či Libyi, někde se život před a po roce 2020 příliš nezměnil (maximálně došlo k umocnění problémů, které přetrvávaly z předchozí éry). Pro nás je pak vcelku pokrytecké přehlížet zmar těchto národů, ale bohužel nezbytné, chceme-li vystihnout nám předkládaný mediální obraz.
V některých kruzích pokračuje iluze prosperity a stability doposud, a zásadně v nich deformuje přijímaný světonázor. Tito lidé žijí v Leibnizově představě „nejlepšího z možných světů“ a vnímají životní styl Evropana (potažmo Američana) za formu ideálu, který je třeba chránit všemi možnými prostředky. Je-li v ohrožení mantra neoliberálního kapitalismu a přichází-li krize, je třeba austerita (ostatně, jsou to lidé, kteří si žijí nad poměry, ne vykořisťující nadnárodní korporace). Je-li v ohrožení naše „geopolitické zakotvení“, je třeba ve jménu ochrany svobody tu samou svobodu omezovat.
Tyto paradoxy podobné double-thinku zde byly přítomné vždy, akorát iluze prosperity působila mnohem uvěřitelněji. Když v roce 2024 byla kupní síla obyvatelstva pod úrovní z roku 2019, daly se mnohem hůře obhájit rekordní zisky oligarchů Křetínského a Strnada, kteří by přirozeně měli nést největší břemeno nákladů krize. V roce 2019 byl obyčejný člověk přirozeně skeptičtější k anti-establishmentové rétorice, protože se nejevila tak opodstatněná. Tuto mantru o „morální nadřazenosti“ našich „liberálních hodnot“ a politiků pak absolutně rozbila kauza Jeffreyho Epsteina odhalující zkaženost amerického hlubokého státu a celého amerického systému včetně (nebo právě) jeho nejvyšších elit. Epstein sám pak dokazuje, že v kapitalismu bývá často právo na spravedlnost pouhou iluzí a s dostatečnými financemi se dokážete vyvléknout z čehokoliv.
Nebuďme fatalisté
Rok 2020 a všechny následující přelomové události pak lze vnímat jen jako důsledek dekád neřešených problémů, které vyústily v celkovou společenskou krizi. Ostatně lze tentýž princip vnímat i u války na Ukrajině. Na jedné straně je samozřejmé, že ruská invaze je hrubým porušením mezinárodního práva a že se během ní Ruská federace dopouští četných válečných zločinů, na straně druhé za ní (mimo jiné) stojí nefunkční bezpečnostní architektura Evropy a expanze NATO směrem na východ. Argument o morální povinnosti vůči Ukrajině se pak rozpadá na četných výjimkách, které v minulosti pro tuto morální povinnost Evropa udělala (naposledy v případě genocidy v Gaze či útoků na Írán a Venezuelu).
Návrat Donalda Trumpa do úřadu současnou multikrizi akceleruje a umocňuje obraz kolabujícího hegemona. Do jisté míry tak Trump působí dojmem amerického Gorbačova, či dokonce amerického Jelcina. S rozmachem umělé inteligence a privilegovaným postavením firem automatizujících zabíjení (Palantir) dostává americký prezident doposud nevídané možnosti. Ačkoliv vojenské agrese vůči Venezuele a Íránu (s agresivní invazí Izraele do Libanonu) svým průběhem prozatím nejvíce šponují světové napětí, je pravděpodobné, že pravé vyvrcholení úpadku americké hegemonie teprve přijde.
Abychom na závěr končili přeci aspoň trochu pozitivně, připomeňme si starý citát italského myslitele Antonia Gramsciho: „Starý svět umírá a nový se teprve rodí, teď je čas monster“. Proces chaotických změn a děsivých vyhlídek do budoucnosti nemusí být dlouhodobým trendem vývoje. Závěrem tohoto všeho nemusí být ani technofeudalismus, ani fašismus pro 21. století, a dokonce ani pokračování neoliberální stagnace. Budeme-li optimisté, budeme-li dávat jednoznačně najevo náš nesouhlas se stávajícími poměry a nabídneme-li k současnému světu alternativu, můžeme ho udělat lepším, než kdykoliv předtím.
About The Author
