Dnes si v Česku užíváme téměř nekonečný a nepřetržitý přístup k domácím vydáním našich oblíbených filmů, seriálů, koncertů, hudebních klipů a dalších audiovizuálních děl. Ať už jde o vydání na fyzických nosičích jako je DVD a Blu-ray, digitální distribuci nebo streamingu, faktem zůstává, že legální sledování jakékoliv zábavy v pohodlí domova je dnes jednoduché, cenově přijatelné a díky tomu i široce rozšířené.
Ne vždy tomu tak ale bylo – ještě před pár desetiletími vypadala celá situace docela jinak. Československá videodistribuce v 80. letech je příběhem plným chaosu, trestných činů a působivé oddanosti filmových fanoušků. Nejdříve je ale nutné nastínit okolnosti vzniku nosiče, který toto všechno umožnil – videokazety.
Svět před a po videokazetě
Před 80. lety bylo pro drtivou většinu lidí nemyslitelné, že by si jen tak mohli kdykoliv pustit zakoupený film ve svém obýváku. Existovaly sice filmové projektory, ale ty byly pro normálního člověka astronomicky drahé, nemluvě o ceně a dostupnosti samotných filmových pásů. Od 50. let se stal 8 mm a 9,5 mm film cenově dostupnějším a populárnějším, ale stále o něm nemůžeme mluvit jako o široce rozšířeném fenoménu.
Průlom nastal v druhé polovině 70. let, kdy byly na trh uvedeny první videorekordéry a videokazety formátů Betamax (lépe známého jako Beta) společnosti Sony a Video Home System (VHS) společnosti JVC. Ty nebyly sice jedinými existujícími systémy videokazet, ale jako první si na trhu dokázaly získat významnější postavení.
Oba formáty se postupem 70. let stávaly cenově dostupnějšími a na jejich konci se o nich dalo (alespoň v Japonsku a západních zemích) mluvit jako o řádných nástupcích filmového pásu pro domácnost. Na tyto přístroje, původně určené pro pouhé nahrávání pořadů z televize, totiž začaly vycházet oficiální kazety obsahující profesionálně nahrané filmy.
V 80. letech ceny obou formátů klesly na tak nízkou částku, že už měla o videokazety zájem i široká veřejnost, a zatímco například ve Spojeném království v roce 1982 vlastnilo videorekordér pouhých 10 % domácností, koncem dekády jejich počet vzrostl na více než 50 %. V Evropě a vybraných dalších územích se do „formátové války“ zapojila ještě i kazeta Video 2000 společností Philips a Grundig. I přesto mezi běžnými spotřebiteli zvítězil formát VHS.
Video se ve vyspělých kapitalistických zemích za pouhé desetiletí stalo běžnou součástí každé dobře zaopatřené domácnosti a navždy změnilo způsob, kterým konzumujeme audiovizuální díla. Věci se ovšem měly úplně jinak za železnou oponou.
Za železnou oponou
V zemích východního bloku byl již touto dobou, kvůli preferenci těžkého a vojenského průmyslu, nedostatek spotřebního zboží, a to zejména zahraničního. V ČSSR měly monopol na dovoz a vývoz zahraniční elektroniky podniky zahraničního obchodu Kovo, Merkuria a Tuzex. Vzhledem k tomu, že většina společností produkujících videorekordéry a kazety pocházela z Japonska a dalších kapitalistických zemí, byla dostupnost formátu VHS a Beta velmi omezená.
V praxi to v první polovině 80. let mohlo tedy vypadat přibližně takto: člověk šel do Tuzexu – obchodu, který ani nepřijímal naši měnu, před vchodem si u „veksláka“ (člověka, který nelegálně směňoval československé koruny na valuty) koupil za většinu ročního platu bony (tuzexové poukázky) či třeba západoněmecké marky (pokud jich tedy u sebe vekslák tolik měl), vešel do obchodu. Vevnitř zjistil, že poslední kusy videorekordérů jsou již vyprodány, a šel domů. Návštěvu obchodu si ještě několikrát zopakoval, a po nějaké době se tedy konečně byl schopen domů vrátit s vysněným přístrojem. Ten mu ovšem nebyl moc užitečný, protože oficiální distribuce videokazet zde neexistovala, takže jediné, co mohl legálně se svým „videem“ dělat, bylo nahrávání televizního vysílání.
Fenomén rychlodabingu
Není tedy překvapivé, že naprostá většina Čechoslováků neměla o koupi videorekordéru za této situace zájem. Postupně se ale pro videokazety přeci jen začalo objevovat využití, a to v podobě neoficiální distribuce programů na černém trhu. Lidé, kteří měli přístup do západních zemí, ať už díky příbuzným či práci, z nich vozili kazety se zde nepřístupným obsahem, konkrétně hlavně s americkými a pornografickými filmy. Ty si pak domů vzal člověk, který vlastnil dva videorekordéry a mikrofon, a udělal k nim tzv. rychlodabing. To znamená, že se na film díval, živě překládal repliky herců, a to celé zároveň nahrával druhým videorekordérem na čistou kazetu. Ta se poté namnožila a její kopie šly do nelegálního prodeje na jedny z mnoha tržnic po celé republice.
V drtivé většině případů byly tyto rychlodabingy velmi nekvalitní – dabéři často neovládali zdrojový jazyk (často němčinu) moc dobře, a někdy dokonce skoro vůbec. Také nebylo zrovna časté, že by se na film podívali dopředu a dělali si u něj poznámky, nebo že by si ho dokonce celý přepsali a přeložili. Většinu času dabéři evidentně sledovali film poprvé v životě a překlady museli rychle vymýšlet na místě, což vedlo ke spoustě nepřesných překladů, prodlev a vynechaných slov.
Dalším problémem byl fakt, že audio nahrávali u sebe doma, a ne ve studiu – v pozadí šel často slyšet všemožný ruch, od aut z ulice až po psa, který na ně přišel do obýváku štěkat. Konečně je ještě nutno zmínit i hlasy dabérů – ti převážně nebyli profesionálové, takže jim někdy nebylo ani pořádně rozumět a jejich hlasy byly povětšinou monotónní. Někteří pamětníci na tuto neemotivnost v hlase paradoxně vzpomínají jako na klad, poněvadž jim pomáhá se lépe soustředit na tiché dialogy samotného filmu.
Průměrná cena kazety z tržnice se pohybovala kolem 500 Kčs. Za tuto cenu jste často dostali rovnou dva filmy, poněvadž typická kazeta formátu VHS (E-120) umožňovala v LP módu nahrávat až 4 hodiny a v SLP módu až 6. Z toho ovšem vyplývá, že kazety obsahující dva filmy musely být nutně nahrány v horší kvalitě. Časté také bylo, že se prodávaly až několikáté kopie kopií, přičemž každé další nahrání také zhoršuje kvalitu. Ve výsledku si tedy člověk někdy za šestinu platu mohl domů donést téměř nesledovatelný program.
I přesto se ale mezi lidmi dychtivými konzumovat západní produkci postupně videokazety staly oblíbeným produktem. Ke konci 80. let ještě stále málokdo video skutečně vlastnil, ale pokud člověk měl zájem nějaký ze zde nedistribuovaných filmů shlédnout, téměř jistě se přes jednoho ze známých mohl dostat k někomu, kdo u sebe doma pořádal soukromou projekci pro přátele. Československá televize v roce 1988 odhadovala, že v roce 1990 v Československu bude okolo půl milionu vlastníků videorekordérů.
Klima doby
Zájem populace o tzv. „video brak“, jak ho ČST ve své době nazývala, lze vysvětlit jednoduše; kvůli rychle se měnícímu politickému klimatu v ČSSR se lidé stále více ohlíželi za západním životem a západní kulturou. Té stále nebylo zrovna mnoho – v kinech a televizi člověk nemohl shlédnout mnoho západních filmů, protože výhradní hospodářský podnik pro dovoz filmů, Filmexport (ve spolupráci s Ústřední půjčovnou filmů), měl přesně stanovené kvóty pro poměr importovaných západních a východních filmů.
Mezi lety 1970-1989 se u nás do distribuce ročně dostávalo průměrně 231 titulů ročně, ze kterých většinu tvořila naše, sovětská a další tvorba socialistických zemí. Západní filmy směly tvořit pouze 30 % všech distribuovaných filmů, a samotná americká produkce tvořila průměrně pouze 7,22 %. To je přibližně jen 16 amerických filmů ročně. Samozřejmostí také bylo, že distribuované západní filmy nesměly být primitivní antisovětskou propagandou – snímky jako Rudý úsvit (rež. John Milius) by jistě neprošly.
Filmy také neměly podporovat přehnaný individualismus a další výdobytky západních zemí – když se člověk podívá na recenze amerických filmů z deníku Rudé právo ze 70. let, zjistí, že velká část recenzí vyzdvihuje kolektivní charakter snímků. Filmy, jako např. Bonnie a Clyde (rež. Arthur Penn) či West side story (rež. Robert Wise, Jerome Robbins) lze interpretovat jako díla kritizující kapitalismus či přímo podporující myšlenku socialismu, tak filmy také chápali jejich recenzenti. Další články zase chválily recenzované filmy za to, jak reálně odrážejí americkou společnost svým vyobrazením rasismu, závodu za získáním peněz atd. Není náhodou, že se do československých kin dostal první Rocky (rež. John G. Avildsen), film s přesností vyobrazující jednoho z mnoha nešťastníků žijícího v chudinské části Filadelfie, ale jeho pokračování, ve kterých je hlavní postava nechutně bohatá a slavná, bojuje proti komicky přehnaně zlému Rusovi bez jediného pozitivního poselství pro běžného člověka krom „být bohatý je super“ a „Sověti jsou zlí“, již ne.
Je tedy patrné, že filmy byly komisí vybírány z velké části tak, aby si z nich divák mohl alespoň něco intelektuálně vzít. I přesto se k nám ale ze Spojených států dostávaly i mírně akční, násilné, nenáročné filmy, i když s drobnou cenzurou. Ta mohla mít charakter čistě mravnostní, jako např. vystřižení některých grafických záběrů z filmu Čelisti (rež. Steven Spielberg), nebo politický, jako např. vystřižení detailních záběrů rudých hvězd na vybuchujících tancích z filmu Číslo 5 žije (rež. John Badham).
V 80. letech byl postoj mladých lidí k sovětské filmové produkci celkem negativní, a když byli v Gorbačovově éře vystaveni většímu západnímu vlivu, logicky se jej nemohli nabažit a rozhodli se vzít distribuci do vlastních rukou, i za cenu možného zabavení techniky a trestu odnětí svobody za nelegální distribuci. Na stále přibývající zájem o videokazety samozřejmě musela nějak reagovat KSČ, takže v druhé polovině 80. let můžeme na území Československa sledovat první snahy o oficiální distribuci kazet i rekordérů.
Oficiální distribuce
V roce 1985 začala Tesla v Bratislavském koncernu pod licencí Philips montovat VHS videorekordéry (v té době ještě korektně nazývané magnetoskopy) Tesla-Avex VM6465, které stály 19 800 Kčs. K těm byly dodávány 4 videokazety E180 a prodávány byly ve více zemích východního bloku. Celkem jich bylo dodáno kolem 100 000 kusů, z toho pouze 16 600 na československý trh. I přesto, že se teoreticky jednalo o domácí výrobek, se ale většina kusů dostala pouze do obchodů Tuzex, nikoliv do normálních prodejen. Přístroj byl oblíbený hlavně z toho důvodu, že kompletně ignoroval jakékoliv protikopírovací opatření kazet. O dva roky později byl na trh uveden nástupce, Tesla-Avex VM6570 za cenu 22 990 Kč. Krátce po revoluci, v roce 1991, ale společný podnik Tesly a Philips zkrachoval z důvodu nekonkurenceschopnosti oproti nově široce dostupným japonským strojům.
V roce 1985 byla také vytvořena divize Ústřední půjčovny filmů s názvem ÚPF Video. Ta spustila svou první videopůjčovnu 1. 7. 1986 na Praze 1 (později byly pobočky otevřeny ve všech krajských městech republiky). Při otevření nabízela katalog 50 pořadů na VHS a Betě, který se do konce roku zdvojnásobil, a později nabídku rozšířila i o formát Video 2000. Ten ale v nabídce nezůstal, kvůli téměř nulovému zájmu, dlouho a společně s Betou byly oba formáty z půjčoven brzy vyřazeny.
Ze začátku ÚPF Video vydávala hlavně československé filmy, ale postupně začala nabízet i zahraniční, na které se používaly již existující dabingy a titulky z kino distribuce nebo televize.
ÚPF Video vstoupila na trh obsahující 150–200 tisíc videorekordérů, jejichž majitelé až do roku 1986 získávali kazety pouze z nelegálních zdrojů. Tito majitelé měli v půjčovnách největší zájem o pohádky, animované seriály a české komedie, poněvadž to byly žánry na černém trhu takřka nezastoupené. V ostatních segmentech ale černému trhu nebyla schopna oficiální státní distribuce jakkoliv konkurovat, protože veškeré výdaje spojené s provozem ÚPF se musely hradit z běžného rozpočtu Ústřední půjčovny filmů.
V roce 1988 se o to ale pokusila – zakoupila práva na filmy v ČSSR do té doby neuvedené, pro které začala v roce 1989 ve Filmovém studiu Barrandov vyrábět dabingy. To už ale bylo pozdě – jen o pár měsíců později proběhla Sametová revoluce a ÚPF Video byla privatizována. Nově vzniklá společnost s ručením omezeným Lucernafilm Video byla prvním vydavatelem VHS kazet na území ČSFR.
Dalším větším úsilím rozproudit československý videotrh bylo zahájení prodeje videokazet státním hudebním vydavatelstvím Supraphon v prosinci 1986. K dispozici bylo zezačátku jen 5 titulů, ceny se pohybovaly od 390 do 690 Kčs. I přes plánované vydání cca. 250 titulů v následujících 3 letech nakonec ale vyšlo jen zlomkových několik desítek kazet. Relativně vysoké ceny byly způsobeny nutností dovážet čisté kazety z kapitalistických zemí, protože své vlastní začaly Filmové laboratoře Barrandov vyrábět a prodávat až koncem roku 1987. Supraphon své kazety prodával ve svých prodejnách ve všech krajských a některých okresních městech a zároveň vlastnil síť videopůjčoven nezávislou na ÚPF. Také nabízel zásilkovou službu, takže bylo možné kazety objednat odkudkoliv.
Porevoluční změny
I na samotném konci 80. let se tak, i přes veškeré úsilí státních organizací o zajištění nějaké formy oficiální distribuce videokazet, prakticky každý vlastník videa stále musel uchylovat k nákupu videokazet na černém trhu. Celá situace se ale změnila v roce 1990. Téměř ihned přestaly platit procentní omezení cizích filmů a počet amerických snímků v kinech byl poprvé od roku 1947 vyšší než počet sovětských.
Na videotrh se také začaly proudem hrnout mnohé, dříve nemyslitelné tituly, ať už od dříve zmíněného Lucernafilmu, nebo o rok později od na našem území nově operujících distributorů jako Davay Home Video, Hollywood Classic Entertainment a Intersonic. O dva roky pozdějším, i když celkově významnějším a úspěšnějším distributorem byl Bonton Home Video, který byl videodivizí hudebního vydavatelství Bonton. V roce 1995 totiž získal vlastnická práva Lucernafilmu a přejmenoval ho na Bontonfilm.
I přes oficiální distribuci ale tyto „rychlodabingy“ neupadly v zapomnění, právě naopak. Jejich prodejci je dokázali Československým divákům často poskytnout dříve než oficiální distributoři, a to za výhodnější ceny. Připomeňme si třeba legendární cestu dvou filmových fanoušků do New Yorského kina, ze kterého si přivezli nahrávku u nás do té doby neuvedeného snímku Terminator 2 (rež. James Cameron). Díky rychle přibývajícímu počtu vlastníků videorekordérů tento černý business fungoval až do nového milénia. V té době již Česká a Slovenská republika byly, co se týče počtu videopůjčoven, nabízených titulů a zákazníků součástí světového standardu.
Dnes v Česku a na Slovensku stále existuje četná a aktivní skupina fanoušků VHS a rychlodabingů, která s láskou vzpomíná na dobu minulou a nezřídka organizuje srazy, burzy a projekce kazet. Není se čemu divit – jejich historie a dopad jsou fascinující samy o sobě, a samotné sbírání nosiče o to víc.
About The Author
