Ibrahim Traoré provádí v Burkině Faso zajímavé sociální programy a usiluje o nezávislost země na Francii a USA.
Když 30. září roku 2022 skupina nespokojených vojenských důstojníků provedla v Burkině Faso převrat, málokoho by napadlo, že by právě vůdce převratu, kapitán Ibrahim Traoré, mohl být novým impulsem pro socialismus a levici na africkém kontinentu. Vojenský puč proběhl z důvodů rostoucí nespokojenosti s vládnoucí oligarchií, neschopností bojovat proti radikálním islamistům a neokoloniální přítomností Francie a Spojených států. Ve stejné době proběhl převrat i v Mali a Nigeru, který vykazoval velmi podobné rysy. Ano, každé národně osvobozenecké hnutí či hnutí bojující proti neokolonialismu dříve či později začne inklinovat k levici a socialismu – pokud chce být poctivé a úspěšné ve svých cílech, těžko to jde jinak, ale případ Burkiny Faso je o něco zajímavější. Vláda zde podnikla kroky k získání kontroly nad sektorem těžby a zpracování zlata, začala podporovat potravinovou soběstačnost, rozsáhlou elektrifikaci venkova, výstavbu sociálních bytů a infrastruktury a rozšíření bezplatné zdravotní péče. Ibrahim Traoré, západními médii označovaný za marxistu a panafrikanistu, tímto plně navázal na pozitivní dědictví „afrického Che Guevary“ Thomase Sankary.
Africký socialismus měl vždy svá specifika. Kromě kmenového uspořádání mnohých společností v afrických zemích a role armády, která často sehrávala roli korektora a garanta politického směřování, ovlivnil jeho podobu silně panafrikanismus – idea africké solidarity a vzájemnosti. Tady je nutné vytknout, že arabský socialismus, který měl silný vliv na sever Afriky, je něčím jiným, než výše uvedený panafrikanismus a africký socialismus. Ačkoliv ho na sklonku života podporoval třeba i Arab Muammar Kaddáfí, většinou se jedná o výhradně záležitost černochů. Právě snaha o emancipaci černochů, zde je asi nejznámějším představitelem Nelson Mandela, je a byla klíčovým prvkem. Někdy však bohužel sklouzla až ke genocidě bělochů, zde je zase nechvalně proslulý Robert Mugabe.
Pokud bychom chtěli definovat hlavního ideologa afrického socialismu, hledali bychom marně. Jedná se o sdílený ideologický projekt, který má mnoho „otců“ a odnoží. Mezi nejvýznamnější osobnosti bychom mohli zařadit Kwame Nkrumaha, ghanského prezidenta, panafrikanistu a jednu z vůdčích postav Hnutí nezúčastněných zemí; již zmíněného Thomase Sankaru či Patrice Lumumbu, vůdce konžského boje za nezávislost, umučeného belgickými důstojníky. Tanzanský prezident Julius Nyerere, silně ovlivněný maoismem, vytvořil svůj vlastní koncept „udžamá“ (vybudování socialistické společnosti na základě zemědělských komun, přičemž je za mezikrok k socialismu použit tribalismus místo kapitalismu). Věřil, že Afričané jsou přirozenými socialisty a je pouze nutné obnovit původní hospodářské vztahy před příchodem kolonialistů. Právě maoismus sehrál v 60. a 70. letech významnou roli nejen v hnutí, ale i celé Africe.
Ať zde byly různé varianty, všechny usilovaly o modernizační, sociálně orientovaný rozvoj poháněný silným veřejným sektorem. Síla afrického socialismu po pádu byrokratického socialismu ve světě slábla, ale současný dynamický vývoj ve světě, i rostoucí rozpory ve světovém systému, mu opět dávají novou šanci. Nejen v Burkině Faso, ale napříč celou Afrikou je na vzestupu mnoho sociálních a emancipačních hnutí – ty jsou pro nás, evropské české socialisty, přirozenými partnery. Nesklouzávejme k rasistickým předsudkům, ani neokoloniálnímu povýšenectví – nejsme „pupkem světa“. A když se podíváme na mnohé z vůdců a účastníků těchto hnutí, vidíme obrovskou odvahu. Jsou v daleko těžší pozici než my, ale toto jim můžeme závidět. Už jen tím by pro nás měli být velkou inspirací.
Další články, kulturní rubriku a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
