Vítek Prokop se ve své eseji zamýšlí nad limity reformistického pojetí politiky v dnešní překotné době a nutnosti razantní a silné levicové alternativy pro současný systém.
Žijeme v neklidné době. A to je dobře. Neklid totiž probouzí lidi z jejich hlubokého spánku. A právě toho se ti u moci nejvíce bojí. Že se obyčejní lidé začnou nejen zajímat o politiku, ale že se i začnou organizovat a snažit se věci změnit. Problémem levice napříč Evropou je, že nedokáže tento neklid konstruktivně využít. Proč? Až příliš mnoho těch, kteří se identifikují s levicovými myšlenkami totiž stále naivně věří, že stávající systém lze reformovat. Jenže stávající fáze kapitalismu jakékoliv reformy už dávno neumožňuje.
Technofeudalismus? Spíše technofašismus
Ti u moci jsou si příliš jisti svojí silou. Neexistují pro ně objektivní důvody, proč ustupovat. Máme zde miliardáře, jejichž bohatství je větší než hrubý domácí produkt téměř všech států světa. Globalizace umožňuje efekt létajícího kapitálu, tedy rychlé přesouvání výroby do zemí s nižšími mzdami či menšími regulacemi. Tento efekt zásadně oslabil sílu místních odborových organizací. Řecký ekonom Yanis Varufakis proslul svojí tezí o technofeudalismu, kdy několik technologických gigantů buduje úspěšné monopoly (neexistuje efektivní konkurence k Amazonu či Googlu) a model jejich bohatnutí je založen převážně na dobývání renty – vezměme si nejrůznější předplatné, které musíme hradit, abychom mohli používat jejich služby (Amazon Prime, Word atd). Schopnost akumulovat ohromné množství osobních dat a schopnost nás na základě těchto informací ovlivňovat pak vede Varufakise k závěru, že vidíme novou inkarnaci feudálních lordů a stále více lidí je pak odsouzeno do role techno-nevolníků.
Technofeudalismus pak produkuje svoje vlastní ideology. V minulosti jsem obsáhle popsal, jak jedním z těchto ideologů je například kanadský psycholog Jordan Peterson. Po vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách roku 2024 na sebe však pozornost přitáhl podnikatel Curtis Yarvin, který je na rozdíl od Petersona mnohem nebezpečnější a má mnohem blíže ke skutečné moci.
Yarvin je jedním z propagátorů takzvaného temného osvícenství. Demokracie je podle něj neefektivní, a proto by v USA měla být zavedena monarchie, což v Yarvinově podání znamená vládu korporací, protože ty jsou nejefektivnější při řešení problémů. Monarcha, tedy ředitel korporace, by pak měl neomezenou moc a jedním z jeho úkolů by bylo i vypořádání se s „ekonomicky neefektivními“ členy společnosti. Yarvin si původně pohrával s myšlenkou fyzické likvidace těchto lidí a využití jejich těl jako biomasy, která by poháněla ekologicky šetrné autobusy. Tuto myšlenku ovšem zavrhl a přišel s daleko praktičtějším řešením. Každý dle monarchy neefektivní jedinec by byl uvězněn ve virtuální realitě. Tito vězni by byli propouštěni jen dočasně, pakliže by korporace potřebovala velké množství lidské síly. To zavdává ke zvážení, zda název technofeudalismus není až příliš romantický a zda nezastírá pravou povahu věcí, totiž to, že vzniká technofašismus. Yarvin má údajně velký intelektuální vliv na řadu asistentů a poradců amerického viceprezidenta J.D. Vance a na amerického miliardáře Petra Thiela, který finančně nastartoval Vanceovu politickou kariéru. Měli bychom proto jeho myšlenky brát smrtelně vážně.
Můžeme se ukolébat tím, že nám jako malé exportní ekonomice, založené na levné práci a nacházející se na světové semiperiferii, nástup technofašismu nehrozí? Nikoliv. Znamená to jen, že tato mutace kapitalismu u nás bude jen méně techno a více fašistická. Zatímco v dobách feudálních byla výbušnou politickou otázkou půda a její rozdělení, tak v našich podmínkách tento problém nahrazuje otázka bytová. Dnešní spekulanti drží ohromné množství bytů, které buď nechávají prázdné, aby se jejich hodnota časem zvyšovala, anebo je pronajímají za přemrštěné ceny. Chovají se tak podobně jako velkostatkáři, kteří půdu skupovali a často ji z podobných „investičních“ důvodů nechávali ležet ladem, případně ji za draho pronajímali drobným rolníkům. Ovšem oproti minulosti, kdy nerovnoměrné rozdělení zemědělské půdy zažehlo nejeden revoluční zápas, tak dnešní propagandistický aparát nejenže vzpourám účinně zamezuje, ale vede k tomu, že nevolník miluje své okovy. A tak mnozí adorují úspěšné spekulanty, kteří se stávají internetovými celebritami a věří, že i oni budou moct jednoho dne mít vlastní „mašinu na peníze“ v podobě vlastnictví velkého množství nemovitostí.
Fašistické tendence jsou nyní ve společnosti zcela zřetelné. Ať už jde o agresivní bojůvky narušující pokojné politické manifestace, návrh Ministerstva vnitra na špehování lidí na internetu, kriminalizaci komunismu anebo rétoriku představitelů vládnoucí moci, kteří každého s jiným názorem okamžitě označují za bezpečnostní hrozbu a vlastizrádce. Odkud se vůbec tato fašizace bere?
Naši kapitalisté a rentiéři nemůžou na rozdíl od svých západních protějšků efektivně vytvářet dojem, že si své astronomické bohatství zaslouží díky tomu, že jsou inteligentní, kreativní a tvrdě pracující. Většina z nich totiž nabyla své majetky v průběhu divokých 90. let. Vítězové roku 1989 jsou různorodá skupinka, která svoje majetky získala díky kombinaci děravých zákonů, síti neformálních kontaktů, schopnosti korumpovat či v některých krajních případech i fyzicky likvidovat. Následky pro společnost a stát byly katastrofální. Obchodní námořnictvo například zdařile rozkradl Viktor Kožený, který dodnes uniká spravedlnosti. Milionář František Mrázek ovládal politiky a likvidoval své protivníky, dokud nebyl sám v roce 2006 někým záhadně zlikvidován. Otazníky visí nad původem majetků takových známých oligarchů jako je Bakala či Babiš. V časech krize, kdy nemůže dostatečně fungovat ustálená propaganda, se pak tito skuteční vládci republiky musí uchylovat k fašistickým metodám kontroly.
Kolik majetku bylo českými gangsterkapitalisty ukradeno se reálně neví. Neví se ani, kolik lidských osudů tím bylo přímo či nepřímo zničeno. Pro srovnání tak v případě Maďarska víme, že mezi lety 1988 až 1995 byl kvůli privatizaci zlikvidován větší počet ekonomických aktiv, než v důsledku 2. světové války, a že zaniklo okolo dvou milionu pracovních míst, což zároveň vedlo ke zvýšení úmrtnosti mezi maďarskými dělníky o 17 procent. V našem případě proces nebyl tak rychlý, ovšem pokračuje dodnes. Za minulý rok zaniklo přes 20 000 míst ve výrobě. Vzniklo pro změnu přes 70 000 míst ve službách, kde ve většině případů nejsou smlouvy na dobu neurčitou a téměř neexistují odbory. Do toho si připočtěme fakt, že jsme na výplatách nejodíranějším národem v Evropě (dle Světové banky a OECD v ČR zůstává pouze 67 % vytvořené hodnoty), a že sociální mobilita u nás reálně klesá. Dělnická třída má tak před sebou jedinou perspektivu, a to prekarizovaná zaměstnání spojená s chudnutím, zatímco čeští miliardáři dál závratně bohatnou.
Naše země se tedy zdařile deindustrializuje, což vede až k vyloženě komickým situacím, jako když se v průběhu pandemie ukázalo, že nemáme kapacity ani na výrobu tak banální věci jako je rouška. Ale nejen to. Například v chovu vepřů jsme samostatní už jen z 30 procent. Kam tento stav potravinové závislosti ve zhoršující se geopolitické situaci může vést, netřeba rozebírat.
Představa, že můžeme v této situaci skrze malé technokratické reformy zlepšit postavení pracujících, je nejen naivní, ale i vyloženě nebezpečná. Dlouho předvídaná smrt reformismu se pak projevuje ve stále větších a větších volebních ziscích nejrůznějších krajně pravicových formací často finančně napojenými právě na vlivné oligarchy. Politici jako Le Pen, Trump, Salvini a další nehlásají drobné změny v mezích zákona, ale rozsáhlé systémové změny. Například Nigel Farage chce znárodnit britské ocelárny, čímž paradoxně oživuje duch staré Labour Party.
Je nyní všeobecně známým faktem, že s vycentrováním řady levicových stran v 90. letech začaly tyto strany opouštět jejich tradiční dělničtí voliči. Není ovšem pravda, že většina z nich přešla ke krajní pravici – to se týká jen části. Podstatná část dělníků přestala prostě k volbám kompletně chodit. Dělníci zažívají na vlastní kůži každý den fakt, že systém nepracuje pro ně, ale proti nim. Nemají důvod volit reformismy. Dlouhodobým zanedbáváním snahy o pěstování jakéhokoliv třídního uvědomění proto většina pracujících propadá politické apat i, zatímco menšina volí kohokoliv, kdo se jeví jako radikální vyzyvatel systému. Všimněme si rovněž, že reformisté v drtivé většině případů nemluví o dělnické třídě či o pracujících. Mluví jen o chudobě. Ovšem chudoba není kolektivní aktér; nejedná, jak správně upozorňoval G.M. Tamás. Připočtěme k tomu opět zdařilou kapitalistickou propagandu, která popírá, že můžou k chudobě existovat objektivní důvody – ty by totiž naznačovaly, že kapitalismus má do dokonalého a přirozeného systému nutně daleko, a to nemůže být veřejně přiznáno. Ne, podle propagandistů je chudoba vždy individuální selhání. Jde o známé fráze typu „tak ses měl lépe učit“ či „měl ses více snažit“, což v našich socioekonomických podmínkách postupné obnovy feudálních pořádků reálně znamená „měl ses lépe narodit– do centra, místo do periferie; a místo rodičům s maturitou/výučním listem těm s vysokoškolským diplomem a se známostmi.“
Co dělat?
Reformismus historicky až v příliš mnoha případech selhal. Tak kdo v něj může stále věřit? V roce 2023 vyšel obsáhlý článek s názvem Smrt Deliverismu. Autoři textu rozebírají na první pohled paradoxní stav, kdy se Bidenova administrativa zasadila o největší snížení dětské chudoby v novodobé americké historii, což se ale nijak nepropsalo do její popularity či do volebních výsledků Demokratické strany. Zvýšená sociální dávka implementovaná vládou vyvolala totiž mezi recipienty jen rozpaky – obávali se možných skrytých háčků, případně toho, že dávka bude dříve či později zrušena. Sociální stát byl zkrátka až příliš mnohokrát znásilněn, než aby mu mohli lidé opět důvěřovat. Článek ve svém závěru apeluje na to, aby se opustilo od volebních programů sestavovaných jen jako nákupní seznamy jednotlivých lákavých slibů, ale přešlo se k vyprávění emočně nabitých příběhů. S tím lze souhlasit a já dodávám, že název příběhu, který bychom měli vyprávět, se jmenuje socialismus. Jak by ale takový socialismus měl vypadat?
23. března se v pražské galerii Art Mozaika konalo diskuzní setkání s názvem Cesty levice v ČR v neklidné době. Se všemi zúčastněnými jsme se shodli, že reformismus nemá budoucnost, a že musíme být revoluční. Na ničem jiném jsme se ovšem již neshodli. Socialismus pro Českou republiku ve 21. století nemůže od stolu naplánovat jeden člověk ani jeden kolektiv. Co nám nyní chybí, toť organizace, která by svojí prací překonávala rozpor mezi teorií a praxí. Ve stávajících podmínkách se ovšem teprve české socialistické hnutí postupně znovuzrozuje, přičemž trpí roztříštěností a personální slabostí. Vzhledem k tomu, že v našem regionu nelze politickou současnost pochopit bez analýzy minulosti se ovšem domnívám, že lze vytyčit přibližný směr jakým by se měl český socialismus ubírat, a to na základě oprášení poválečného hesla o národní a sociální revoluci.
Nejprve k národní revoluci. Milovan Djilas ve svojí knize Nová třída přiznává, že meziválečná Jugoslávie se nemohla hospodářsky rozvíjet kvůli nastavení světového kapitalistického systému. Měla pevně dané místo ve výrobním řetězci a neexistoval zájem na jejím rozvoji. Ani po roce 1989 neměl nikdo zájem na bohaté a prosperující východní Evropě. Byli jsme tak donuceni okamžitě otevřít své trhy, bez toho, aniž by naši noví západní partneři udělali to samé pro nás. Museli jsme ihned zakázat dvojí zdanění, aby firmy se sídly v zahraničí odsud mohly nerušeně odčerpávat zisky. Trend globalizace vedl k vyprázdnění národního státu – stále více a více pravomocí bylo odevzdáváno vyšším nadnárodním strukturám, které ovšem v drtivé většině případů nepodléhají přímé kontrole občanů a jednají netransparentně. To, co ze státu zbylo, je jen servisní jednotkou vedenou netalentovanými administrátory; jednotkou mající za úkol jen udržovat a posilovat síly kapitalistické globalizace.
Existuje přitom jediný myšlenkový proud, který dokáže vhodně vysvětlit jak a proč se náš stát dostal do této role a jak lze situaci změnit – tímto myšlenkovým proudem je marxismus. A proto paradoxně každý skutečný vlastenec, jemuž je vlastní intelektuální upřímnost, se musí dříve či později stát marxistou.
Reformisté se dlouhou dobu domnívali, že lze využít nadnárodních struktur k boji proti kapitálu, ale ukázalo se, že ten je v těchto strukturách mnohem silnější a obratnější, než je tomu často na národní úrovni. Z logiky věci je snazší provést změnu v jednom státě než se snažit změnit komplexní nadnárodní strukturu typu Evropské unie. Národní revoluce tak spočívá v zachování národního státu, tedy ve snaze zvrátit kapitalistické globalizační tlaky. Jeden národní stát k tomu ovšem nemá dost sil, je tedy potřeba, aby mezi sebou kooperovaly podobně smýšlející státy. Národní revoluce tedy není revolucí jednoho státu či jednoho národa, protože bez kooperace mezi jednotlivými státy, a hlavně bez kooperace mezi pracujícími z jednotlivých států, není skutečná změna možná. Právě ze snahy ubránit národní stát před kapitalistickou globalizací může pak povstat odpověď na to, jak ji překonat. Heslo národní revoluce tedy reálně vyžaduje vynalézt novou podobu mezinárodní spolupráce. Vracíme se tím nutně zpět k Leninovi, který v nacionalistických povstáních v koloniích viděl záblesk budoucí socialistické politiky.
A nyní k revoluci sociální. V jakém společenství chceme žít? Jedno ze slavných hesel Andreje Babiše zní „řídit stát jako firmu“. Vtip je v tom, že kapitalistický stát tak už řízen je – v zájmu hrstky vítězů roku 1989 a jejich dědiců, tedy stejně jako firma, která pracuje pro svého majitele a případné akcionáře. Kdo dnes mluví o veřejném zájmu? Socialistické heslo proto musí znít: „řídit stát jako družstvo.“ Každý občan jako akcionář, který spolurozhoduje a sklízí benefity členství v komunitě. Co to znamená? Znamená to co nejsilnější přímou demokracii, demokracii na pracovištích a zavedení určité formy univerzálního nepodmíněného příjmu pro každého dospělého pracujícího spolu s univerzálními garantovanými službami.
Zkrátka, naším cílem je taková míra možné participace ve správě věcí veřejných a taková velikost sociální mobility a záchranné sociální sítě, jaké žádné kapitalistické společenství už z logiky svého fungování nemůže nabídnout. Neusilujeme o záchranu sociálního státu, ale o to se definitivně posunout za něj.
Nedávný pokus kriminalizovat propagaci komunismu ukazuje na jediné – ti u moci se bojí. A oprávněně. 35 let budování údajně efektivnějšího a lepšího socioekonomického systému nevedlo k vybudování jediné nové jaderné elektrárny či jediné nové přehrady. Právě naopak vedlo k prohlubující se bytové krizi a obrovské majetkové nerovnosti. Tudíž ingredience pro revoluční změnu tu již jsou. Ovšem stále chybí dostatečná politická síla. 35 let strašení socialismem nepůjde jen tak snadno překonat. Měla by proto vzniknout organizace s jediným cílem – pěstovat socialistické myšlení za využití nejnovějších technologií. Nikoliv další studijní kroužek, nikoliv další drobná politická stranička, ale skupina profesionálních politických pracovníků vysvětlujících stále znovu a znovu několik základních věcí: proč je potřeba překonat kapitalismus, co to je socialismus a jak by měl v našich podmínkách vypadat. Faktem je, že málokdo má dnes čas číst obsáhlé politické články. Čtení dlouhých textů je spíše privilegovanou výsadou kosmopolitní třídy. Té samé třídy, které můžeme z velké části vděčit za naivní mor reformismu. Hlavní bojová linie zápasu o srdce a mysli proto leží na sociálních sítí v podobě videoesejů a reelsů. Jak upozorňoval Ho Či Min, socialismus nelze vybudovat bez socialisticky smýšlejících lidí.
V knize Deset dnů, které otřásly světem je živě popsána scéna, jak voják studentovi vysvětluje, že v předvečer říjnové revoluce v Rusku existují již jen dvě třídy – proletáři a kapitalisté. Tak poznáme skutečnou revoluční situaci – kdy skutečně většina bude schopná vidět reálnou povahu společnosti. Kdy většina prokoukne fráze o demokracii a lidských právech a uvidí skutečnou moc, která se za nimi schová. Nástup technofašismu, hrozba velké války a všeobecný společenský neklid – to vše nám naši práci usnadňuje. Maska kapitalismu s lidskou tváří padá a vynořuje se příšera.
Na závěr pár slov Rosy Luxemburgové: „Vítězství socialismu nesestoupí z nebe. Může být dosaženo pouze dlouhým řetězcem násilných střetů mezi starými a novými silami… Dnes stojíme před volbou přesně tak, jak ji předvídal Friedrich Engels už před generací: buď vítězství imperialismu a zhroucení celé civilizace jako ve starověkém Římě – vylidnění, zpustošení, úpadek – velký hřbitov. Anebo vítězství socialismu, což znamená vědomý a aktivní boj mezinárodního proletariátu proti imperialismu a jeho metodám války.“
Další články, kulturní rubriku a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
