Většina evropských států svou moderní kulturu buduje na mýtu dějinné události, k níž svou státnost váže. Francouzská revoluce dodnes zásadně charakterizuje národ francouzský, VŘSR charakterizuje národ ruský a například Trianonská potupa národ maďarský. Avšak existují také národy, jejichž odkaz a dějinný vývoj vůbec nekoresponduje se současnou mentalitou a politickým uspořádáním, které si tento národ zvolil. Málokdo je v tomto hledisku více paradoxní než Irové.
Irové jsou dle statistik Eurostatu druzí nejbohatší obyvatelé EU a růst HDP tohoto státu v roce 2015 rekordních 24,5 %. Dublin se řadí na první příčky, co se životních nákladů na hlavu týče, a zvláště v zámoří je u amerických korporací (díky svému velmi nízkému daňovému zatížení) Irsko známé jako ideální distribuční centrum pro Evropu. Prakticky nikdo by v takovém státě nečekal silnou socialistickou tradici, avšak takový člověk by se v případě Irska šeredně mýlil. Samotný boj za nezávislost, a ještě předtím tzv. “home rule”, stál u Irů na bedrech vlastenců, umělců a politických vůdců z převážně nižších sociálních vrstev. Navíc byl tento zápas doplněn o boj za sociální spravedlnost a lepší pracovní podmínky napříč Irskem. Zkusme se tedy zaměřit na vývoj myšlenky irské státnosti, na osobnosti, které za tímto zrodem stály, na levicovou tradici Irska, a porovnejme toto všechno se současným stavem “Smaragdového ostrova”.
Vznik Irského lordství se datuje do roku 1169, kdy se normanská flotila vylodila na žádost leisterského krále Diarmaid Mac Murchady v Irsku. Ten od Normanů žádal pomoc v mocenském boji se soupeři na ostrově, výměnou za loajalitu anglickému králi. Od anglické občanské války docházelo k neustálému potlačování irské státnosti a ze strany Cromwellových mužů došlo i na genocidu. Po neúspěšném povstání Wolfa Tonese z roku 1798 zůstal zlomený irský národ plně v područí Británie.
My však začneme až o půl století později. V roce 1847 se od O’Connellova hnutí Repeal (známé i v českém prostředí svým významem pro revoluci národů roku 1848) odděluje radikálnější skupina mladých Irů a vytvářejí tzv. “Irskou konfederaci”. Uprostřed hladomorem stiženého Irska deklarují svůj záměr tvrdě vystupovat (i za cenu krveprolití) proti vládě Johna Russella a pokračujícímu “anglickému liberalismu”, který likvidoval irský národ po desetitisících prostřednictvím naprosté pasivity (v rámci doktríny laissez-faire) vůči postupující krizi. Toto hnutí není ideologicky vymezeno, ale svým charakterem a záběrem má silně levicový a nacionalistický nádech a cíl má jeden a hlavní: zastavit utrpení irského lidu a zajistit mu svrchovanost. Bohužel se záhy rozpadá a jeho pozůstatky po neúspěšné “hladové” rebelii roku 1848 rozpráší síly Británie. Ale již zde vzniká silné podhoubí pro socialistické myšlenky v Irsku.
Jedním z hlavních politických vůdců Irské konfederace byl Joseph Blake, původem šlechtic, ovšem duchem přesvědčený utopický socialista. Inspirován Robertem Owenem plánoval, s cílem omezit dopady hladomoru, aplikovat na svých pozemcích principy kooperativních farem a kolektivního hospodářství. Nebyl prvním, irský socialistický filosof William Thompson již v roce 1831 založil kolektivní farmu Ralahin, která oproti konkurenční Owenově Nové Harmonii vykazovala lepší výsledky. Socialistické myšlenky tedy byly velmi atraktivní, a zvláště v období hladomoru uznávané napříč sociálními vrstvami.
Po smrti více než milionu Irů, a také několika milionech emigrantů, jež opustili zemi, se Irsko nacházelo v hluboké sociální krizi. Utrpení způsobené liberálním kapitalismem vedlo populaci k utvoření odbojových skupin jak doma, tak v zahraničí. V roce 1858 vzniká z iniciativy Thomase Clarka Lubyho, Jamese Stephense a Johna O’Learyho (pro nás zásadní) Irské republikánské bratrstvo, které se z počátku profiluje jako silně katolická a militaristická organizace, jež si klade za cíl osvobodit Irsko od nadvlády Británie.
Nicméně, na rozdíl od svých předchůdců prosazuje přetvoření Irska v demokratický stát, rozbití všech post-feudálních struktur a slovy samotného Stephense “kompletní sociální revoluci”. Brzy nabírají na síle a nedlouho po svém založení už sdružovali většinu irské intelektuality pod svými křídly.
Avšak po pokusu o tzv. “fenianské povstání” v roce 1867 byly povstalecké skupiny rozprášeny a stále větší lidové podpoře se těšilo hnutí “home rule”, prosazující domluvu s Británií a samosprávu. IRB se přesunulo do naprosté ilegality a často i exilu, což značně omezovalo jeho vliv na irskou politiku. I přes snahy různých filosofů, umělců a aktivistů (např. vznik gaelské ligy z iniciativy Douglase Hyda) se většina společnosti smířila s podřízeností Londýnu jako historickou nevyhnutelností.
Situace se ale začala obracet s rokem 1905, kdy vzniká nové politické hnutí Irů, které hájilo vyrovnání Británie s Irskem ve stylu rakousko-uherského vyrovnání. Po chvíli se stalo útočištěm republikánského, socialistického a nacionalistického křídla IRB. Toto hnutí (do češtiny překládané jako: “My sami”) se jmenovalo Sinn Féin a existuje doposud.
Zprvu se příliš velké oblibě netěšilo (v doplňujících volbách v Leitrimu roku 1908 byl jejich kandidát naprosto rozmetán irskými parlamentaristy, komformistickou stranou), ale s příchodem první světové války začali nabírat na síle. Irská populace se totiž postavila jednoznačně negativně ke službě v Britské armádě, v důsledku čehož došlo k rozdělení irské politické scény na pro-britskou (vedenou Johnem Redmondem) a anti-britskou (vedenou Arthurem Griffithem a dalšími postavami ze Sinn Féin).
Vše navíc kulminovalo v krizi o třetí Home Rule, který se setkal s nepokoji v Ulsteru a dalších protestantských oblastech a vedl Sinn Féin k vytvoření paramilitaristického křídla.
Tou dobou se exilové křídlo IRB usneslo na záměru pokusit se o opětovné povstání, přičemž využilo své kontakty v Sinn Féin. Během budování podzemní struktury pro vzpouru získali nečekaného spojence, odboráře a socialistu Jamese Connollyho, který (inspirován myšlenkami George Bernarda Shawa) lobboval za povstání u radikálního křídla Sinn Féin již delší dobu a spoluzakládal “Irskou občanskou armádu”.
James Connolly, jakožto hlavní tvář irského odborářského hnutí a jeden z iniciátorů tzv. dublinského lockoutu (generální stávky s cílem posílit práva pracujících v Irsku), získal na stranu povstání stovky dalších a jak se situace v Ulsteru vyostřovala, válka vedla Brity k stále většímu tlaku na verbování Irů, naplánovali povstání na Velikonoce roku 1916. 24. dubna nařídil Patrick Pearse (hlavní organizátor celého povstání) útok a několik tisíc mužů obsadilo klíčové pozice v Dublinu. Následně Pearse prohlásil svobodnou Irskou republiku a požadoval po britských úřadech složení funkcí a předání vlády irskému lidu. Irové začali stavět barikády a brzy následovaly přestřelky se zmatenými britskými policisty. Britská armáda však den na to vyhlásila stanné právo a povolala do Dublinu armádu s těžkou artilerií (povstání mimo Dublin byla tvrdě a krvavě zpacifikována v průběhu). Trvalo to dlouhý týden, ale bez podpory a bez očekávané celonárodní vzpoury nemělo povstání šanci, a tak na Bílou sobotu povstání skončilo bezvýsledně.
Britská vojenská administrativa si počínala nekompromisně a zahájila tvrdé represe vůči irským národoveckým skupinám. Vyvstala také otázka, co udělat se zajatými povstalci? Britská vláda zvažovala vyhnanství, ale nakonec na přímluvu britských kapitalistů (hlavně Williama Martina Murphyho, který trpěl osobní záští vůči odborům a Jamesi Connollymu) byli všichni popraveni. James Connolly, smrtelně raněn už během povstání, byl popraven 12. května 1916 spolu s 13 dalšími vůdčími postavami povstání.
Britská vojenská administrativa si počínala nekompromisně a zahájila tvrdé represe vůči irským národoveckým skupinám. Vyvstala také otázka, co udělat se zajatými povstalci? Britská vláda zvažovala vyhnanství, ale nakonec na přímluvu britských kapitalistů (hlavně Williama Martina Murphyho, který trpěl osobní záští vůči odborům a Jamesi Connollymu) byli všichni popraveni. James Connolly, smrtelně raněn už během povstání, byl popraven 12. května 1916 spolu s 13 dalšími vůdčími postavami povstání.
Jejich smrt však nezůstala bez odezvy, veřejnost reagovala velice pobouřeně na britské represe a bezohledné popravy a Sinn Féin začala prudce růst na podpoře. Tam, kde IRB skončilo, začal Michael Collins a nová generace irských nacionalistů. Drtivé vítězství strany ve volbách 1918 znamenalo předzvěst naplnění ideálů z oněch vzrušených Velikonočních dní. Britové za svou ničemnost a brutální represe zaplatili naprostou ztrátou kontroly a během následné občanské války se irský národ plně osvobodil.
Uznání se hrdinům Velikonočního povstání dostalo až v nezávislém Irsku, kde však postupně pozice Sinn Féin oslabovala ve prospěch liberálních Fianna Fáil a Fine Gael. Mnoho socialistů pokračovalo i v následujících letech v boji za osvobození Irska a šesti hrabství, které zůstaly pod kontrolou Spojeného království. IRA a další organizace vznikaly právě na základech, které položili irští socialisté, a i když není tento odkaz ani zdaleka tak živý, jako kdysi, „Hvězdný pluh“ (vlajka irské občanské armády a irských socialistů) je dodnes používaným symbolem.
Irská nezávislost je tedy úzce spjata se socialistickým hnutím a jeho význam je dodnes uznáván také irskou veřejností. I díky tomu se Sinn Féin dodnes těší vcelku vysoké podpoře a stále bojuje proti vykořisťujícímu irskému kapitalismu, z jehož mnohdy jen iluzorní prosperity těží hrstka nejbohatších a zahraniční kapitál.
O odkaz Jamese Connollyho dnes pečují obnovené irské odbory a další socialistické organizace, kterým dal Connolly pevné základy. Ten navíc ve své osobě dokázal spojit socialistický internacionalismus s láskou k vlasti a touhou po národním osvobození. Inspirativní pro nás může být, že Irové při zakládání svého státu viděli vzor v Československu, proč tedy tento postoj neopětovat a při pohledu do irské minulosti se pro změnu inspirovat při tvorbě naší přítomnosti?←
Další články, kulturní rubriku, soutěž a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
1 thought on “Rudý odlesk smaragdového ostrova”
Comments are closed.