Pokud budeme kandidovat v prezidentských volbách, musíme to dotáhnout až do konce, míní Fabien Roussel, předseda Francouzské komunistické strany. Z francouzského originálu „Présidentielle 2027: «Si nous sommes candidats, nous devons aller jusqu’au bout», estime Fabien Roussel“ z L’Humanité přeložil Jan Šťastný.
Kongres Komunistické strany Francie proběhl tento víkend v Lille. Znovuzvolen byl Fabian Roussel, který stranu vede posledních 8 let. Mnozí ho považují za pokračovatele Georgese Marchaise, protože se PCF pod jeho vedením vrátila k více národní, suverenistické a lidové rétorice, tzv. socialismu ve francouzských barvách. Fabian Roussel v rozhovoru odpovídal na otázky týkající se směřování strany a prezidentských volbách, které se mají konat příští rok.
V nich zatím dominují prosystémoví kandidáti z řad centristů a krajní pravice jako je třeba Gabriel Attal či Jordan Bardella, který nahradil předchozí favoritku krajní pravice, Marine le Pen, které znemožnilo kandidovat její odsouzení za zneužití finančních prostředků Evropského parlamentu. Levici v ní zatím nejlépe reprezentuje kandidát populistické Nepoddajné Francie (La France Insoumise, zkratka LFI) Jean-Luc Mélenchon, za ním pak následuje desítka potvrzených i potenciálních kandidátů ze Socialistické strany, Zelených a dalších menších levicových uskupení. Právě roztříštěnost levice, ale také i omezená popularita Mélenchona, který by dle průzkumů nedokázal porazit ani Attala, ani Bardellu, je jedním z problémů, kterým nyní čelí Francouzská komunistická strana při úvahách o prezidentských volbách…
Komunisté se mezi 3. až 5. červencem sjeli do Lille na čtyřicátý celostátní sjezd strany, který má za cíl ukotvit její obecná strategická a ideologická směřování na následující tři roky. Generální tajemník Fabien Roussel přijal před kongresem pozvání k rozhovoru, v němž jsme se jej ptali na ožehavé otázky, které otřásají levicí a byly předmětem vášnivých diskusí v jednotlivých sekcích a departementových oddílech Komunistické strany Francie (dále jen PCF)…
Francie pocítila a i nadále bude pociťovat velmi horké dny. Planeta hoří a kapitalismus ji vrhá do propasti. Jak se má komunistická strana zachovat v tak klíčové situaci?
Vzniká tu nezbytnost okamžité změny politiky v krátkém i dlouhodobém horizontu. Komunisté vypracovali klimatický plán pro Francii, který vytyčuje trajektorii a stanovuje cíl uhlíkové neutrality pro rok 2050. Ten přináší odpovědi, jak zmírnit globální oteplování a zároveň způsoby, jak se adaptovat a limitovat dopady horkých let a studených zim. Jsme jedinou politickou silou, která tuto práci vykonala a rád bych vyzval i další politické strany, ať připraví taktéž vlastní plán a formulují mechanismy, jak jej uvést v praxi v sektorech jako zemědělství, ubytování, přeprava, průmysl a veřejná služba.
Jaké jsou hlavní pilíře tohoto plánu?
Prvně musíme provést hlubokou změnu našeho způsobu produkce, konzumace a přepravy. 50 procent našich emisí skleníkových plynů pochází z importu. Je třeba tento aspekt podchytit a mít výrobu domácí, sociálně i ekologicky odpovědnou. To předpokládá novou industrializaci, která se bude opírat o energetický mix, tvořený zdroji jaderné a obnovitelné energie a to v rámci veřejného sektoru.
Nakonec musíme přijmout urgentní opatření a v krátkodobém horizontu provést renovace ubytovacích jednotek a veřejných budov, pořídit klimatizace a okenice nebo snížit cenu elektřiny a jízdy vlakem. Vláda předstírá, že stát nemá prostředky – to je lež.
Často slýcháme ze strany pravice, že se ekologická tranzice staví na bedra chudých. Kdo zaplatí plán PCF?
My chceme zachránit klima, ale zároveň chceme, aby se všem žilo dobře. Náš plán předpokládá lepší život s vyššími platy, dostupnými elektromobily, s levnějšími účty za elektřinu a s kvalitním bydlením. To jsou všechny páky, kterých chceme využít. A kde na tohle vzít peníze?
Chceme se dotknout přímo srdce kapitalistického systému. Hodláme skončit s dividendami a dalšími způsoby vyplácení kapitálu. Chceme produkovat sociálně a ekologicky, abychom se mohli přeorientovat a uspokojit všechny potřeby. Bojovat za klima znamená vést třídní boj.
Co si představit pod pojmem „socialismus ve francouzských barvách“, který hodláte bránit na sjezdu?
Jaké jméno bychom měli dát společnosti, kterou chceme vybudovat jakmile opustíme kapitalismus? V socialismu 21. století, který chceme realizovat, je hlavní otázkou mír (navzdory dnešnímu imperialismu).
Produkce a veřejné vlastnictví výrobních prostředků je pro něj taktéž ústřední a neméně pak možnost zaměstnanců ovlivnit výši svojí výplaty. Do samotného srdce našeho systému pak chceme umístit roli veřejných služeb a kulturní emancipaci. Toto jsou důvody, proč se vracíme k tomuto konceptu socialismu. Proč mu chceme dát barvy Francie a naší doby, čímž demonstrujeme náš závazek k rovnosti.
Dle průzkumů veřejného mínění si Francouzi přejí veřejné služby, nicméně ne pak levici, která je brání…
Čím více budeme hlasem ochrany veřejných služeb, jejich financování a jejich nezbytné roli ve společnosti, tím více dokážeme Francouze přesvědčit, že levice přináší naději a konstruktivní alternativu. Naše výhoda, myšleno komunistů, v tomto ohledu je, že vedle stávajících služeb chceme mnoho nových vytvořit. Mluvíme o energetice a dopravě, které jsou dnes v rozkladu, o bydlení i o zdravotnictví.
Je možnost zvýšení daní, velmi živá během 10 let macronovské antifiskality, pro PCF na stole?
Samozřejmě. Nicméně předtím, než se začneme bavit o daních, hovořme o platech a mzdách. Vysoký plat nebo mzda umožňuje žít hodnotný život a zároveň se z něj hradí sociální zabezpečení a další povinné odvody. Upřednostnil bych, kdyby zde bylo více Francouzů, kteří platí vyšší daně, protože pobírají vyšší mzdy. Zároveň voláme po tom, aby se větší úsilí věnovalo spravedlivým daňovým sazbám. Aby chudí platili méně a bohatí více.
Může levice vyhrát prezidentské volby roce 2027?
Chci přispět k tomu, aby levice byla dostatečně silná na to, aby „to dala“. Správná otázka ale je, jaké jsou silové poměry mezi levicí, pravicí a krajní pravicí. Ve hře je získání nebo znovuoslovení elektorátu, který nám dnes schází na to, abychom vyhráli: zklamaní lidé, Francouzi, kteří dřou nebo jsou bez práce. Pro vítězství levice je tedy nezbytné získat ty, kteří mohli volit i jiné subjekty, někdy dokonce i krajní pravici. To je problém, který mě velmi trápí.
Na jaký elektorát se v nejbližší době hodlá zaměřit PCF?
Většinou jde o nevoliče a vůči politice nedůvěřivé lidi, kteří, pokud by volili levici, mohla by se pohybovat mezi 30-50 %. Nehodlám ale o tyto voliče bojovat na úkor ostatních levicových sil. Naší prioritou je svět práce a spravedlivá peněžní odměna. Nicméně je to důvod, proč chceme mluvit taktéž o sociálním pokroku, o výplatách a o míru, neboť válka dopadá zdaleka nejhůře na pracující. Dále je nezbytné, abychom byli více úderní při naší ochraně republiky, práv žen, rovnosti a boji proti rasismu, antisemitismu a ochraně mladistvých.
Jordan Bardella se v poslední době otevřeně staví na stranu zaměstnavatelů. Představuje to naději na přesvědčení voličů RN, kteří dosud věřili „sociální fasádě“ krajní pravice?
V mnoha obcích, kde RN (Rassemblement National – Národní sdružení) získalo přes 50 % během posledních parlamentních voleb, začínají jejich preference výrazně slábnout. Vyhráli jsme v Saint-Amand-les-Eaux (departement Nord). Vincent Bouget je vytlačil z Nïmes (departement Gard). My víme, co dělat. Máme konkrétní zkušenost. Je velký rozdíl mezi kádrem RN a jeho voliči. Jeho elektorát je velmi nestabilní. Často jde o lidi, kteří jsou ztracení a patřící do pracujících vrstev. Je třeba s nimi mluvit. Odhalit sociální frašku, kterou RN hraje ve své kampani. Nicméně spíše než mluvit o RN, raději bych svou energii věnoval na vysvětlení svého projektu a pozitivního přesvědčování.
Jak hodlá Komunistická strana bojovat proti rasové diskriminaci, která vyživuje podporu Národního sdružení?
Všude jsou vytvářeni nepřátelé, obětní beránci pro rozdělení lidí. Občané a občanky muslimského vyznání snášejí netolerovatelné útoky rasismu, stejně tak roste i antisemitismus. Máme připravené návrhy na velmi tvrdé odsouzení všech rasistických činů. Bude třeba rovněž aktualizovat Gayssotův zákon (zákon z roku 1990 zavádějící trestní postihy za rasistické a xenofobní výroky).
Mezi voliči levice je silný důraz na jednotu a spolupráci, ale zároveň strach, že se levice opět nedostane do druhého kola. Nemyslíte si, že v daném kontextu může více levicových kandidátů vytvořit dynamiku, kdy strategické hlasování poškodí všechny ve prospěch jednoho, tedy včetně PCF?
Pro začátek, neřekl bych, že za rozpory na levici nesou odpovědnost komunisté. Mezi příslušníky hnutí Nepoddajná Francie a Socialistické strany můžeme pozorovat dennodenní hádky. Já jsem byl taktéž často napadán. Musíme proto každý pracovat na vlastních projektech, to je podmínka sdružení. Můžeme volat po jednotě jak chceme, ale nikdy nebude existovat jednotný kandidát. To je prostě fakt. Nicméně v tom podstata není. Aby levice mohla zvítězit, musí mít silnější vizi a konkrétnější odpověď např. na problémy pracovních podmínek, což je něco, na čem chceme pracovat. Navíc bychom rád své vize představili v prezidentském zápase. Když prvnímu kolu bude dominovat strategické hlasování a druhému kolu „bariérové hlasování“ (hlasování proti většímu zlu), kdy se mají voliči rozhodovat podle skutečných hodnot?
Čímž se dostáváme k otázce struktury a průběhu prezidentských voleb…
Systém prezidentské volby musí být kritizován. PCF jej vždy odsuzovala. Způsob sčítání je zastaralý, přežitý a mnohdy škodlivý pro demokracii. To ale není důvod se jich neúčastnit. Upřednostňuji zůstat činný v kampani a bojovat za novou republiku, nové instituce, místo strkání hlavy do písku, kdy za sebe necháme mluvit ostatní.
Hrozba vítězství krajní pravice nicméně zůstává reálná…
Růst krajní pravice ale není vina PCF, která s ní bojuje odjakživa. Oproti tomu by absence PCF mohla oslabit přítomnost myšlenek nezbytných pro boj proti krajní pravici. Nevytvořilo by to žádnou příležitost. Nicméně se obávám toho, že jednota bez ambice pro vedení tohoto státu je řešením všech problémů. Když se mě lidé ptají na možnost jednotné levice, vždy se jich ptám: „v čele s Melenchonem?“ (kandidátem Nepoddajné Francie) a oni mi odpovědí: „jenom toho ne“, pak se jich tedy zeptám: „A s Glucksmannem?“ (kandidátem Socialistické strany) na což opět slýchám rázné ne. Pracujme tedy na posílení levice a získání většiny v zemi.
Co se sjezdu týká, co si odnášíte z návrhů vznesených v jednotlivých regionálních a federálních buňkách?
Zaznamenali jsme přes 5 tisíc podnětných návrhů. Jsem navíc spokojen, že se nemusíme pouze soustředit na prezidentskou kampaň, ale že taktéž můžeme pracovat na organizaci strany, na našem návrhu společnosti, na otázce socialismu… To reprezentuje více než 6 měsíců velmi plodných debat. Oproti ostatním jsme opravdovou demokratickou silou.
Mezi návrhy schválenými v několika buňkách, které budou debatovány na sjezdu, patří i možnost přehodnocení prezidentské kampaně. PCF se může rozhodnout předčasně ukončit prezidentskou kampaň ve prospěch dalších levicových kandidátů. Co si o tom návrhu myslíte vy?
Respektuji jej. Nicméně pokud se komunisté usnesou, že je podstatné poslat kandidáta do ideologické a politické bitvy, musíme dojít do konce a bez prodlev. Nemohou se nám třást ruce. Taktéž nemůžeme mít nad hlavou Damoklův meč. V každém případě, z mojí strany si neumím představit být kandidátem a pak svou kandidaturu stáhnout. Pokud ale jiný kandidát z PCF chce chce představit svou kandidaturu a zároveň je připraven se v průběhu kampaně ji případně vzdát, má právo tak učinit.
Debaty během sjezdu vznesou otázku klesajícího počtu členů PCF. Od roku 2023 klesla členská základna o 5 tisíc, od roku 2018 dokonce o 12 tisíc. Jak této výzvě čelit?
Když se dívám na pokles členské základny, musím konstatovat, že naštěstí zpomalil. Prosadil jsem na posledním sjezdu cíl dosáhnout 10 000 nových členů. Aktuálně tento závazek plníme na 78 % a zaznamenali jsme obzvláště velké vlny během naší kampaně za vyšší důchody, za lepší veřejné služby a taktéž během prezidentských voleb v roce 2022. Aktuálně naší stranu tvoří 15 federací, které rostly a nebo alespoň držely počet členů. Upřednostňuji se soustředit na to, co funguje oproti tomu, co nefungovalo. Ano, je to boj, ale je možné zvrátit pokles členské základny a usilovně hodlám pracovat s těmi, kteří vědí, co dělat, abychom v následujících třech letech neztratili ani jednoho člena.
Na posledním sjezdu byl jedním z hlavních závazků vznik buněk v jednotlivých podnicích. Jakou bilanci aktuálně držíte?
Proběhlo ustanovení buněk, které by nevznikly nebýt tohoto závazku, ale značná část tohoto úkolu nás ještě čeká. Ještě jednou zopakuji: nejsme obrovský syndikát. Všude, kde se komunisté organizují, je to primárně pro vytvoření alternativy ke kapitalismu. Tedy skupina tří komunistů v jednom podniku, to už je základ organizace. Jsou to už tři komunisté, kteří se mohou organizovat a přemýšlet o prostředcích výroby. Podobné je to na vesnici. A je nezbytné si uvědomit, že vybudování hnutí pracujících kolem cílů k společenské transformaci je nezbytné k dosažení nových úspěchů a výdobytků.
Rozhovor vedli Cyprien Caddeon a Aurélien Soucheyr.
About The Author
