Profesor Oskar Krejčí je politologem a expertem na mezinárodní vztahy, bývalým poradcem předsedy federální vlády a autorem mnoha odborných publikací. V rozhovoru odpovídal jako “autentický levičák” na otázky ohledně idejí a perspektiv levice a socialismu, důležitosti spravedlnosti a míru a chybách minulosti. Rozhovor vedl Martin Brožek
- Co pro Vás znamená pojem socialismus? Jaký by podle Vás měl být cíl socialistického hnutí?
Spravedlnost. Spravedlnost je pojem, který představuje stále se měnící rovnováhu mezi rovností a svobodou. Rovnost představuje rozdělení odměn i majetků na základě zásluhovosti, tedy především práce. Svoboda je v socialismu pojata jako propojení vlastní vůle se zájmy celku – socialismus je kolektivistická idea. Přitom kolektivismus by měl být spojen s co nejširší samosprávou.
Pro Karla Marxe byla svoboda jednotlivce hlavní cíl. Ovšem svoboda opírající se, řečeno antickým jazykem, o „občanské ctnosti“. Předpokladem svobody byl pro Marxe „disposable time“, čímž myslel tu část života, o jejímž obsahu rozhoduje jednotlivec samostatně, tedy například bez zásahu zaměstnavatele. Domníval se ale, že osvobozený člověk myslí a jedná na základě kolektivistického cítění. A snad i hledá vzdělání a umění. Dnes by se asi mělo dodat, že volný čas by neměl být časem na drogy či duchaprázdné seriály a počítačové hry…
- V jedné ze svých přednášek hovoříte o tom, že základy socialismu jsou tři: internacionalismus, mírové hnutí a směřování k socialistické společnosti. Jak si definujete internacionalismus a jak by měl vypadat v současné době? A jaký by měl být jeho vztah s vlastenectvím a patriotismem?
Levicovost je politický humanismus. A pro humanistu neexistují špatné a zlé národy. Pro humanistu je samozřejmostí solidarita utlačovaných a vykořisťovaných, ale i humanistů samotných, solidarita jdoucí přes hranice států. To nijak nevylučuje vlastenectví jako hrdost na vlastní národ, jeho kulturu. Naopak, vlastenectví obohacuje internacionalismus, konkretizuje jeho obsah. Co ovšem internacionalismus vylučuje, je nacionalismus a šovinismus – povyšovaní vlastního národa nad ostatní či přímo štvaní jednoho národa proti jinému národu.
Dnešek oživil toto téma v souvislosti s migrací. Pomineme-li různé důvody migrace – útěk před válkou, sociální migrace, hledání výhod či úkrytu kriminálních živlů a podobně – pak lze zformulovat jednoduchou tezi: lidem v nouzi se má pomáhat, ale tato pomoc nesmí ohrozit možnosti pomáhat. Pokud je migrantů příliš mnoho, není pro ně práce a bydlení, pak hrozí konflikt: narůstají sociální rozdíly, zvyšuje se kriminalita, vyostří se kulturní rozdíly, emoce umocní náboženskou nesnášenlivost. Základní úkol při pomoci migrantům je zabránit válkám v jejich domovině a pomáhat při tamním ekonomickém a sociálním rozvoji. I humanismus má svoji dialektiku.
- Tématem minulého čísla našeho občasníku byl mír. Jak by se měla mírová politika projevovat? A naplňují současná mírová hnutí, jako např. Mír a spravedlnost, o které zde v minulém čísle hovořil pan Kavan, Vaše představy?
Práce a mír jsou ústřední kategorie levicového pohledu na svět. Války jsou selháním lidského rozumu, důkaz jeho nedostatečnosti při hledání dohody o sporné hodnoty. Nemluvě o tom, že samy hodnoty, o něž se spor vede, bývají nezřídka iracionální – příkladem mohou být války mezi katolíky a protestanty. Pokusím se to vyjádřit jazykem evoluční teorie: člověk se nejvíce ze všech primátů řídí rozumem a nejméně pudy, ale stále málo rozumem a příliš často pudy. Válka je atavismus.
V moderním kapitalismu se příprava na válku stala jedním ze základních faktorů ekonomické dynamiky. Vojensko-průmyslový komplex vnáší do slepého svobodného trhu stabilizační prvky v podobě plánování. Zároveň nabízí zaměstnanost, státní zálohování výzkumu, inovace se mohou z vojensko-průmyslového komplexu přelévat i do civilního sektoru a podobně. Tím vším se zdůvodní závody ve zbrojení. Problémy této argumentace jsou hned tři. Předně celou zmíněnou škálu vyjmenovaných pozitiv zbrojení lze vnést do ekonomiky i pomocí zacílení pozornosti státu na jiné sektory, než představuje zmíněný vojensko-průmyslový komplex. Za druhé, militarismus spojuje zbrojení i s formováním specifické kultury, v níž se uctívání války stává samozřejmostí. To je pro humanisty nepřijatelná deformace. A za třetí, současné zbrojení svým propojováním zbraní hromadného ničení a umělé inteligence stále více ohrožuje samu existenci lidstva. Proto je každé hnutí za mír třeba vítat – a když je podpoří Jan Kavan, guru nejen mírových aktivit, pak takové hnutí nabírá na věrohodnosti.
Jedním z problémů mírových hnutí ale zůstává otázka práva na obranu. Praxe ukazuje, že ne každý účastník mírového hnutí toto právo respektuje. A navíc – co je to obrana? Jak při hodnocení příčin válek zjistit, že preventivní válka zabránila horšímu ozbrojenému konfliktu, když tento konflikt vlastně nenastal? Politika je vždy konkrétní a je nutné onu konkrétnost pečlivě mapovat a vyhodnocovat.
Poučit se z minulosti
- Dle Vašeho názoru má každá generace svoji definici socialismu, zatím, vyjma té současné. Jaké faktory tedy jsou, dle Vás, podstatné pro funkční definici socialismu?
Dramatické proměny výrobních sil, které přináší stále se zrychlující vědeckotechnická revoluce, vyžadují nové přístupy jak při mobilizaci revolučních sil, tak při programovém modelování spravedlivé společnosti. Fráze a citáty vytržené z kontextu škodí. Ovšem znalosti například odkazu utopických socialistů a komunistů rozhodně neuškodí. Mladá generace v takzvaných postsocialistických zemích má tento úkol dvojnásob těžký. Nestačí mít ideál, musí vyhodnotit, proč minulý pokus o socialismus v Evropě selhal. A čas začíná spěchat, protože kromě ekonomické stagnace Evropské unie a s ní spojeném prohlubování sociálních problémů v postsocialistických zemích se šíří to, čemu se říká „relativní deprivace“: i u relativně zabezpečené skupiny středních vrstev narůstá nespokojenost nad umělou sociální diferenciací, kterou přinesla divoká privatizace. Privatizace, která na generace předurčila majetkové rozdíly povětšině bez jakýchkoliv pracovních zásluh.
Ale to nechám na vás.
- V jedné ze svých statí jste uvedl, že marxismus a socialismus měl chybnou definici člověka. V čem byla chyba a jaké vidíte východisko?
Možná by bylo lepší říkat „neúplnou definici“. Základní předpoklad byl, že zespolečenštěním výrobních sil, vytvořením socialistických výrobních vztahů se vytvoří podmínky pro zrození nového, socialistického člověka. Tento přístup podcenil význam biopsychické složky člověka: člověk je bio-psycho-sociální bytost, změnit sociální základ jeho existence neznamená, že výchova, vzdělání a zkušenosti dokážou okamžitě nahradit dědičné vlastnosti. Vědecky zdůvodněný socialismus musí respektovat Darwinem objevené evoluční zákonitosti. Nedávno jsem četl v knize Paula Ehrlicha, amerického evolučního biologa, elegantní poznámku, že vývoj člověka by měl být měřen v „generačním čase“. Pak by se ukázalo, že člověk žil 250 tisíc generací jako lovec a sběrač, jako zemědělec 400 generací a osm generací si užívá moderní, průmyslovou revolucí vytvořené ekonomické a sociální formy života. Jestliže přijmeme ideu, že homo sapiens něco ze své minulosti zdědil, pak musíme vidět i tuto strukturu minulosti. Mimochodem – včetně rovnostářství uvnitř skupin lovců a sběračů.
Bedřich Engels na konci života k tomu pojetí mířil v dílech, která věnoval původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu či konkrétně podílu práce na polidštění opice. Abychom si rozuměli: ona část dědičných vlastností člověka, která brzdí naplnění socialistického ideálu, se v byrokratickém socialismu netýkala jen tzv. lidových mas, ale i mocenské elity. Nebyl problém vidět u řady vedoucích funkcionářů na konci éry byrokratického socialismu rysy, které byly v rozporu s představou socialistického člověka či tehdy sepsaného morálního kodexu komunisty. Samospráva se vytratila, demokratický centralismus byl pojat jako disciplinované podřízení se aparátu, který z jedné strany nahrazoval demokracii, z druhé pak utvrzoval vedení v přesvědčení, že je vše v pořádku.
Žádné slovíčkaření nemohlo nic změnit na tom, že v řadě sociálně-ekonomických ukazatelů se kapitalistický Západ od socialistických zemí vzdaloval. A nešlo jen o spotřební zboží či svobodu cestovat. Problémem byrokratického socialismu byla i pomalá reakce na ekologické problémy nakupené během industrializace. Formalismus si vybral daň v podobě ztráty iniciativy a uvědomění. Věda, která měla problémy odkrývat a pomáhat řešit, omílala takové kategorie jako „reálný socialismus“ či „rozvinutá socialistická společnost“. Trest se zákonitě dostavil: nelze si plést politiku s rituály.
A východisko? Realismus. Provést vlastní tvrdé vyhodnocení toho, proč socialismus v Československu a v Evropě obecně koncem 20. století selhal. Upřímné vyhodnocení – nebát se hájit úspěchy, ale ani odsoudit chyby. Dostupná zdravotní péče zdarma – ale zastaralé vybavení ordinací a nemocnic svědčí o špatně nastaveném plánování. To je omluvitelné na začátku, otázkou ale je, proč nebyl daný problém odstraněn. Zestatnění vodohospodářství či bank bylo správné, omezení veškerého drobného soukromého podnikání velmi sporné – poprava Milady Horákové byla lidská tragédie, justiční vražda a politicky nesmysl. Jak se mohlo stát něco nejen zločinného, ale i v podmínkách české politické kultury tak absurdního? Nebo obecně: kdy, jak a proč socialismus ztratil schopnost sebeobrany? Proč se tak rychle rozšířilo vědomí, že není co bránit? O těchto věcech je nutné mluvit zcela otevřeně, nesmí tu být žádná zakázaná témata.
Důležité je poznání, že i úspěchy přinášejí nové problémy – sebeuspokojení se v politice rovná sebevraždě. Nespěchat, mít porozumění pro ty lidské slabosti, které nejsou v antagonistickém rozporu se směřováním k novému uspořádání společnosti. To, že velká skupina lidí není vždy a všude naladěna kolektivisticky, ale především konzumně, je nutné respektovat. Nelze přitom zapomínat, že kvalitní, tedy i estetické uspokojovaní lidských potřeb je součástí socialistického ideálu. Socialismus není jen pro askety. Lykúrgos možná patřil mezi první proto-socialisty, ovšem jeho Sparta rozhodně není současným socialistickým ideálem. Nemluvě o tom, že v dobách byrokratického socialismu existovaly obchody, kde bylo možné sehnat prakticky cokoliv, ovšem nebyly to obchody pro všechny. Kázat vodu a pít víno ve společnosti, která si za veřejný cíl klade spravedlnost – to je destrukce vlastních základů socialismu. Na druhé straně, když si porovnáte osobnostní profily například členů poslední vlády před sametovou revolucí a současné vlády, zjistíte, že znalost rezortu byla u minulých ministrů výrazně vyšší – chyba byla v politickém řízení.
Pokrok a lidská práva
- Idea pokroku byla vždy základem levicového hnutí, nyní vidíme, že si ji přivlastnily liberální proudy a transformovaly ji v „progresivismus“, jakožto radikální formu liberalismu. Docent Michael Hauser hovoří dokonce o anarcholiberalismu. Jak by měl v dnešní době socialismus rehabilitovat a definovat ideu pokroku?
Velkým problémem současnosti je to, co Antonio Gramsci nazýval „třídním panstvím“ – liberálové ovládli sdělovací prostředky, školství i kulturu a deformovali jazyk. Jejich takzvaně korektní pojetí základních politických pojmů se nejen liší od tradičního, a to nejen levicového, chápání, ale také legitimizuje ono zmíněné třídní panství. Ostatně o tom jste psal i vy v prvním čísle tohoto časopisu, když jste připomínal článek Alberta Einsteina Proč socialismus? Platí to, co požadoval například Konfucius: je třeba začít tím, že se pojmům vrátí jejich význam.
Pokrok není každá změna, pokrokem je pouze změna k lepšímu – tedy třeba k tomu, co by bylo možné označit za naplňování lidských práv. V kapitalismu orientovaném na zisk určitých jedinců je každá změna, a to i ta, která má v zásadě pokrokový význam, spojena s rizikem zneužití k vykořisťování, útlaku a válkám. Netřeba se ale budoucnosti bát. Budoucnost existuje v alternativách, není důvod vidět jen možnost očima dystopických filmů či očekávat zánik lidstva v jaderné katastrofě. Je třeba hájit změnu, která využívá technologický pokrok a s ním měnící se výrobní vztahy ve prospěch humanistických cílů. Takový pokrok ale není samovolný, je výsledkem cílevědomého úsilí. Porážka snů o socialismu, k niž došlo koncem minulého století v Evropě, jen ukazuje, že žádná sociální a politická změna neznamená konec dějin. To platí i o konci v podobě všeobjímajícího vítězného liberalismu, o kterém po skončení studené války kázal Francis Fukuyama. Věřit v nutnost vítězství tedy musí být spojena s poznáním, že poslední bitva nevzplála – žádná bitva není poslední. Tento přístup sice snižuje mobilizační sílu ideálu – vize konečného vítězství je lákavější –, ale taková je naše zkušenost.
- V minulosti byl pro levicové myšlení symptomatický étos univerzalismu, tedy přesvědčení o výlučnosti světového názoru jakožto všezahrnujícího principu a receptu pro teorii i praxi. Postmoderní éra tuto obecně intelektuální ambici poněkud rozředila. Jak se na tuto problematiku díváte Vy?
To mluvíme o dvou věcech. Předně prvky mesianismu, které byly patrné například v politice Kominterny, byly – mírně řečeno – dětskou nemocí socialismu. I když se opíraly o kritiku trockistické koncepce vývozu revoluce, nejednalo se vždy o podporu revoluce, ale o její export. A to nejen pomocí umělého vytváření revolučních ohnisek, ale také vývozem modelu socialismu v té podobě, která se zformovala v Sovětském svazu. To ovšem byl model či politický systém zrozený v občanské válce a řešící úkoly urychlené ekonomické industrializace při nedostatku zdrojů. Takový model se zákonitě v určitém čase vyčerpal a vyžadoval zásadní změny.
Druhou rovinou je otázka postmoderny. K postmoderní kultuře se dopracoval kapitalistický Západ v etapě konzumního kapitalismu, kdy se rozšířily střední vrstvy a daří se či dařilo se uspokojit jejich materiální požadavky. V etapě, která je spojena s krizí humanismu, s pohrdáním jak filosofií, tak i empirickým výzkumem, s deformováním kontextu historických událostí a tím i jejich povahy, s uměním, které nehledá krásu a porozumění člověku, ale především chce šokovat měšťáky – a jen vydělávat. Nezdá se, že toto je konečná, že by už nebylo možné vytvářet logicky sevřené ideové systémy. To vše samozřejmě spojené s poznáním, že i ve společenských vědách lze dohledat princip neurčitosti – že popsat přesně konkrétní situaci vyžaduje nebrat ohled na pohyb, a popsat pohyb znamená rozmazat obraz aktuálního stavu. V této chvíli se ale zdá, že řešení tohoto úkolu nebude záležitostí evropských intelektuálů. Rozhodně to nebude výlučná záležitost Evropy a Severní Ameriky.
- Jaký je rozdíl mezi liberálním a socialistickým pojetím lidských práv?
Především je nutné si uvědomit, že existují různá pojetí jak „člověka“, tak i „práv“. Stačí se podívat do USA na současné spory o to, co znamená „právo na zbraň“, které je obsaženo v Listině práv platné od roku 1791. A pak je tu slavné, ale nepochopené dědictví Velké francouzské revoluce. Vždyť často připomínaná Deklarace práva člověka a občana z roku 1789 nebyla jedinou deklarací tohoto typu: za této revoluce byla přijata ještě další dvě odlišná znění. První moderní vymezení sociálních práv pak obsahuje stalinská ústava z roku 1936… Všeobecná deklarace lidských práv, kterou Valné shromáždění OSN schválilo v roce 1945, vyjmenovává přibližně osmdesát práv, na něž má každý člověk nárok, ale neobsahuje například právo národů na sebeurčení – které je uvedeno hned na prvním místě v Paktech přijatých na půdě OSN v roce 1966, tedy v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Suma sumárum: seznam lidských práv se vyvíjí, povětšině rozšiřuje.
Liberální pojetí lidských práv věří v jejich univerzální naplnění v podmínkách kapitalismu. Používá k tomu několik jednoduchých úskoků: ztotožňuje právo a zákon, tvrdí, že svobodu prý zajišťuje dělba moci, že trh nabízí spravedlnost při hledání cesty za štěstím, přičemž dílčí nedostatky, například pokud se jedná o postavení etnických či sexuálních menšin, koriguje stát za pomoci svobodných, tedy soukromých – či malými skupinami ovládaných veřejnoprávních – sdělovacích prostředků. Toto vše funguje za dvou již zmíněných předpokladů. Předně politický systém se opírá o uspokojené, konzumně orientované střední vrstvy. A za druhé, třídní panství v oblasti kultury, vzdělávání a práce sdělovacích prostředků se opírá o monopol informací.
Pro liberalismus je příznačný akcent na politická práva, a ne zcela jasný vztah k sociálním právům v jeho jednotlivých vývojových etapách. Ovšem i politická práva v liberálním pojetí představují problém. Klasickým příkladem iluzí je to, čemu se říká „demokratické volby“ jako cesta k vládě většiny při zachování práv menšin. Jak to v praxi vypadá, lze přiblížit na příkladu voleb do Parlamentu České republiky. Pokud jde o Senát, tam byla například loni volební účast v prvním kole 30,5 % a v druhém kole 17,5 % oprávněných voličů. Řečeno bez čísel, senátoři jsou reprezentanty menšiny, což potvrzují údaje o volbách do této komory Parlamentu od jejího vzniku. Většina oprávněných voličů nepokládá Senát za vhodný či nutný, což ale nikterak neomezuje pravomoci a privilegia senátorů. Pokud se jedná o Poslaneckou sněmovnu, při posledních volbách v roce 2021 hlasovalo pro strany původní, po volbách vytvořené vládní pětikoalice 2,2 milionů voličů – tedy 43,1 % z těch, kdo přišli k volebním urnám. Více než milion hlasů propadlo, protože kandidáti, pro které hlasovali, kandidovali za stranu, která nezískala alespoň 5 % odevzdaných hlasů; to byla hranice, kterou stanovil zákon. Tím ale tento příběh nekončí. Vezmou-li se do úvahy všichni oprávnění voliči, tedy i ti, kteří nepřišli k volebním urnám, pak zmíněná pětikoalice reprezentovala 28,2 % lidu – a současná vláda čtyřkoalice ještě méně. A tato koalice na úrovni vlády i Parlamentu reprezentující menšinu lidí činí za všechny obyvatele této země tak závažná rozhodnutí, jako je poskytnutí jedenácti lokalit v této zemi armádě USA, což učinilo z Česka legitimní cíl pro jaderné zbraně potenciálního protivníka.
K tomu všemu lze přičíst takové pojistky „třídního panství“ z institutu dělby moci, jako je využití ústavního soudu k vynucené úpravě volebního zákona v průběhu volební kampaně v Česku, soudní zrušení kandidatury potenciálního vítěze prezidentských voleb v Rumunsku nebo vyřazení prezidentské kandidátky ve Francii – o zpravodajských hrách proti populistickým stranám v Rakousku či Německu nemluvě. V posledních letech se také snižovala laťka, která určuje, odkud až kam platí svoboda slova.
Socialistické pojetí lidských práv se také mění. Od původních, dalo by se říci radikálně osvícenských vizí dokonalého člověka, kterého vlády kazí, jak je to patrné u Thomase Paina, k současnému pojetí. Je zřejmé, že konzervativci mají pravdu při kritice ideje lidských práv, když říkají, že žádná vrozená, nezadatelná a nezcizitelná lidská práv objektivně neexistují. Ovšem lidská práva jsou součástí moderní politické kultury jako cílová hodnota. Práva člověka – to je pouze jiný název pro ideál spravedlnosti, pro odůvodněné nároky. Je to z jiného zorného úhlu nahlédnuté nesnadné hledání rovnováhy mezi svobodou, a to i politickou svobodou, a rovností, a to i sociální rovností. Lidská práva neexistují mimo lidské vědomí. Je to program, každý den nově konkretizovaný sen o spravedlnosti.
Perspektivy levice a socialismu
- Žijeme v éře přelomu a končící globalizace. Jaká má být odpověď levice na tuto situaci? A jaký byste zvolil postup při cestě za hranice kapitalismu v podmínkách této končící neoliberální éry?
Globalizace nekončí, globalizace mění svoji podobu. Dá se říci, že se rodí Globalizace 2.0. Ekonomické jádro světového systému se přesouvá do Asie. Pět století probíhající propojování různých civilizací mělo podobu westernizace. Západ měl privilegované postavení, byl motorem ekonomického růstu a laboratoří sociálních změn – a z jeho řad se vybíral politický hegemon. Levice na Západě má dnes odpovědný úkol: podílet se na snaze zabránit tomu, aby se mocnosti, které ztrácejí své privilegované postavení, uchýlily k obhajobě svého statutu pomocí války. Vedle tohoto úsilí je nutné prosazovat takové uspořádání, kde ekonomické, sociální i politické strategie na mezinárodní úrovni přinášejí výhody všem zúčastněným stranám. Zatím proměna globalizace přináší narůstání chaosu a jako nejpravděpodobnější scénář pro nejbližší budoucnost se jeví vytvoření dvou paralelních uskupení s odlišnými představami globalizace.
- Když se díváme na mapu světa, tak socialistické zřízení přetrvalo pouze v několika zemích. Jednou z nich je i dynamicky rozvíjející se Čína. V čem může být Čína pro nás ve střední Evropě inspirativní?
Inspirací z Číny se nabízí mnoho, tři bych označil za hlavní. Tím prvním je schopnost propojit trh a plánování, státní a soukromé vlastnictví. Ale také zapojit národní buržoazii do řízení socialistické společnosti. Napodobit ale konkrétní čínský způsob není v Česku možné z objektivních důvodů: uvádí se, že k tomu, aby nějaký mezinárodní aktér mohl v globálním světě fungovat jako svébytný, ekonomicko-politicky nezávislý hráč, musí sjednocovat alespoň 300 milionů lidí.
Jako druhou inspiraci bych vyzvedl význam subjektivního faktoru, tedy osobností a týmů, které jsou na čele politických změn. Srozumitelněji se dá tato teze vyjádřit porovnáním reforem v Sovětském svazu a v Číně v osmdesátých letech. Tehdy i v Moskvě i v Pekingu už pochopili, že „stalinský“ model socialismu zastaral a jsou nutné zásadní reformy. Na čele těch sovětských stál Michail Gorbačov, člověk, jehož politický profil se formoval v poklidném uzavřeném prostředí na jihu evropské části Ruska v aparátu Komsomolu a poté v aparátu Komunistické strany Sovětského svazu. Na čele čínských reforem byl Teng Siao-pching, jehož politická socializace byla spojena se studii ve Francii, krátkým kurzem v moskevských školách Kominterny – a poté se stal jedním z hrdinů Dlouhého pochodu i dalších bojů čínské Rudé armády. Po vyhlášení Čínské lidové republiky v roce 1949 prožil období velké slávy i velkých pádů, zápasů nejen o ekonomickou politiku. Gorbačov byl součástí třetí či čtvrté generace sovětských vedoucích představitelů, který si na počátku reforem pletl osvícenství s marxismem a skončil jako ryzí sebestředný obranářský pragmatik. Teng Siao-pching patřil do první generace revolucionářů a zůstal věrný komunistickému ideálu. Ale zároveň po útrapách a zmatcích Velkého skoku a tzv. kulturní revoluce pochopil, že je sice nutné udržet pevnou ideologickou jednotu, ale že ekonomika má jiné zákonitosti než ideologie. Na schopnostech vedoucích činitelů nesmírně záleží, obecné zákonitosti dějin nestačí. Jejich neschopnost vidět problémy a zaostávání byrokratického socialismu byly nejdůležitější příčinou prohry socialismu v Evropě.
Třetí inspirace z Číny může vyznít paradoxně, ale je důležitá: Peking usiluje o socialismus s čínskými rysy. Internacionalismus a universalita socialistického ideálu neznamenají vykořenit se ze specificky národní politické kultury. Pro politickou práci je třeba umět využít vše humanistické, co v národní kultuře je, a co je tudíž i ve vědomí i nevědomí lidí. Socialismus neznamená zavržení Konfucia, naopak: je spojen s jeho vizí politiky naplňující lidskost. Zároveň však odmítá například Konfuciovo pojetí role ženy. Pro socialismus mluví Tomáš G. Masaryk i Edvard Beneš – byť se ve svém pojetí socialismu liší například od Lenina. Frakce v hnutí nevadí, když jejich vůdci umějí být tolerantní.
- Jaké jsou dle Vás perspektivy realizace socialistických a levicových myšlenek v Evropě? Je možné tyto realizovat na platformě Evropské unie?
Zatím to vypadá, že renesance levice či chcete-li nová levicová generace vyroste z prohlubující se krize Evropy. Krize ekonomické, sociální i morální. Česká levice v postavě Bohumila Šmerala byla ve svých počátcích spojena s představou federalizované socialistické Evropy. Není to špatná vize. Jenže tehdy to měla být dobrovolná federace národů, která ctí a pěstuje kulturní tradice, a tedy i rozdíly a na centrum přenáší jen ty úkoly, které nelze řešit na nižších úrovních. Dnešní Evropská unie je byrokratickou institucí vzdálenou jak od národů, tak i od demokratických ideálů. Aktuální pokusy dát Evropskou unii do služeb militarismu jsou děsivé. Obávám se, že takováto Unie je nereformovatelná. Nebo možná právě v zápase o její radikální transformaci se bude nová evropská levice profilovat. Uvidíme.
- Jaký by měl podle Vás být vztah tradiční levice s konzervativní pravicí a novou levicí? Někteří intelektuálové hovoří ve prospěch spojenectví s konzervativní pravicí, jiní se zase bojí rozpuštění levice v tomto spojenectví. Jaké vidíte přínosy a zápory tohoto spojenectví?
Bez zbytečné abstraktní, ideologické konfrontace – na bázi pragmatické spolupráce či pracovních sporů nad konkrétními, ad hoc řešenými problémy. Navíc se nesmí zapomínat na liberální záměrné pletení pojmů: co je například pravicového na populistických stranách, které volají po přímé demokracii? Při takovéto volné spolupráci si ale levice musí nejen udržovat, ale i zkvalitňovat svoji svébytnost. Jak? Nezapomínat na odkaz německého sociálního demokrata Wilhelma Liebknechta: studovat, propagovat a organizovat.
Další články, kulturní rubriku a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
