Matěj Stropnický je výrazná postava české levicové scény. Angažuje se v ekologickém a protiválečném hnutí – stojí v čele iniciativy Mír a spravedlnost. Působil jako místostarosta Prahy 3, později jako předseda Strany zelených. V rozhovoru odpovídal na otázky ohledně míru, ochrany přírody, levice i hnutí Stačilo!
- Na začátku září 2022 jste napsal, že demonstrace Česká republika na prvním místě, která se odehrála 3. září, Vás oslovila svým lidovým zaměřením a označil ji (programovými požadavky) za implicitně levicovou a přiznaně antiglobalistickou. Spatřoval jste v takzvaném „antisystémovém hnutí Václaváku“, které se projevovalo na podzim 2022, širší potenciál, než jen občasné shromáždění pod koněm?
Na začátku mne zaujalo ostrými tezemi proti ekonomické globalizaci. To tady dlouhodobě formulujeme jen velmi nemnozí, abych tak řekl. Co mi přijde zajímavé je, že ten odpor proti vládě byl silnější v první polovině jejího volebního období než v té druhé. Možná, že se mezitím lidé už vyhranili, problémy se pojmenovaly a reprezentanti protivládního odporu už zformovali. A to je možná ta odpověď. Ale první půlka mandátu Fialovy vlády byla zajímavější co do pohybů ve společnosti. A co do demonstrací, kam jsem se pravidelně chodil dívat. Ne vždy jako přesvědčený účastník, ale spíše ze zájmu – jak to vypadá a co říkají lidé pod pódiem. Kateřina Konečná na těch pódiích také mluvila, přestože za to už tehdy byla dost kritizovaná, ale tam někde nabíralo hnutí Stačilo! na prvotní síle. Ten, kdo se štítil některých z těch požadavků, které tam zaznívaly, nebo se dokonce štítil těch lidí dole, se už pak nedokázal etablovat jako legitimní reprezentant odporu proti vládě.
Protože nejdříve jsou lidé, kteří mají nějaké požadavky. Možná mají jenom výkřiky nebo stížnosti, ale to je také legitimní. A úkol politika je přijít a říct, jaké navrhuje řešení, nebo alespoň zkusit pojmenovat tu nespokojenost a dát ji do kontextu svého myšlení a svého programu. A buď se s těmi lidmi potká nebo ne. To je pak otázka, do jaké míry se má politik přizpůsobit požadavkům ulice, a do jaké míry se do toho pokusit vtělit vlastní program. Strany jako SOCDEM a KSČM mají dlouhodobý program a vizi, ale musí být schopny načerpávat témata z aktuálního protestního dění a toho, co ta ulice v danou chvíli požaduje.
- Považujete politickou demonstraci, tedy jev ohraničený místem, časem a momentální energií, za nástroj, na který by se levicové hnutí mělo spoléhat v době krize?
V zásadě jsou to vždy jevy časové. Produkuje je určitá situace, která je neúnosná, ať už je to ekonomická krize nebo soustavná veřejná delegitimizace jednotlivců. Těch motivů může být hodně, a proti nim se pak ti lidé postaví kolektivně. Důležité je, aby se odpor podařilo transformovat do něčeho alespoň trochu institucionalizovaného – strana, hnutí nebo platforma, a pak se ten odpor může proměnit v podporu toho uskupení.
- Své si na podzim roku 2022 k situaci v zemi řekly i odborové svazy. Jejich demonstrace v říjnu však skončila kompletním fiaskem, ač mělo jít o jeden z vrcholů prezidentské kampaně předáka ČMKOS Josefa Středuly. Vy jste k tomu napsal, že vedení odborů se tehdy snažilo být konsensuální, nikoliv rozdělující silou a bálo se pojmenovat třídní konflikt. Jak velký je to problém? Když se ohlédneme, podobně se protivládní hnutí proti Nečasovu kabinetu v roce 2012 také omezovalo jenom na kritiku „špatného vládnutí“, jak jste to nazval, místo aby mobilizovalo třídní vědomí.
To je, bohužel, u našich odborů častý problém. Dokud tam byl Richard Falbr, tak to bylo třídnější, pak přišli Milan Štěch a Jaroslav Zavadil, a ti už byli měkčí. Středula je člověk sázející na vyjednávání. On má raději kuloárovou politiku než tu tribunovou, což mi není příliš blízké. I on odvedl docela velkou práci, byl vždy připravený a měl spoustu technicky a fakticky věcných číselných argumentů. Ale politický stratég je prachmizerný. To ukázal samotný průběh jeho kandidatury, i to, že se pro ni rozhodl sám a bez širší podpory a diskuze. Navíc v době, kdy už byly odbory vnímané jako nedostatečně kritické vůči vládnímu establishmentu.
A to, že podpořil ve druhém kole pravicovou kandidátku Nerudovou, je skandální a mělo to být na okamžitou rezignaci. Ale v odborech se žádný vyzyvatel nenašel a jemu se podařilo udržet ve funkci. To, že odbory dále vede Středula, je velmi zničující. Když vás vede člověk, který politicky naprosto selhal, máte při vyjednávání s ostatními strašně oslabenou pozici. Takže odbory jsou slaboučké, ať už jednají s vládou nebo hospodářskou komorou.
- Z prostředí protestního hnutí tzv. „Václaváku“ vzešel subjekt Stačilo!, který se ale, přes úspěch v evropských a krajských volbách, nakonec do sněmovny neprobojoval. Příliš neuspěl ani další subjekt, který nasál „lidi z Václaváku“, a to SPD. V čem byl kámen úrazu? A považujete levicovou pozici a strategii za vyčerpanou?
Těch faktorů je mnohem více, rozhodně bych neříkal, že je levicová strategie vyčerpaná. Levice, a zvláště sociální demokraté, ztratila hodně času. SOCDEM se pod panem Šmardou zmítala mezi tím, jestli je opozicí nebo šestou vládní stranou. Dokonce mi přišlo, že za největší nebezpečí považovala Babiše, byť byl v opozici. A to odhlížím od války na Ukrajině, tam SOCDEM katastrofálně selhávala až do výměny vedení v roce 2024. Kateřina Konečná takovou osobností nepochybně během volebního období byla, při volbách do parlamentu ale hnutí Stačilo! udělalo řadu chyb.
Nemělo centrálně řízenou kampaň, na kandidátkách byli namísto lidí s velkými příběhy vzdoru kámoši a partajní tajemníci. Někteří kandidáti si mysleli, že vyšší preference znamenají návrat čistokrevného leninismu a že vzplála poslední bitva, čemuž přizpůsobili svou rétoriku a vypadali najednou jako z jiné planety, do toho některé kraje vedli za Stačilo! lidé, na nichž ekonomicky levicového nikdy nic nebylo, jako Jana Bobošíková. Po spojení se Sociální demokracií nedokázalo Stačilo! přidanou hodnotu Jany Maláčové nebo Luboše Zaorálka dostatečně docenit a tedy využít. A pak přišel katastrofální závěr kampaně, během něhož Andrej Babiš přečetl ve veřejnosti poptávku po zklidnění, kdežto Stačilo! jelo dál ve velké rétorické ofenzívě. Svou roli ale sehrála i soustředěná antikampaň tzv. občanského bloku okolo uskupení typu Štítu demokracie, který se před volbami na Stačilo! soustřeďoval, což jeden z jeho mluvčích po volbách i přiznal: Stačilo! bylo nejnebezpečnější, uvedl doslova. Rozumějte: pro systém a vládnoucí oligarchii.
Když se ale vrátím ještě před kampaň, na ta protestní náměstí, zůstává pro mě otázkou, kde byla ta roztříštěná liberálně levicová scéna, která toho vždy nažvaní tolik o tom, že se musíme organizovat zdola, že musíme podchytávat odpor, agitovat, chodit na náměstí… Nezorganizovali nic. Vůbec nic. Pro mě třeba strana Levice jako politický aktér téměř zanikla. Kdyby alespoň zorganizovala demonstraci, na kterou by přišlo padesát lidí, tak dobře, na první by přišlo padesát, pak by jich přišlo třeba 150 nebo 500, podle toho, jak by to bylo dobré, ale oni to vůbec nedělali! A ještě u toho rétoricky napadali účastníky demonstrací na Václavském náměstí. A Kateřinu Konečnou za to, že tam chodí! Zkrátka naprostý úlet.
Mírové hnutí a válka na Ukrajině
- Součástí protestů byly i mírové požadavky. Vy jste začátkem roku 2023 spolu s Janem Kavanem a Václavem Hořejším založili mírovou iniciativu Mír a spravedlnost, která vyvolala silné pozitivní, ale také negativní a ostré mediální reakce. Vyjma konfliktu na Ukrajině se vyjadřujete i k válce v Gaze. Jak zpětně hodnotíte výsledky této iniciativy a jaký je stav českého mírového hnutí u nás?
Že by tady bylo velké mírové hnutí, to se opravdu říct nedá. Právě proto musela naše iniciativa vzniknout jako nová věc. Na mě se začali obracet lidé z doby, kdy jsme se potkávali na demonstracích proti americké radarové základně v letech 2007/8. Dokonce existují fotky, kde už tehdy stojíme na podiu s Katkou Konečnou a Lubošem Zaorálkem, to ale vypovídá, jak malé je tady mírové hnutí. To je pořád ta stejná skupina, což je, popravdě řečeno, dost zoufalé. Pokud to budeme porovnávat například s ekologickým a lidskoprávním hnutím, tak srovnatelné mírové hnutí u nás neexistuje. A proto vznikla potřeba to formulovat. Nebyli jsme první, kdo se proti tomu válečnému štvaní ohradil a postavil proti dodávání zbraní a militarizaci, ale dříve to byly spíše výkřiky. A to nás neuspokojovalo. A právě po těch zářijových demonstracích jsme začali dávat dohromady naši iniciativu, v říjnu jsme sepsali text, a v lednu, kdy už jsme měli signatáře, se to publikovalo. Čili tam bylo nějaké zpoždění.
Trochu odběhnu – když jsem psal svoji rigorózní práci o Pražském jaru, měl jsem tam takovou formulaci, že „každý si musel zažít svůj vlastní leden“, jak se tehdy říkalo změně politiky s nástupem Dubčeka. To je určitá vnitřní proměna, která vás zbaví obavy, nánosu minulosti a myšlení v rámci, který se teď změní, a vy se teď budete muset pohybovat v rámci novém, což se stalo znovu i po srpnu 1968. Já jsem tím prošel i díky té mírové iniciativě. Je to věc, která se děje lidem u nás posledních deset let. Každému se to ale stane na něčem jiném, v jiné situaci. Je to určité odpojení, ztráta důvěry v mainstream a establishment, v celý systém. Ve vás i kolem vás narůstá nespokojenost a nejistota, ale zároveň vidíte, že politická reprezentace ten váš názor nezastupuje, a dokonce tvrdí věci, které jsou v rozporu s vaší osobní zkušeností. A teď vidíte, že to ve veřejném prostoru není reflektované, že to není bráno jako problém, dokonce jste za to zesměšňovaní nebo ostrakizovaní.
A pro vás je to obrat. Překročíte určitý Rubikon a řeknete si – no dobře, oni říkají, že žijeme ve svobodné, demokratické a prosperující společnosti, ale moje zkušenost je jiná. A vás to utvrdí v tom, abyste se k té věci vyjadřoval a angažoval se v ní. To bylo to, co mě vedlo k té mírové iniciativě, protože ve veřejném prostoru to bylo nepřítomné. Tam nebyl nikdo, kdo by to řešil s dostatečnou vehemencí. Mnoha lidem se to stalo za covidu. Já jsem byl příznivcem očkování čili mně ta vládní opatření zase tolik nevadila. Čili mně se „to“ odpadnutí nestalo za covidu. Na některé lidi to odpadnutí od důvěry v establishment přišlo za covidu a pro mě přišlo v souvislosti s válkou na Ukrajině, protože já se zdravotnictví nevěnuji, kdežto tohle byla věc, kterou jsem vystudoval (mezinárodní vztahy), vždy mě to zajímalo a průběžně jsem to studoval.
Říkám to tak obsáhle, protože v jiných médiích nebyl a nebude prostor pro podobnou reflexi. Takhle vznikají takzvaná alternativní média, protože nakonec i trh pochopil, že je tady dost velká a stále se zvětšující skupina lidí, kteří nevěří tomu, co se píše a vysílá v těch médiích hlavního proudu. A ukázala se zajímavá věc, se kterou jsem do takové míry nepočítal, a sice že ekonomická kritika kapitalismu je v dnešní době pro mainstream mnohem snesitelnější než kritika geopolitického uspořádání. To jsem si zažil na vlastní kůži.
- Za hlavní úspěch tedy považujete otevření veřejné debaty.
Rozhodně, najednou se formulovala a artikulovala alternativní pozice, kterou nešlo až tak snadno napadnout. Protistrana, obhájci války, se o to ale samozřejmě pokoušela a byla velmi vytrvalá, měla na své straně vládu, velkou většinu médií a protiválečnou pozici posléze převzal svým špinavým, utilitárním způsobem Andrej Babiš, který všechno v zásadě vždycky využije ve svůj vlastní prospěch. Ačkoli jsme byli ve formulacích velmi zřetelně kritičtí i k Rusku, najednou už byl prostor jen pro jednoznačné pozice: Sláva Ukrajině nebo kolaborace. Odpovídal jsem sice na otázku, čí vítězství si přeje naše iniciativa, že vítězství míru, ale postupně nás stejně převálcovali. V české debatě ano. Nevím, jestli ji šlo vyhrát, když proti nám stál vlastně celý domácí establishment. Vývoj války samotné dal ale za pravdu nám.
Říkali jsme totiž už tehdy, že tuto válku nelze vyhrát vojenskými prostředky a že dodávkami zbraní se bude situace Ukrajiny jen zhoršovat, a že k tomu tohle vědět nemusejí být stovky tisíc mrtvých a obrovská zdevastovaná území, jakožto i jejich zábory. Dostali jsme za to nakonec cejch „chcimírů“ a mnohdy i ruských kolaborantů. V nemalé části intelektuálního prostředí ten cejch ze sebe už nesejmu, i když naší iniciativě dal vývoj téměř ve všem za pravdu. Zničilo mi to partnerský vztah, studium i novinářskou práci. V tom je velký posun ve veřejné debatě oproti letům s americkým radarem. Tentokrát to bylo vyhrocené naprosto fatálně: kdo není s námi, je proti nám. Je to pro mě velká zkušenost se svobodou a demokracií u nás. Hodně tristní.
Ekologickou politiku ovládl byznys
- Od války se posuneme k dalšímu velkému „problému“ Evropy – k ekologii. Ekologické otázky se v poslední dekádě chytila EU, která přišla s projektem Zeleného údělu. Z vašich vyjádření plyne, že jste k tomuto provedení velmi kritický, mnozí navíc označují Green Deal za prostředek, kterým zelenou politiku unesl a zneužil byznys, či ji dokonce zdiskreditoval.
Nejsem povoláním ekolog. Byl jsem v Zelených, protože jsem si v době vstupu ve svých raných 19 letech myslel, že zelená politika vyjadřuje nejlépe ducha doby – že ke spravedlivé společnosti patří i klimatická spravedlnost. Dobře to vyjadřuje jedno francouzské protivládní heslo, které jsem si kdysi vyfotil v Paříži: Fin du monde, fin du mois, même coupable, même combat (Konec světa, konec měsíce, stejný viník, stejný boj). Jenomže zelení v té věci selhávají. Mluví o „spravedlivém přechodu“ (na bezemisní ekonomiku), ale Green Deal obhajují i přesto, že je to byznysový program zcela přetlačený lobbisty, který zaplatí nižší vrstvy (Francouzi říkají „lidové“ vrstvy) a vydělají korporace. Tato podpora pro bohaté žene ostatní v konečném důsledku proti ochraně přírody. A je to pořád dokola. Povolenky jsou byznys, soláry jsou byznys, ve velkém přibývají větrníky. Ty obrovské průmyslové zóny plné větrníků, které svítí i v noci daleko do krajiny…to je něco, kvůli čemu se mi otvírá kudla v kapse. To je pravý opak ochrany krajiny! I u nás to teď má začít, Fialova vláda prosadila vznik tzv. akceleračních zón, kde má větrníky jít stavět ráz na ráz. A sdružení ekologických organizací Zelený kruh to zase obhajuje. Nejhorší je, že není kam utéct.
- Mohl byste alespoň rámcově předestřít, jak by měl vypadat levicový protiprogram vůči této politice?
V prostředí koalice Stačilo! mnoho lidí sdílí názor, že emisní povolenky mají být zrušeny bez náhrady. Důvody uvádějí hlavně dva: je to stejně jen byznysový produkt, finanční spekulace a s ochranou životního prostředí to nemá moc společného, a druhý: povolenky zdražují lidem energie. Tak předně: energie lidem nezdražují povolenky, ale firmy, které na ně přenášejí své vyšší náklady plynoucí z emisního povolování, aby si zachovaly marže. Kdo říká, že „povolenky zdražují“, hájí vlastně velký byznys a jeho metody. Tomu má levicový politik čelit, a ne to papouškovat po koncernech, a dokonce jim chtít prosadit zrušení penalizace za znečišťování. O tom jsem se s lidmi ve Stačilo! hodně přel. A že je to byznysový produkt? Ano, uhlíkovou daň tehdy v Kodani zelené strany, které byly v alianci s konzervativní a liberální pravicí, nedokázaly prosadit – a povolenky byly považovány za tržnější nástroj než nová daň.
To je také pořád dokola: zelení si vždycky znovu myslí, že budou regulovat kapitalismus s těmi, kteří ho politicky reprezentují. Přesvědčoval jsem je 17 let, že to není možné a že mnohem správnější je přesvědčit naopak lidi, aby podporovali regulaci kapitalismu. Po těch necelých dvou desetiletích jsem došel k závěru, že jsou zelení měšťácká struktura, která takové lidové politiky není schopná, protože se toho, co se valí ulicí, vlastně štítí. Při těch jednáních se Stačilo! jsem tedy prosazoval klimatickou dividendu. To je způsob přerozdělování prostředků, které se povolenkami vyberou, přímo lidem na jejich účty. Teď z těch peněz podporujeme např. zateplování, které je zase pro ty bohatší, kteří vlastní nějaké nemovitosti, a ne pro ty chudší, co nevlastní nic. A tady by se jednou nebo dvakrát ročně přerozdělilo všechno, co se vybere od těch znečišťovatelů, přímo lidem. I kdyby to bylo pár tisíc na účet před Vánoci, tak by to bylo dobré. Protože v tu chvíli si lidé řeknou – aha, tak to já mám z té ochrany klimatu. A to může lidi obracet ve prospěch toho, aby ta regulace byla přísnější.
Má ještě levice šanci?
- V roce 2020 jste napsal, že jednou z „revoluční“ zkušeností levice je, že bez uchopení moci ve státě a společnosti není možné nad hegemonií kapitálu zvítězit. Levice posledních dekád však kolaboruje s kapitálem, a to i skrze přehodnocení své emancipační vize směrem k prohlubování identitářství na úkor budování třídního vědomí. Máme ještě recepty a pojmové nástroje, jak tomuto na „tradiční“ socialistické levici čelit a opět zvýraznit kolektivní momenty emancipace na třídní bázi?
Průběžně nad tím přemýšlím. Stačilo! čelilo ve volební kampani dvojí neslučitelné kritice – ze strany pravice je označováno za komunistické a hrozí údajně druhý „únor 48“, ze strany liberální levice jsou to fašisté a fašisty jsme i my, kdo Stačilo! podporujeme. No – to je směšné, obojí najednou Stačilo! být nemůže. Pravice jede antikomunismus, přitom Stačilo! je v jádru svým programem jen sociálnědemokratické. Liberálové dnes označují za fašistu kdekoho, to slovo se stalo naprosto inflačním. Každý, kdo není pro adopce dětí stejnopohlavními páry nebo pro neomezenou migraci, je hned fašista. Tomu je třeba čelit. Co má Stačilo! z toho levicového politického repertoáru pro mě cenného, je toto: tam není jenom lítost, soucit, ohled nebo péče směrem dolů, ale i ten hněv směrem nahoru! Stačilo! jde po odstraňování příčin nerovností, nejen po zmírňování důsledků. V tom je radikální, a proto jsem ho podporoval.
Politický establishment vede třídní boj soustavně. Co jiného je to, že se na posledním zasedání sněmovny před volbami zruší daň milionářům z převodů majetku, u něhož ještě zůstávala? Díra do rozpočtu pro sponzory pravice, která najednou zapomněla na své bláboly o nutnosti vyrovnaného rozpočtu. Když jde o jejich klienty, vyrovnaný rozpočet jde pod stůl. Důchodcům škrtli valorizaci o stokoruny.
Čili, třídní boj seshora dolů se vede a my ho také musíme vést – ovšem směrem nahoru. Je to rozdělující strategie, ale není příčinou rozdělení. Příčinou jsou existující nerovnosti, ostatně nesouměřitelné nerovnosti, nesouměřitelné až tak, že v mnohém nelze mluvit o demokracii. Třídní boj je strategie, jak tyto odlišné zájmy ve společnosti pojmenovávat, sdružovat lidi s cílem čelit zájmům bohatých, kteří jsou v politice vysoce nadreprezentovaní, a jak tyto nerovnosti odstraňovat. Nevést jej znamená mást lidi jakousi pohádkou o tom, že všichni máme jednak stejné zájmy – miliardáři jako pokladní v obchoďáku – a jednak, že máme zároveň zájmy tak strašně rozdílné, protože jsme každý jedinečný a s vlastní identitou.
Levicoví liberálové mému konceptu levicového populismu vytýkají, že jsme proti emancipaci. Ale v duchu toho, co jsem říkal před chvilkou – my vůbec nejsme proti emancipaci. Určitě si ale emancipaci představujeme jinak než jen jako individuální práva. Já ji vidím jako změnu, která posílí kolektivní sílu neelitního prostředí v boji s tím elitním. A to se dá a musí dělat především v ekonomických otázkách. Ekonomická emancipace by měla předcházet všem dalším, protože vyšší mzda je zajímavá pro drtivou většinu společnosti, zatímco práva tamté a onaké skupiny můžou jít proti sobě, a z konfliktů mezi zájmovými skupinami profitují zase ti nahoře.
- Vy jste zmínil „hněv směrem nahoru“, který levice vyjadřuje. Michéa v Tajnostech levice tvrdí, že pojem levice dnes spíše rozděluje lidové vrstvy, které by měly být spojeny v boji proti kapitálu. Jak hledíte na hojně diskutovaný koncept „konzervativního socialismu“ Petra Druláka, který navrhuje i spojení s konzervativní pravicí s cílem čelit liberálům?
Petr Drulák nenavrhuje úplně opouštět pravolevé dělení. Mně prostě jen není blízké to zařazení „konzervativní“. Není žádný důvod přenechávat emancipaci a pokrok liberálům. V ekonomické spravedlnosti, která je měřítkem svobody, nedosahují pokroku žádného. Když ale narážíte na Michéu: myslím, že mezi slovem „levice“ u nás a ve Francii je rozdíl. Ve Francii se ve veřejném prostoru k levici hlásí velké množství intelektuálů a politických stran, ale ten obsah lidový není. Vždyť Macron je původně socialista! Směšné, že? A ani Socialistická strana, která teď podporuje i jeho vládu, není o mnoho lepší. Ve Francii pojem levice dostal ten kulturní obsah, co má ve Spojených státech Demokratická strana, a to kritizuje Michéa. Petr Drulák to ne úplně organicky přenesl do českého prostředí, ve kterém tato liberální levice či spíše prostě jen liberálové, zdaleka takovou sílu nemají. Držel bych se toho, že hlavní politické proudy jsou socialistický, konzervativní a liberální a budoval ten socialistický. Ze spojenectví s konzervativci podle mne pro socialisty nekouká nic jiného, než co jsme si už vyzkoušeli s liberály. V tomto se s Petrem Drulákem skutečně lišíme a odráželo se to i ve vyjednáváních při rozšiřování Stačilo! o Sociální demokracii.
About The Author
