Jan Kavan je bývalý ministr zahraničí a dosud jediný český předseda Valného shromáždění OSN, dlouholetým členem Sociální demokracie a aktivním zastáncem mírových iniciativ. V rozhovoru odpovídal na otázky ohledně mírového hnutí, konfliktu na Ukrajině i stavu levice u nás i ve světě. Rozhovor vedl Martin Brožek.
▪️S Matějem Stropnickým a Václavem Hořejším jste založil iniciativu Mír a spravedlnost.Jsou tomu již dva roky, co jste ji zveřejnili. Co považujete za její největší úspěch a jakou roli by podle Vás mělo hrát mírové hnutí v současné situaci?
Myslím, že největším úspěchem je to, že jsme vůbec nastolili tu otázku mírového řešení konfliktu, jak na Ukrajině, tak v Gaze, a nastavili tím zrcadlo té válečnické politice vládní koalice. A to navzdory mediální kampani proti nám, které se účastnila celá mainstreamová mediální scéna, kdy jsme nedostali jakýkoliv slušný prostor, abychom se hájili, ale proti nám útočili ze všech stran. Navzdory tomu se nám podařilo získat během prvních měsíců zhruba kolem 14-15 tisíc podpisů, což jsem považoval za úspěch.
Další úspěch přišel o rok později, a to navázání úzké spolupráce s podobnou slovenskou mírovou iniciativou, která se jmenuje Zjednoteni za mier. S nimi jsme dali dohromady společný scénář, jak by bylo možné dosáhnout dlouhodobějšího mírového uspořádání na Ukrajině. V této souvislosti za velký úspěch považuji skutečnost, že s tímto společným česko-slovenským prohlášením, zahrnujícím tento konkrétní scénář, byl obeznámen a souhlasil s ním i slovenský premiér Robert Fico, který se o tom zmínil při návštěvě Moskvy ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi.
Krátce na to mě požádal americký diplomat, který spolupracuje s OSN, ale patří rovněž do týmu prezidenta Donalda Trumpa, abych mu ten text poslal. On ho dal k dispozici právě nejbližšímu týmu Donalda Trumpa, který se zabývá různými scénáři, jak prosadit trvalé mírové uspořádání na Ukrajině. A to považuji za velký úspěch, že se materiály nevládní mírové iniciativy dvou, relativně malých středoevropských států, dostaly na stůl prezidentů reprezentujících obě strany konfliktu, kteří se tím zabývali. Což dobře ukazuje, že argumenty o malosti mírového hnutí vycházejícího z našeho středoevropského regionu nejsou příliš přesvědčivé.
Mírové hnutí může dlouhodobě hrát významnou roli jako klasická nátlaková skupina na své vlastní národní vlády, ale i na představitele především Evropské unie. Já jsem kdysi dávno byl aktivním účastníkem západního mírového hnutí v 70. a 80. letech, které začalo protestem proti dalšímu rozmisťování amerických a sovětských jaderných zbraní v Evropě. Hnutí tehdy bylo velmi silné a mně se podařilo, aby jeho značná část, zvláště asociovaná s European Nuclear Disarment, navázala spolupráci se středoevropskými a východoevropskými opozičními hnutími, včetně Charty 77.
Bohužel musím přiznat, že současné mírové hnutí nedosahuje té síly a vlivu, které mělo v 70. a 80. letech, ale mým cílem je k tomu směřovat, a to znamená navázat a propojit mírové iniciativy různých evropských zemí. S mnohými jsme v kontaktu, ale zatím se naše spolupráce soustřeďuje spíše na výměnu informací, spolupráci na některých konkrétních konferencích, sympoziích a podobně. Není to ale to společné hnutí, jako tomu bylo těch 70. a 80. letech v západní Evropě, nicméně postupně, krok po kroku, k tomu spějeme.
Kdybychom OSN neměli, museli bychom ji vytvořit
▪️Zmínil jste OSN, jak hodnotíte její současnou roli ve zprostředkování mírových řešení? Má podle Vás stále potenciál efektivně zasahovat do mezinárodních krizí?
To je složitá otázka. Na jedné straně máte strukturu, Chartu a základní programy OSN, ty by nasvědčovaly tomu, že možnosti zde samozřejmě jsou. A já jsem velkým podporovatelem a stoupencem OSN. Domnívám se, že kdybychom tuto organizaci neměli, museli bychom si ji znovu vymyslet. Na druhé straně, bohužel už v základní struktuře OSN a v definici základních dokumentů z doby hned po skončení 2. světové války je zakopaný pes, který umožňuje její paralýzu při důležitém rozhodování. Mám na mysli především roli Rady bezpečnosti s jejím právem veta pro 5 stálých členů RB.
Kdyby Valné shromáždění mělo ty pravomoci, které mu zakladatelé vtiskli a vnímali ho tak, pak by se na vaši otázku dalo odpovědět velmi jednoznačně, že OSN ty možnosti má. Ale v rámci dekolonizace, a tedy rozšiřování počtu členských států, Valné shromáždění začalo zaujímat
postoje, které nebyly zvlášť přijatelné pro velmoci, jako jsou třeba Spojené státy americké. Když už bylo jasné, že USA svou vůli v rámci Valného shromáždění neprosadí, postupně se začala navyšovat role Rady bezpečnosti právě na úkor Valného shromáždění.
Nu a v Radě bezpečnosti rozhoduje těch 5 států, které mají právo veta; to v naprosté většině případů vede právě k paralýze akceschopnosti OSN při uplatňování a prosazování mírových řešení. Proto jsem velkým stoupencem reformy OSN, a to především reformy práva veta. Přes to všechno si myslím, že i dnes hrají jednotlivé agentury OSN nesmírně důležitou roli, například při obnovování území, kde došlo k vojenským konfliktům, při zajišťování zdravotních potřeb, potravinových potřeb, zvláště v Africe, a spousty jiných věcí. Často si lidé ani neuvědomují, že i toto dělá OSN, tedy její agentury.
Ale Rada bezpečnosti je, bohužel, jakousi žábou na prameni. Teď uvidíme, jaký dopad bude mít na fungování Rady současná vláda USA. Například poslední hlasování v OSN (24. 2. 2025 – pozn. red.) bylo zajímavé tím, že se Spojeným státům nepodařilo prosadit ve Valném shromáždění jejich návrh rezoluce týkající se Ukrajiny a zvítězil tam návrh Ukrajiny, který sice formálně žádal mír, ale současně v tom textu bylo Rusko označeno jako agresor, s čímž USA nesouhlasily. Spojené státy tedy paradoxně svůj text přeložily Radě bezpečnosti, kde se rovněž požadovalo okamžité příměří a mírové uspořádání, avšak Rusko tam nebylo označeno jako agresor, a to v Radě bezpečnosti prošlo. To je z mojí zkušenosti asi poprvé, kdy Rada bezpečnosti prosadila pokrokovější a rozumnější řešení než Valné shromáždění.
Pokud by to bylo první vlaštovkou možné budoucí reformy, tak to velmi vítám. Přesto jsem skeptický, protože Spojené státy nejsou nutně motivovány obrovským úsilím prosadit mír, ale jejich interest, pokud jde o Ukrajinu, je spíše postavený na obchodních, finančních zájmech a obnovení spolupráce s Ruskou federací. Pragmatický Trump by rád obnovil vidění světa rozděleného na sféry vlivu velmocí, jakousi obdobu Brežněvovy a Monroevy doktríny (zcela ji obnovit dnes už nelze díky rostoucímu vlivu Číny). Kdyby jim šlo skutečně o mír jako takový, tak ho budou prosazovat i v Gaze, kde bohužel Donald Trump přišel s naprosto úděsným nápadem vystěhovat 2 miliony Palestinců do jiných států. S tím Arabská liga naštěstí nesouhlasila, a doufám, že Egypt spolu s ostatními prosadí alternativní řešení, které umožní obnovu Gazy, v níž Palestinci budou moci nadále žít.
Uvidíme, to trošku předbíhám, ale úplně stručně na vaši otázku – není to jednoduché právě kvůli právu veta v rámci Rady bezpečnosti. Stejně tak jsem ovšem přesvědčený, že je nutné struktur OSN využívat právě pro prosazování mírového řešení, ať už se týká situace na Ukrajině, v Gaze, Súdánu, Kongu, Sýrii či kdekoliv jinde. Nebude to vždycky jednoduché, ale je nutné to podporovat. Občas slyším z úst některých českých politiků opravdové úlety, kdy paní ministryně Černochová na podzim 2023 prohlásila, že by Česká republika měla vystoupit z OSN, a pokud se to České republice nepodaří, tak chce vystoupit z OSN alespoň ona sama. To je zcela nesmyslné, neboť OSN se skládá pouze z členských států. Jde ale o jednu z ukázek toho, že v naší republice bohužel roli OSN stále ještě dobře nerozumíme a podceňujeme ji.
Šance na mír na Ukrajině
▪️Jak Vy, z pohledu diplomata a zastánce mírových řešení, vnímáte současný vývoj konfliktu na Ukrajině? To už jste částečně zodpověděl, ale jaké jsou tam podle Vás šance na dosažení trvalého míru?
Myslím, že ta šance je poměrně vysoká. Nepodaří se to do 24 hodin, jak říkal Donald Trump v nadsázce během volební kampaně. Ale stále si myslím, že to je otázka maximálně pár měsíců. A tady odkazuji na moji dřívější odpověď, že jedním z úspěchů naší mírové iniciativy je například ten společný česko-slovenský scénář toho, jak dosáhnout míru, protože mimo jiné byl ten scénář postaven na obnovení a návratu k oné, já tomu říkám „skorodohodě“, z přelomu března a dubna roku 2022, kdy v Istanbulu ruští i ukrajinští vyjednavači došli k dohodě na některých nejzákladnějších věcech ohledně budoucího mírového uspořádání. Jedním z hlavních bodů bylo, že Ukrajina bude neutrální, tedy nebude usilovat o členství v Severoatlantické alianci, což je nesmírně klíčové, z mého hlediska to nejklíčovější, protože to pokládám za hlavní motivaci ruské invaze. Tu sice považuji za jasné porušení mezinárodního práva, ale je třeba s tím nejenom nesouhlasit, nýbrž snažit se pochopit důvody, které k tomu vedly. Byla to tedy invaze vyprovokovaná blížícím se nebezpečím, že se NATO posune až k ruským hranicím.
▪️Já vám do toho krátce vstoupím. Vy dokonce hovoříte o invazi vyprovokované, narozdíl od většiny médií hlavního proudu a vrcholné politické reprezentace, která mluví o invazi nevyprovokované.
Já si myslím, že byla vyprovokovaná. Musíte si všimnout, že ten problém tu je už od roku 2007, kdy na bezpečnostní konferenci v Mnichově prezident Putin ve svém projevu jasně říkal, že přibližování NATO k ruským hranicím bude Rusko vnímat jako vážné ohrožení své bezpečnosti, a bude na to muset reagovat. To opakoval od roku 2007 mnohokrát, což Západ bohužel ignoroval a podceňoval. Nevím, jestli vědomě anebo z nevědomosti, ale ignoroval. Dokonce v prosinci 2021 tehdejší americký prezident Biden znovu nabídl Ukrajině členství v NATO. Takže si myslím, že to bylo vyprovokované.
Znovu ale opakuji, že šlo o porušení mezinárodního práva a myslím si, že to bylo špatné rozhodnutí, ale pochopitelné a vyprovokované právě dlouhodobým postojem Západu. A naprosto chápu, že přibližování Severoatlantické aliance k ruským hranicím je pro Rusko nepřijatelné. Stejně, jako v minulosti byly pro Spojené státy nepřijatelné jakékoliv akce
Sovětského svazu v jejich blízkosti. Klasickým příkladem byly sovětské rakety na Kubě v 60.letech, které málem vedly ke 3. světové válce, a jenom dohoda mezi Chruščovem a Kennedym tomu zabránila.
Ministr zahraničí Lipavský často zdůrazňuje, že Ukrajina má právo se rozhodnout do jaké aliance chce vstoupit. Nevysvětlil však, kde je takové právo zakotveno. Ani Fidela Castra nikdy nenapadlo, že by Kuba měla právo na vstup do Varšavského paktu. A dovedete si představit, jak by reagovaly USA, kdyby na území Mexika či Kanady vznikla nepřátelská vojenská základna? Když na malém ostrově Grenada lidé zvolili levicovou vládu, která by teoreticky mohla k sobě pozvat třeba Sověty, tak tam Američané preventivně poslali armádu, ostrov násilím obsadili, zabili jeho obránce a instalovali tam vlastní vládu. A jistě nikdo nevěřil, že by tento malý ostrov mohl nějak ohrozit bezpečnost USA. Samozřejmě, že doufám, že se prezident Trump nerozhodne obsadit největší ostrov planety Grónsko, kde sice nevládnou žádní levičáci, ale tamější vláda odmítla nátlak, aby se Grónsko stalo 51.státem Spojených států.
A ještě k ministru Lipavskému. Ten v Otázkách Václava Moravce (16. března 2025 – pozn. red.) opakoval, že neexistuje závazek, že by Ukrajina nesměla vstoupit do NATO. Kdyby to tvrdil třeba nějaký řadový poslanec, tak bych konstatoval, že se šeredně mýlí, ale když to tvrdí ministr zahraničí, který má nespočetně možností, jak si zjistit pravdu, tak musím říct, že se dopustil bohapustého blábolu, a to vědomě. Už v letech 1990-91 slíbili americký prezident George Bush a jeho státní tajemník James Baker spolu s německým kancléřem Kohlem a ministrem Gensherem tehdejšímu sovětskému prezidentu Gorbačovovi, že se NATO, slovy ministra Bakera „neposune ani o píď směrem na Východ“.
Michail Sergejevič Gorbačov mi to osobně potvrdil, i když přiznal, že udělal chybu, když si tento slib nenechal potvrdit smluvně a písemně, neboť západním politikům důvěřoval. Ti měli zájem se s ním dohodnout, neboť si přáli, aby Gorbačov stáhl sovětské jednotky z NDR a umožnil tak sjednocení Německa. Jak nedávno v projevu k Evropskému parlamentu potvrdil i známý americký profesor Jeffrey Sachs, tak věrohodné přepisy těchto rozhovorů jsou k dispozici v US National Security Archive.
Musí o nich vědět i ministr Lipavský a ministr Dvořák, který rovněž jejich existenci popírá.Ale když se vrátím zpět k vaší poslední otázce. My jsme v tom našem scénáři právě prosazovali návrat k té „skorodohodě“ z března-dubna 2022 dosažené v Istanbulu. Tam se dohodlo prakticky vše, s výjimkou některých detailů, pokud jde o počet vojáků, vojenského vybavení atd. Ale po návratu vyjednavačů do svých hlavních měst tehdejší britský premiér Boris Johnson přijel do Kyjeva a prezidentu Zelenskému to vymluvil a přesvědčil ho, aby se od této istanbulské dohody distancoval, neboť je prý v zájmu Západu pokračovat ve válce s Ruskem. Za úspěch také vnímám to, že v poslední době čtu od amerických expertů a poradců prezidenta Donalda Trumpa, že jedním z hlavních bodů budoucího mírového uspořádání na Ukrajině by mohla být právě tato „skorodohoda“ z Istanbulu.
Výše popsané jasně ukazuje, že jsme měli v našem scénáři pravdu. To znamená primárně neutralitu, tedy nečlenství Ukrajiny v NATO, a za druhé referendum na všech těch sporných územích Donbasu, Chersonska, Záporoží a Krymu. V některých z těchto oblastí v minulosti referenda proběhla, ale nebyla nikdy mezinárodním společenstvím uznána, neboť proběhla pod patronací Ruska, tedy jak se říkalo, pod dohledem jakýchsi „zelených mužíků“. Tentokrát by však, dle našeho návrhu, musela být organizována pod patronací OSN, a jejich výsledek by byl garantován velmocemi a významnými státy, tedy nejenom Ruskem a USA, ale i například Čínou, Brazílií, Indií či Tureckem. To by mohlo být základem budoucí trvalejší mírové dohody.
Konec jednání mezi Stačilo! a SOCDEM je politováníhodné
▪️Nyní bych se přesunul k politickým otázkám v naší republice, byť s nimi mír bytostně souvisí. Nedávná jednání o spolupráci mezi Stačilo! a SOCDEM skončila, bohužel, neúspěchem. Co podle vás vedlo k tomuto výsledku a jaký to bude mít dopad na budoucnost levicové politiky v Česku?
Já s Vámi naprosto souhlasím. Je to velká škoda, že jednání selhala. Já jsem místopředsedou sociálnědemokratických seniorů (SDS), a my jsme na celostátní úrovni nedávno odsouhlasili usnesení, v němž jsme krach jednání označili za politováníhodný, neboť v tom spojení jsme viděli jistou naději pro společný levicový postup, což koneckonců Jana Maláčová slíbila na posledním sjezdu SOCDEM.
Nemyslím si, že oficiálně uvedené důvody byly tak vážné, a že by to vytvořilo jakousi nepřekonatelnou překážku. Z mého hlediska tam byl ke konci jednání jen jediný relativně kontroverzní bod, a sice otázka přístupu k NATO a k Evropské unii. Ale i tam, pokud jsem byl dobře informován, byla značná shoda na navržené formulaci, která by umožnila referendum o členství v NATO a EU, aniž by se toto spojenectví vyjadřovalo k tomu, zda podporuje vystoupení z EU či z NATO. Rozhodli by občané. To mi přišlo jako dobrý kompromis, že by se v této otázce uspořádalo referendum, a respektovali bychom vůli našich lidí. Neznám žádnou jinou vážnou překážku pro dohodu.
Ovšem nebyl jsem v zákulisí, a tak nemusím vědět všechno. Ale myslím si, že to oslabí levicovou scénu v české politice. Konečně, dosavadním výsledkem je, že Stačilo se pohybuje těsně nad 5 procenty a SOCDEM se pohybuje zhruba kolem 2,5 či maximálně tří procent, a nevypadá to, že se nám samostatně podaří dostat do sněmovny. A to jako celoživotní levicový sociální demokrat považuji za nešťastné.
Mám výhrady k některým postojům těch dvou malých, s prominutím „pidistran“, které jsou již v koalici s KSČM v rámci Stačilo!, kde například jedna z nich využila jakéhosi svého práva veta a odmítla účast Paroubkovy ČSSD ve Stačilo!. Jinde se někteří z představitelů těchto koaličních uskupení, například bloger Daniel Sterzik známý jako Vidlák, občas vyjadřují poměrně xenofobně, což u některých lidí vyvolává dojem, že se nejedná o levici. Já osobně si dovedu představit dlouhodobější spolupráci s lidmi, jako je předsedkyně KSČM Kateřina Konečná, jelikož znám její práci a považuji ji za skvělou a zcela důvěryhodnou levicovou političku. Doufám, že v budoucnu k takové spolupráci dojde, neboť je to důležité pro budoucnost celé levice.
Jsem si vědom, že i uvnitř SOCDEM jsou a byli lidé, kteří s odkazem na historické zkušenosti odmítají jakoukoli spolupráci s komunisty, a odvolávají se na 50. léta. Zajímavé je, že toto volání slyším často z úst mladých lidí, kteří se narodili až koncem 80. či v průběhu 90. let. Tedy ta 50. léta si, na rozdíl ode mě, nepamatují. Já neustále opakuji, že KSČM není totéž, co byla KSČ. Neměli bychom zabraňovat spolupráci KSČM – a především Stačilo! – se SOCDEM právě s odkazem na tato historická rezidua. Stále bych rád věřil, že dlouhodobě k té naší spolupráci by jednou mohlo dojít a obávám se, že právě ti, kteří odkazují na neblahé historické zkušenosti s KSČ se mohou po selhání výše zmíněných jednání přiklánět ke spolupráci s hnutím ANO. To je pro mě samozřejmě preferenční ve smyslu srovnání se současnou vládní koalicí, ale ANO není, na rozdíl od Stačilo!, levicové hnutí. A jeden z argumentů pro ukončení jednání se Stačilo! zněl, že to hnutí není dostatečně levicové. ANO není ovšem levicové vůbec.
▪️V posledních dekádách sledujeme odklon pracujících vrstev od tradičních levicových stran napříč Evropou, primárně směrem ke stranám národně konzervativním. Jaké jsou podle vás příčiny tohoto odklonu a co by měla levice dělat?
Tak, já u sebe samozřejmě nemám křišťálovou kouli, abych Vám mohl říct, jak se to bude vyvíjet. Ale souhlasím s Vámi, že jednak k tomu odklonu dochází, a jednak je to pro
evropskou i světovou levici smutný vývoj. Na druhou stranu nejsem dlouhodobě pesimistický.
Jsem přesvědčen, že může dojít ke změnám. Lidé pochopí, že podpora pravicových sil, ve spolupráci s populistickými hnutími, které získávají velkou podporu především pro jejich postoj například k migraci, nepovede ke zlepšení jejich sociálního postavení v rámci společnosti, ani k větší prosperitě, blahobytu, a především k sociální spravedlnosti. Proto jsem přesvědčen, že se časem lidé budou vracet k levicovým hodnotám, a tedy k levicovým stranám. Ale současně je nutné, aby levicové strany byly schopné otevřeně komunikovat především s pracujícími ve svých zemích. Aby nabízely jasně levicovou politiku, ať už jde o daně či sociálně-ekonomické záležitosti, a současně se uměly vyrovnat s problematikami jako je třeba migrace. Postoj k migraci nyní „pomáhá“ stranám, jako u nás SPD nebo v Německu AfD, přebírat řadu levicových voličů, což chápu. Ale to neznamená, že s tím musím souhlasit.
Na druhé straně, nedávná významná podpora v německých volbách pro Die Linke byla potěšujícím vývojem, i když se přiznám, že já osobně mám větší sympatie pro Alianci Sahry Wagenknechtové, která se jenom velmi těsně o 13 tisíc hlasů nedostala do Spolkového sněmu. Podporuji především její postoj k válce na Ukrajině. Vývoj naznačuje, že jejich voličská podpora tu nadále zůstává. Jejich dřívější úspěchy, třeba v Sasku byly úctyhodné. Já stále doufám, že za čas dojde k obnovení spolupráce mezi těmito německými levicovými proudy, stejně jako doufám, že podobné síly se domluví i u nás.
To, co jste popsal jako odklon od levice, platí nejvíce pro Evropu, avšak už méně pro některé země takzvaného Globálního Jihu. V řadě tamních států, nejenom v Africe, ale především v Latinské Americe, si levicové síly udržují nebo získávají podporu, a některé jsou i ve vládách, což pro nás může být inspirativní. Například mě se líbí politika současného prezidenta Brazílie (Luly da Silvy – pozn. red.), která hraje i významnou roli uvnitř uskupení BRICS. Měli bychom tomuto významnému uskupení věnovat větší pozornost, než to dělá český mediální mainstream.
Spoléhejme se na pracující lidi a přesvědčené levicové síly
▪️Vy už jste z velké části zodpověděl moji další, a vlastně i poslední otázku. Co považujete za hlavní úkol levice za současné situace? Ať už se bavíme o České republice, Evropě či světě?
Když to zkrátím, protože to by byla diskuze na hodiny, jedním z hlavních cílů levicové politiky je právě ta podpora mírového uspořádání ve všech oblastech, kde dochází k
vojenským konfliktům. To znamená nejenom na Ukrajině, ale i v Gaze, Súdánu, Kongu a na dalších místech, kde dochází k vojenským střetům, násilí, a lidé tam trpí represemi a diskriminací. To je smutný pohled na současné uspořádání ve světě a levice by tady měla hrát svou roli.
Za druhé, levice se musí sjednotit v odporu proti obrovskému vlivu oligarchů, bohatých manipulativních sil, které v zákulisí rozhodují, a mají velký vliv po celém světě. A to nejen v naší republice, ale i v Evropské unii. Já jsem sice přesvědčený Evropan, ale unii podporuji na základě původních ideálů, například francouzského socialisty a předsedy Evropské komise v 80. letech Jacquese Delorse, tedy Evropa integrovaná právě na základě těch mírových sociálně-ekonomických principů. Dnes ovšem vidím, že v Evropě rozhodují nevolení bankéři, mocní a bohatí oligarchové, kteří jsou schopni dominovat a prostřednictvím nevolených úředníků a funkcionářů prosazovat politiky, které jsou naprosto v rozporu s původními hodnotami, na nichž byla Evropská unie založena. A toto vidím po celém světě, kdy mocní a bohatí hromadí obrovský vliv, který poškozuje právě sociálně slabší vrstvy, dělníky, neprivilegované, nemajetné, a tedy levici.
Nepatřím k fanouškům prezidenta Donalda Trumpa, ale současně vítám jeho snahu dosáhnout mírového uspořádání na Ukrajině. Na druhé straně, jeho šílený nápad vystěhovat 2 miliony Palestinců a z Gazy udělat jakousi středovýchodní riviéru pro bohaté Američany, považuji za naprosto úděsný a zařazuji to právě mezi politiky, které prosazují na světě oligarchové, k nimž patří i Elon Musk, kterým jde především o navyšování jejich zisků, nikoliv o mírové uspořádání jako takové. A už vůbec jim nejde o sociální smír a prosperitu pro obyčejné lidi. I Trumpovi jde především o posílení moci a vlivu USA. A stejně jako Rusku mu jde o zajištění bezpečnosti jeho země, i kdyby to mělo znamenat, že by třeba převzetím Grónska, Panamského průlivu a podmaněním si Kanady došlo k porušení mezinárodního práva. U Kanady, která je větší než USA, již narazil.
Tady si myslím, že levice musí diferencovat. Vítat ty kroky, které jsou v souladu s jejími principy, jako by byl právě mír na Ukrajině, ale oponovat těm krokům, které nahrávají velmocenským zájmům, oligarchizaci a bohatnutí mocných na úkor obyčejných lidí, neboť ty dlouhodobě negují jakoukoliv levicovou snahu o sociální spravedlnost a mír. Já vím, že jde o dlouhodobý, těžký a složitý úkol, protože levice dnes nemá ty prostředky, jak to změnit – to však není přesvědčivý argument.
Musíme se pokusit navazovat co nejužší spolupráci s podobně smýšlejícími uskupeními, hnutími a stranami po celém světě. Možná se toho nedožiji, ale domnívám se, že o to stojí usilovat, protože nás nezachrání žádný oligarcha, ať už se jmenuje Donald Trump, Andrej Babiš či jakkoliv jinak. Musíme se spolehnout na pracující lidi a na přesvědčené levicové síly. Jsou dnes na ústupu, ale jsou tady, nezmizely a musíme si navzájem pomáhat a spojit se. V tomto smyslu jsem sice patriot s láskou ke své zemi, ale nejsem takový nacionalista, abych ignoroval lidi a solidaritu s podobně smýšlejícími kdekoliv na světě. Často čelí ještě větší diskriminaci, než třeba my.←
Další články, kulturní rubriku, soutěž a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
