Papežská encyklika Rerum Novarum, vydaná Lvem XIII. v roce 1891, představuje milník katolickém sociálním myšlení. Vystupuje proti neomezenému kapitalismu i proti ateistickému socialismu a hledá střední cestu, která chrání důstojnost pracujících, avšak podporuje i soukromé vlastnictví. Zároveň ale volá po spravedlivé distribuci bohatství a státních intervencích v zájmu společného dobra, jak by se to od katolické církve ostatně čekalo. V době rozmachu průmyslové revoluce šlo o prorocký dokument, jenž poprvé systematicky artikuloval křesťanskou reakci na novodobé „sociální otázky“.
Z pohledu 21. století a současného socialistického myšlení je však Rerum Novarum nejen historickým artefaktem, ale i živým textem, který – byť vychází z teologických premis – nabízí podněty k přehodnocení vztahu mezi kapitálem, prací, technologií a společenskou spravedlností v digitálním a automatizovaném světě. V této reflexi se pokusím navázat na základní myšlenky encykliky a znovu je promyslet v kontextu klimatické krize, globalizace a vzestupu umělé inteligence. Volba jména nového papeže Lva XIV. nám k tomu navíc krásně nahrává.
Nové výzvy – nové čtení
Rerum Novarum chápe práci nejen jako prostředek obživy, ale i jako podstatnou část lidské identity. To je jedna ze základních socialistických, potažmo marxistických premis, kterou nalézáme nejen u komunistických klasiků, ale i u takového Solženicyna. Práce má být vykonávána svobodně, spravedlivě odměňována a chráněna zákonem. Encyklika jasně odmítá vykořisťování dělníků a zároveň upozorňuje na odpovědnost zaměstnavatelů i státu. Na katolickou církev vcelku slušné, ale u křesťanství jako takového nic nového; protestantská a puritánská náklonnost k práci jako prostředku sebenaplnění člověka je patrná už v časech kolonizace a následného osamostatnění Spojených států v časech dávno minulých.
Ve 21. století se však samotná povaha práce radikálně mění. Automatizace a umělá inteligence proměňují strukturu ekonomiky – manuální a rutinní práce mizí, vznikají nové formy kognitivní a digitální práce, ale zároveň roste prekariát, platformní ekonomika a závratná moc technologických gigantů. Kde Rerum Novarum varovalo před továrními barony 19. století, dnešní socialistické čtení musí čelit novým „digitálním magnátům“, kteří vlastní infrastrukturu vědění, dat i samotného algoritmického rozhodování.
Umělá inteligence navíc neohrožuje jen pracovní místa, ale i samu důstojnost práce – pokud se klíčové rozhodování přesune na neviditelné modely řízené ziskem, ztrácí člověk kontrolu nejen nad svou tvůrčí činností, ale i nad svým životem. Socialistická reflexe Rerum Novarum proto musí trvat na demokratizaci technologického vývoje – vývoji AI, který bude ve službě lidské důstojnosti, nikoliv jejího vyprázdnění. Technologie má sloužit společnosti, nikoli obráceně. Jako zastánce frankfurtské školy ve vztahu k umělé inteligenci nemůžu opomenout marcusiánskou perspektivu, jejímž prostřednictvím velmi snadno dojdeme k mechanismům, kterým AI, například skrze strojové učení, vykořisťuje konzumenty s nepopiratelnou informační potřebou „vycucáváním“ jejich osobních dat přes skenování jejich aktivity na internetu.
Lev XIII. v encyklice obhajuje právo na soukromé vlastnictví, ale současně zdůrazňuje, že bohatství není absolutní a musí sloužit obecnému dobru. To je jedno z míst, kde je nadmíru zřejmé, že ani Lev XIII., byť vcelku novátorský, žádný revolucionář ani radikál nebyl. Zatímco odmítá kolektivizaci a násilný převod majetku, vyzývá k větší spravedlnosti v přerozdělování a ochraně chudých. Budiž mu to připsáno k dobru. Dnes čelíme nové formě vlastnictví – dat, algoritmů a digitálních platforem. Tyto zdroje nejsou jen nové „výrobní prostředky“, ale nástroje moci, které určují přístup ke vzdělání, zdraví, informacím i politickému prostoru. V tomto kontextu nabývá na aktuálnosti pojem „digitálního komunálního vlastnictví“.
Pokud algoritmus rozhoduje, kdo dostane práci, úvěr či lékařskou péči, musí být jeho vlastnictví a správa pod veřejnou nebo demokratickou kontrolou. Zde socialistická reflexe navazuje na původního ducha Rerum Novarum: vlastnictví není absolutní, ale podmíněné – a v éře digitální moci musí být klíčové struktury společnosti (platformy, sítě, data) uznány jako nové společné statky, jež nemohou být výhradně v rukou korporací. V této logice lze chápat i požadavek na „algoritmické transparentní vlastnictví“ – právo občanů na pochopení, kontrolu a participaci na technologiích, které je formují. Jedním z „nejvulgárněji levicových“ pasáží encyklik je podpora odborových svazů a sdružení dělníků. Encyklika uznává právo pracujících na kolektivní vyjednávání a ochranu svých práv prostřednictvím spolků.
Dnes, kdy se práce čím dál tím víc a rychleji přesouvá do online platforem, algoritmicky řízených služeb a mezinárodních řetězců, čelí organizace pracujících novým výzvám. Odbory se rozpadají, pracovněprávní vztahy jsou fragmentované, jednotliví pracovníci často ani netuší, kdo je jejich skutečný zaměstnavatel – člověk, algoritmus nebo snad aplikace? Pro ilustraci pár zdánlivě nudných, přesto však situaci velmi přesně podtrhávajích čísel: v padesátých letech 20. století byl členem nějakých odborů každý třetí pracující, dnes každý dvacátý. Přesto se i zde, v časoprostoru technofeudálního akceleracionismu, rodí nové formy digitálního odborářství – platformní spolky, transnacionální iniciativy nebo „tech-worker movements“ v technologických firmách.
Požadavek komplexní spravedlnosti jako spojnice minulého a budoucího
Z pohledu současného socialismu je nutné aktualizovat původní encyklický apel: nejen obhajovat odbory, ale rozšiřovat rámec solidarity do digitálního prostoru. Potřebujeme kolektivní hlas v datové ekonomice, právo na „technologickou odborovou činnost“ a ochranu před digitálním vykořisťováním. Encyklika volala po „sdružování“, dnes voláme po „síťování“ – spojování pracovníků v globálním kyberprostoru, neboť právě ten bude už za pár desítek let formovat naše životy více, než cokoliv jiného nač jsme dosud byli zvyklí.
Papež Lev XIII. vyzývá stát, aby zaujal roli arbitra spravedlnosti a stal se ochráncem nejzranitelnějších. Encyklika nezastává neoliberální volnotržní přístup, ale požaduje aktivní roli veřejné moci v regulaci pracovních podmínek a v zajištění minimálních sociálních standardů. V 21. století však nestačí, aby stát chránil pouze pracovní podmínky – musí chránit i samotné podmínky života. Klimatická a ekologická krize je důsledkem stejné logiky neomezeného zisku, proti níž encyklika již tehdy vystupovala. Dnes musí být socialistická reflexe Rerum Novarum prolnuta s ekologickou spravedlností – stát má být nejen regulátorem kapitálu, ale i garantem udržitelnosti, ovšem v mezích, které nejsou devastující pro průměrné pracující. Zde se prolínají tři vrstvy spravedlnosti: sociální, digitální a ekologická. Všechny jsou propojeny v otázce „pro koho je ekonomika určena?“. Encyklika říká – „vše, co potřebují k životu, poskytla země všem lidem“. My dnes dodáváme: „i digitální prostředky musí být dostupné všem, bez rozdílu“. Lvova slova byla odpovědí na otřesy kapitalismu 19. století. Dnes stojíme před novou „rerum novarum“ – novými věcmi, jež otřásají naším světem: digitální vykořisťování, algoritmické řízení, ekologická krize.
Socialistická četba této encykliky není návratem k minulosti, ale hledáním mostu k budoucnosti. Budoucnosti, kde technologie bude sloužit člověku, práce bude spravedlivá, data budou společným statkem a spravedlnost nebude pouze horizontální, ale i ekologická a digitální. V tom smyslu může být Rerum Novarum i dnes inspirací – ne jako dogma, ale jako výzva: znovu promyslet, komu patří práce, bohatství, technologie – a především budoucnost. Coby levicový protestant nemám papeže v takové úctě, jakou k němu patrně chovají katolíci po celém světě, přesto se však modlím, aby na slova svého soukmenovce pamatoval a v čase svého pontifikátu je reflektoval. Jedině tak totiž může ukázat, že i taková, mnohými socialisty opovrhovaná, instituce jako katolická církev dokáže hrát v procesu radikální demokratizace, zásadní roli. Inspiraci nemusí hledat jen u sto let starých textů, stačí vzpomenout na éru svého předchůdce, papeže Františka, který k tomu svou snahou o církev budovanou zespoda, a nejen v kuloárech státu Vatikán, relativně přesně umetl cestičku.
Další články, kulturní rubriku a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
