Zhruba sedmdesát účastníků se v sobotu 17. ledna dostavilo do plzeňského Hotelu Central, aby přihlíželo prvnímu ročníku Socialistické konference. Akci pořádal spolek VIZE moderní společnosti v součinnosti s Mladými sociálními demokraty a plzeňskou pobočkou Českého svazu bojovníků za svobodu. Celodenní přednáškový a debatní program byl rámován tématem budoucích perspektiv české levice po loňských sněmovních volbách, ale také průniky socialismu, antifašismu a křesťanství.
Vítek Prokop, předseda spolku VIZE a první panelista celé konference, připomněl význam zvoleného data konání akce – před 108 lety, konkrétně 16. ledna 1918, došlo v sovětském Rusku k uveřejnění dokumentu známého jako Deklarace práv pracujícího a vykořisťovaného lidu. Toto prohlášení navazovalo na Deklaraci práv člověka a občana z dob revoluce francouzské, avšak kriticky ji rozšířilo ji o práva sociální, pro socialistickou levici klíčovou hodnotu.
Interregnum, povaha současné krize i nenaplněná očekávání
Samotný Prokopův úvodní příspěvek nesl název Úkoly českých socialistů v období interregna. Rozlišujícím známek socialistické politické levice je to, že výrobní prostředky musejí být drženy ve společenském vlastnictví; garantem této definice socialismu je – poněkud neintuitivně – anglický filosof John Stuart Mill; akcent tedy nespočívá čistě jen na marxistické levici. Další důležitou tezi je odmítnutí kulturních válek – občanské menšiny nemají univerzální, avšak individualizovaná lidská práva, přičemž se vytrácí univerzalistický étos pro levici tak typický. Socialistické hnutí bylo dle Prokopa silné, když dokázalo sjednocovat všechny lidi práce, a proto se nutno vrátit ke třídní politice a budovat třídní vědomí lidí.
Vezmeme-li do úvahy současnou situaci, nacházíme se Prokopovými slovy v gramsciovském interregnu (mezivládí), projevujícím se provázanými a navzájem se posilujícími krizemi (takzvanou polykrizí). V českém kontextu upozornil Prokop na tři strukturální krize: bydlení, porodnosti a nízkých mezd; hlavní rozpor v české společnosti však dle něj představuje rozpor mezi vítězi a poraženými kapitalistické globalizace. Poptávka po alternativě za současný stav je v české společnosti veliká, avšak socialistická levice nedokázala prozatím široké vrstvy přesvědčit; proto je nutno budovat socialistické hnutí na bázi silné myšlenky třídních zájmů.
Inspiraci při popisu současného stavu a budoucí alternativy nám dle Prokopa může být myšlenka disartikulace srbsko-amerického neomarxisty Branka Milanovice, dle které se již nejen v zemích globálního Jihu, nýbrž i ve vyspělých zemích západní Evropy a amerického kontinentu rozvíjí proces úpadku životaschopných výrobních odvětví, odlivu zisků do cizích končin a hluboká nesouměřitelnost mezi tenkými vrstvami horními a stále více upadajícími vrstvami středními a nižšími. V důsledku toho by se levice neměla bát odkazovat na boje antikoloniálních hnutí s jejich důrazem na socialismus, ale i pokrokového využití vlastenectví. Levice bohužel prohrává kognitivní válku, a ač se můžeme bavit o základních obrysech nové ideologie, dlouhodobou vizi a její praktické uskutečnění musíme všichni společně vynalézt na místě, v politické praxi. Celý příspěvek Prokop zakončil důrazem na odmítnutí starého světa a výzvou k zahájení „kognitivní revoluce“ v politické komunikaci; k lidem se levice může dostat jen jejich jazykem.
Matěj Stropnický otevřel svůj příspěvek připomenutím pojmu „konkrétní totalita“, kterého filosof Karel Kosík použil pro popis situace, kdy se stav společnosti uzavírá do stavu bez alternativy; dnes můžeme hovořit o kapitalistické totalitě, která nás obklopuje vlastnicky, mediálně i kulturně. Dle skeptického náhledu Stropnického dnes levice dostatečně nevychází z nejednoznačnosti celé situace – na jednu stranu je zde kapitalistický rámec vše do sebe pohlcující, avšak na druhé straně sociální stát; proto u lidí nebude stoprocentně rezonovat absolutní kritika současného režimu. Současný stav na levici popsal jako složitý a upozornil, že věřit nyní v levicovou spolupráci s konzervativci způsobem, jakým levice dříve uvěřila spojení s liberály, nepřinese kýžený užitek, neboť tato bude podrobena totožným rizikům, jež spočívaly v alianci s liberály, především upozadění ekonomických priorit.
Profesor Stanislav Holubec ze Sdružení pro levicovou teorii představil souvislosti současné krize levice z hlediska globálních rozměrů. Již sto let operujeme s představou Rosy Luxemburgové o binaritě volby mezi socialismem nebo barbarstvím, a jsme přesvědčeni o nutném směřování dějin směrem k socialismu. Klidně je však možné, že současné dění zůstane v politické praxi bez přirozeného směřování k pokroku. Ještě ze vzpomínek anarchisty Davida Graebera na dětství a mládí v 70. a 80. letech lze vycítit perspektivu technooptimismu poválečného období, která byla spojena s politickou vizí pokroku a prosperity; o několik desítek let později však žádný závratný pokrok nenastal. Technologie se vyvíjí, avšak nemají pozitivní dopad na vnímání technologického pokroku, což dle Holubce představuje důležitý symptom civilizační a politické krize.
Levice také přecenila na přelomu milénia program alterglobalizace – ukázalo se, že ústřední politickou jednotkou jsou stále národní státy a svět přešel do fáze takzvané slowbalization, tedy zpomalování globalizace; přecenila se taktéž myšlenka o huntingtonovském střetu civilizací a transformace světového pořádku k multipolaritě (jak vidno, multipolární svět může být nestabilnější než monopolarita diktovaná světovým četníkem). Vyprázdnil se také příběh o transformačním snu a dohánění Západu, s čímž levice v minulosti málo kriticky pracovala. Musíme si uvědomit, že existuje scénář, dle kterého ještě enormnější zhoršení sociální situace nebude znamenat konec krize levice, ale její prohlubování; širokou občanskou reakcí na nespokojenost s poměry může být migrace, stažení se do soukromí či neangažovanost a rezignace. Zároveň pokračují v určitých oblastech modernizační procesy, které relativně snižují nekvalitu života a otupují radikální binaritu mezi současným systémem a alternativou.
Perspektivy levice v české společnosti nejsou růžové – postupně stárnoucí populace, růst obyvatelstva bez politických práv (prekarizovaní cizinci bez snahy i možnosti se začleňovat do politiky hostujícího státu), ale také postlexie jakožto ztráta orientace v delších a souvislejších sděleních, s čímž souvisí krize širšího, abstraktnějšího chápání společenské reality). Dle Holubce stále žijeme v období „po pádu“ – postkomunismus může v našem regionu trvat ještě desítky let, což souvisí i s děním na Západě, kde již také zanikla skutečnost welfare state. Je nutno přiznat si hořkou pravdu – ze tří velkých modernistických ideologií se nejvíce zhroutil socialismus, avšak slavná hodina levice může stále přijít i bez něj – existují nadčasovější fenomény než politická ideologie socialismu, kupříkladu myšlenka lidské rovnosti či důstojnosti, které mohou v období provázanosti krizí mobilizovat stejně silně, jako kdysi idea socialismu.
„Woke je mrtev“, důležitost empatie v politice i dialog levice a křesťanství
V sérii příspěvků zaměřených na konkrétnější témata vystoupil nejdříve Jan Klán, který rozvinul myšlenku české „normalizované demokracie“, v níž oligarchická média vytvářejí veřejné mínění skrze týmy profesionálů. Skepticky také podotkl, že levice nemůže primárně spoléhat na krize, neboť ty nemusí ve své ničivé formě vůbec nastat, a připomenul adaptabilitu kapitalistického systému na řešení krizí, které sám způsobil. Vojtěch Mrázek následně v příspěvku „Woke je mrtev, zabil jej kapitalismus“ přesvědčoval publikum o tom, že dějiny všech levicí bojovaných konfliktů za posledních padesát let byly dějinami kulturních válek, tedy s důrazem na vše, co neovlivňuje finanční situaci lidí (v minulosti otázky národnostní či náboženské, dnes otázky genderu, migrace atd.). Levice se dle něj v 70. letech nechala příliš ukonejšit stavem tehdejšího naplnění materiálních potřeb u širokých vrstev uvnitř welfare state, a jala se řešit postmateriální témata. Od 80. let vidíme expanzi neoliberalismu, zároveň však chudnutí a propad širokých vrstev, navzdory tomu vládne pravicová kulturní hegemonie.
Levice se postupem času vzdávala socioekonomických témat a bojů za socialismus, což vrcholí reakcí vykleštěné levice na krizi po roce 2008. Jediná témata, která jí zbyla a kde mohla dominovat, byly kulturní války, což přineslo dnešní stagnaci. Levici dle Mrázka nezabíjí to, že je pokrokářská, avšak to, že není socialistická; nutno se vrátit k budování kulturní hegemonie a k propagaci a osvětlování třídního boje pro 21. století.
Šéfredaktor časopisu Tribuna Martin Brožek označil situaci české levice jako „zvláštní období v době míru“. Upozornil, že levicové strany se poprvé po více než sto letech ocitly mimo parlament nikoli v důsledku zákazu či represe, ale rozhodnutím voličů. Současnost je sice formálně mírová, avšak sociálně konfliktní – vyostřuje se střet kapitálu s prací, prohlubuje se prekarizace, klesají reálné mzdy a roste nedostupnost bydlení. Tento stav byl zasazen do gramsciovského interregna, v němž „staré umírá a nové se ještě nemůže narodit“, a do rámce kapitalistického realismu, jenž brání představivosti alternativního společenského uspořádání.
Jako odpověď na tuto krizi zazněla výzva k nové formě levicové spolupráce, inspirované konceptem socialistické jednoty austromarxisty Otto Bauera. Namísto mechanických kompromisů či organizačního sjednocování byla zdůrazněna potřeba akční jednoty založené na silné, mobilizující ideji strukturální změny systému. Levice má podle Brožka vystupovat jako koordinovaná „flotila“ různých proudů, nikoli jako roztříštěné subjekty, a soustředit se především na sociální otázky – mzdy, bydlení, demokracii a mír. V závěru vyzval k obnovení politické práce s lidmi, včetně využití levicového populismu jako nástroje mobilizace, a k překonání vnitřních sporů, které dlouhodobě brání návratu levice do širší politické relevance.
Aktivista Adam Abdalla představil dějiny komunistického hnutí v Palestině a přidal názorné ukázky mediální manipulace ve prospěch imperialistických agresí vůči státům a hnutím, které se nepřátelsky vymezují vůči imperialismu velmocí.
Filosof Petr Kužel ve svém příspěvku analyzoval neúspěch koalice Stačilo! v proběhlých sněmovních volbách. Zabýval se klíčovými taktickými chybami, zejména požadavkem referenda o vystoupení z NATO a EU. Ve druhé části vystoupení zformuloval kritiku socialistického spojování s liberalismem jakožto ideologií a poukázal na základní odlišnosti obou směrů v pojetí svobody, politických cílů i pojetí vlastnictví. Sociálnědemokratická politička a aktivistka Alžběta Kálalová ve svém zamyšlení zdůraznila nezbytnost vzájemné empatie a naslouchání problémům obyčejných lidí. Problémem v Česku jsou špatné pracovní podmínky, nízké mzdy a nedostupné bydlení, navzdory výzvám však chybí společenská vize dlouhodobějšího rázu, byť by přesahovala generace.
Příspěvkovou část zakončil Lukáš Valenta přednáškou „Kristus a Marx: snese se socialismus s křesťanstvím?“ V originálním dialogickém příspěvku vzpomněl progresivní pojetí katolické teologie osvobození, jejímž proponentem byl nedávno zesnulý papež František. Pokusil se vyhmátnout podobnosti mezi socialistickou a křesťanskou tradicí obecně, přičemž základem je bezprostřední pomoc a pochopení pro lidi v nouzi, ale také formulování širšího kodexu, který se staví vůči nerovnostem. Nakonec zdůraznil, že levice by si z křesťanského náboženství měla vzít inspiraci v etice – nemorální je válka, nespravedlnost a nedůstojné podmínky každého jednotlivce.
Mimo řečníky byly přítomny i média – časopisy Tribuna a Dezertér a také levicový týdeník Naše pravda. Konference byla účastníky hodnocena velmi pozitivně – jak zástupci VIZE, tak i MSD a ČSBS vyjádřili přání, aby se toto setkání stalo začátkem nové tradice.
About The Author
