Reportáž z lidové republiky

Média od Indie po Evropu přistupují k Čínské lidové republice komickým způsobem. Pokud musí uznat, že se ČLR povedl nějaký úspěch, tak uvedou, že je to země kapitalistická. Pokud ji ovšem kvůli něčemu chtějí zkritizovat, tak vždy zdůrazní, že je to země socialistická. Obojí zároveň platit nemůže. Jaká je tedy pravda?

Měl jsem příležitost se na pozvání Mezinárodního oddělení ústředního výboru Komunistické strany Číny zúčastnit workshopu zaměřeného na socialismus s čínskými charakteristikami a po 11 dní v Říši středu pobývat. Za tu dobu jsem navštívil státní i soukromé továrny, stranické školy a setkal se stranickými funkcionáři na provinční i celostátní úrovni. V tomto textu bych vás proto rád seznámil s tím, co jsem se o Čínské lidové republice přímo na místě dozvěděl. Nebudu ovšem nikomu nutit žádné definitivní závěry, nabízím zde jen některá svá pozorování a zamyšlení, abych stimuloval tolik potřebnou debatu o ČLR.

Jak se v Číně dýchá

Asi první věc, které si každý cestovatel v Číně všimne a udiví ho je kvalita vzduchu. V mnohonásobně větším Pekingu se dýchá stejně dobře jako v Praze. Není divu, na silnicích se pohybuje velké množství elektroaut a elektroskůtrů – vše čínské značky. Nabíječky pro elektroauta najdeme dokonce i na malých vesnicích v horách. To vše Čína dokázala bez zákazů spalovacích motorů a bez asociálních kroků typu emisní povolenky pro domácnosti.

Moje návštěva ČLR proběhla necelý měsíc po čtvrtém plenárním zasedání ústředního výboru komunistické strany, který navrhl 15. pětiletý plán národního sociálního a ekonomického rozvoje. Již předchozí 14. plán kladl velký důraz na ochranu životního prostředí a nový plán v tomto trendu pokračuje. Počet dnů s dobrou kvalitou vzduchu dosáhl v minulých 5 letech 87, 2 procent, přičemž cíl stanovený ve 14. plánu byl 87, 5 procent. V současnosti je 1 ze 3 kilowatt hodin v Číně vyrobena obnovitelnými zdroji energie. Při návštěvě státní likérky Maotai jsem se tomu mohl přesvědčit na vlastní oči – likérka běží ze 100 procent z obnovitelné energie a společně s městem a prefekturou finančně participuje na dlouhodobém programu ochrany Rudé řeky (Čch’-šuej-che), ze které čerpá vodu pro výrobu. Přestože státní podnik respektuje pravidla světového kapitalistického trhu a snaží se své podnikání diverzifikovat – kromě výroby tradiční pálenky provozuje například vlastní síť hotelů, vidíme, že jeho činnost není zaměřená na nekonečné dobývání zisku bez ohledu na případné dopady. Společnost Maotai je naopak se svoji bohatou historickou tradicí integrální součástí místní komunity.

U nás v Evropě teoretické debaty okolo ekosocialismu často naráží na fakt, že se pracující obávají deindustrializace provedené ve jménu ochrany planety Země. V socialismu ovšem průmysl nemizí, ale mění se. Továrna není už jen prostředkem pro výrobu a poskytnutí zaměstnání, ale plní i další role – je součástí místní historie, pečovatelem o přírodu atd. Činnost průmyslu je harmonicky sladěna s dlouhodobým rozvojem celé společnosti.

Mnoho rolí jedné komunistické strany

V ČLR je garantem harmonického rozvoje společnosti komunistická strana. Ovšem pokud se v socialismu mění průmysl, tak se samozřejmě musí změnit i politika a s ní i pojetí stranickosti. KSČ plní rozmanité role ve společnosti. Na venkově slouží její budovy jako komunitní centra, kde se organizují volnočasové aktivity pro mládež a zájmové kroužky. V rámci boje proti extrémní chudobě pomáhala komunistická strana rozjet farmářům svoji vlastní živnost – plnila tedy roli jakéhosi podnikatelského inkubátoru. Pro každého straníka je připraven individuální vzdělávací plán a jednou za pět let se musí účastnit školení na některé ze stranických škol – strana je tak i institucí vzdělávací, která pomáhá zemi vychovávat schopné administrátory.

Od členů strany se očekává, že vždy půjdou příkladem – revoluce je kontinuální proces, který začíná u každého individuálního člena. Dveře tak mají otevřené především univerzitní studenti s výborným prospěchem či vzoroví zaměstnanci. Důležitá je také rotace straníků – aby si každý vyzkoušel práci na různých úrovních a v různých částech země.

Ovšem vstoupit do strany není snadné. Být straníkem nemá být privilegiem, ale službou. Proto je součástí přijetí přijímací pohovor, rozhovory s rodinnými příslušníky žadatele za účelem posouzení jeho charakteru a dlouhá čekací doba na plné členství. Prezident Si Ťin-pching je známý svým výrokem o tom, že když měla komunistická strana v Rusku 200 000 členů tak provedla říjnovou revoluci, když měla 2 miliony členů tak porazila nacistické Německo a když měla 20 milionu členů tak se Sovětský svaz rozpadl.

Čínský politický styl

Na tomto místě stojí za to se zastavit nad politickou kulturou, která je oproti té naší rozdílná a troufám si říct, že mnohem lepší.

I přes nezpochybnitelný pokrok, který ČLR v posledních desetiletích zažila, jsem ze strany představitelů KSČ necítil žádnou „závrať z úspěchů.“ V rozhovorech nám říkali, že jejich socialistická modernizace stále probíhá a s ní i budování strany. Bylo nám řečeno, že „prezident Si neustále prohlubuje svoje porozumění socialismu.“ Srovnejme si tuto skromnost s nabubřelými frázemi toliko typických pro éru stalinismu ve východní Evropě. Čínští straničtí představitelé nám zdůrazňovali, jak myšlenky prezidenta Si přizpůsobují unikátním místním podmínkám, a to nejenom napříč různými provinciemi, ale i v rámci velkých měst či naopak malých vesnic. To samé ostatně platí pro roli plánu v ČLR.

Plán plní jinou úlohu, než jakou známe z historického příkladu SSSR. Nestanovuje rigidní cíle, ale jen obecné směřování. Samotný ústřední výbor KSČ vydává pouze doporučení pro formulaci plánu. Například doporučení pro 15. pětiletku stanovuje modernizaci tradičního průmyslu, podporu perspektivního průmyslu či zlepšování systému sociálního zabezpečení.

V návaznosti na to se pak scházejí ústřední výbory strany v jednotlivých provinciích a na základě doporučení celostátního ÚV stanovují svůj vlastní plán. V některých případech pro sebe plán ekonomického a sociálního rozvoje vytváří i jednotlivá velká města. Obecnost stanovených cílů umožňuje větší přizpůsobivost místním podmínkám, což je klíčové ve státě o velikosti a různorodosti jako je ČLR. Ale ani doporučení ÚV nejsou jakýmsi programem KSČ – strana funguje spíše jako facilitátor (odborník a moderátor diskuze), klíčovou roli hraje samotná společnost. Od 20. května do 20. června tak běžela online kampaň, v jejímž rámci strana shromáždila víc jak 3 miliony návrhů ze strany veřejnosti týkajících se 15. pětiletky.

KSČ nechce svůj model vyvážet – ani to nejde, protože se jedná o aplikaci socialismu na čínské podmínky, je ovšem ochotna nabídnout asistenci pro ty, kteří se chtějí jejím modelem v nějaké míře inspirovat. Je při tom mnohé v čem by se čeští socialisté a komunisté mohli v ČLR vzhlédnout. Obzvlášť jeden aspekt myšlení prezidenta Si je důležitý ve vztahu k teoretickým debatám, jež u nás po nějaký čas běží. Totiž vztah ke kultuře.

Prezident Si navrhl dvě integrace: 1) integrovat marxismus s tradiční čínskou kulturou a 2) integrovat marxismus s místními podmínkami. Integrace s kulturou umožňuje, aby marxismus ve společnosti zapustil hluboké kořeny. Jde o to se obrátit do minulosti a navazovat na to, co je v ní progresivní. Výsledkem této integrace je pak vzájemné obohacení. Mnozí sympatizanti liberální levice považují národní kulturu automaticky za zpátečnickou a nejradši by ji rozpustili v nějaké nové kosmopolitní identitě. Výsledkem tohoto názoru je ale jen to, že levice u nás nemá vlastní politiku historie a bez vlastního náhledu na národní historii nedokáže ani jasně ustanovit svoji identitu.

Integrace s národní kulturou pak stranu vede k tomu, aby se neustále přizpůsobovala měnícím se podmínkám a podávala vědecké odpovědi na otázky společnosti. Díky tomuto přístupu si marxismus v Číně udržel svoji přesvědčovací schopnost. Důraz na to neustálou ideovou inovaci ukazuje, že Číňané skutečně pochopili, že marxismus není dogma, ale volání k akci.

Jak socialistická ekonomika využívá trh

Ekonomický model ČLR bývá připodobňován k Leninově nové ekonomické politice (NEP), co ovšem obě odděluje je jejich vztah k soukromým podnikatelům – takzvaní NEPmani byli v Sovětském svazu vyloučeni z politického života. Nesměli být členy komunistické strany, nesměli být v Sovětech, nesměli ani volit ve volbách. ČLR zvolila zcela opačný přístup – uvedu konkrétní příklad.

Jeden z podniků, co jsem navštívil, byl HZHDT, což je podnik vyrábějící výtahy ve vlastnictví provincie Kuej-čou. Ovšem přesnější označení by bylo, že jde o podnik smíšený. Provincie je většinovým akcionářem, většina minoritních akcionářů jsou pak členové komunistické strany a jak nám potutelně vysvětlila ředitelka firmy, tak to znamená, že jsou vázáni ve svojí činnosti direktivami strany. Není také bez zajímavosti, že HZHDT má i svoje vlastní výzkumné centrum a v reakci na 15. pětiletku se hodlá s jeho pomocí zaměřit na výrobu „chytřejších“ výtahů. Srovnejme si to s ČR, kde se z podpory inovací a vědy staly jen fráze mechanicky opakované ve veřejném prostoru…

V ČLR v současnosti operuje více jak 363 000 firem, které jsou ve stoprocentně státním vlastnictví a dalších 629 000 firem, kde stát vlastní třicetiprocentní podíl. Na rozdíl od neoliberálních ekonomik není zde trh svrchovaným pánem, který diktuje všem, ale jen sluhou, jenž naopak dopomáhá k rozvíjení společnosti.

Tento hospodářský model má za sebou nezpochybnitelné úspěchy. Za posledních čtyřicet let bylo přes 800 milionů Číňanů a Číňanek pozvednuto z chudoby a od roku 1989 má země průměrný roční růst HDP 8,73 procenta. Samozřejmě tento rapidní rozvoj má i svoje stinné stránky v podobě zvýšené sociální polarizace. KSČ si toho je vědoma a aktivně tento problém řeší – několik let zpátky se podařilo kompletně vymýtit absolutní chudobu pomocí sady cílených programů rozvoje. Čínští marxisté nyní uvádí, že principiální kontradikcí v jejich společnosti je právě rozdíl mezi potřebami lidí a nerovnoměrným rozvojem vyvolaným socialistickým trhem. Aktuálním cílem strany je tudíž transformovat čínskou společnost z pyramidové struktury, kdy většinu stále tvoří relativně chudí na společnost ve tvaru vavřínové ratolesti, kde většina populace spadá do kategorie středně příjmových a bohatí i chudí představují menšinu.

Budoucnost jako součást každodennosti

Vždy, když cestuji do zahraničí, zapůsobí na mne drobné detaily. Pamatuji si, jak jsem v letadle při přeletu z jedné provincie do druhé viděl krátké animované video, které ukazovalo, jak si Číňané představují, že by mohli kolonizovat měsíc. Video si i nyní jasně vybavuji, protože ukázalo na jeden naprosto zásadní rozdíl mezi českou společností a tou čínskou. Totiž vztah k budoucnosti.

V ČLR se plánuje a buduje. Budoucnost tak není něco abstraktního a vzdáleného. Existuje jasná vize, kterou každý občan každý den pomáhá naplňovat. V ČR nic takového neexistuje, naše politika je založena ne neustálé negaci – na vymezování se vůči minulosti při příležitosti vybraných režimních oslav, na vytrvalé kritice těch názorů a politiků, co vládnoucí třída a její ideologické aparáty označí za špatné a nevhodné. Naše republika žije v nekonečném teď, které probíhá ve stínu 20. století. Neumíme snít. V Číně se sní a pracuje na tom, aby se sny staly skutečností.

Když jsem jednomu z našich čínských hostitelů popsal vztah české populace ke komunismu, tak se zamyslel a řekl: „Aha, takže selhání stalinismu je u vás stále považováno za selhání socialismu jako takového.“ Výstižné shrnutí. U nás je socialismus pokládán za cosi, co patří minulosti. Jenže opak je pravdou. Copak sociální zelená transformace, boj proti chudobě a dobývání vesmíru nejsou klíčem k budoucnosti?