Dne 9. listopadu příštího roku uplyne 170 let od smrti francouzského právníka, myslitele a sociálního reformátora Étienna Cabeta. Platil za výrazného aktivistu vystupujícího vůči režimu bourbonské restaurace po pádu Napoleona Bonaparta roku 1814; po červencové revoluci o patnáct let později se stal politikem. Je podepsán pod řadou esejů a spisů, z nichž vyčnívá utopický román Cesta a dobrodružství lorda Williama Carisdalla do Ikarie, která inspirovala vznik sociálního hnutí Ikaristů.
Formálně vzdělán v právní vědě, počal se však mladý Cabet zajímat o politiku. Věrný étosu francouzské revoluce, přihlížel s nechutí likvidaci institucí bonapartistického zřízení a jejich nahrazení monarchií v čele s králem Ludvíkem XVIII. Ve dvacátých letech 19. století patřil k podzemnímu hnutí, usilujícímu o svržení konstituční dědičné vlády Bourbonů, a v průběhu „třech slavných dnů“ stál za orleánským dědicem Ludvíkem Filipem, jehož bouřlivé dění roku 1830 dosadilo do čela Francie. Nová monarchie postavila na piedestal suverenitu lidu místo dědičného práva, avšak radikálního Cabeta změny neuspokojily. Jakožto člen Poslanecké sněmovny byl neochvějným kritikem poměrů, které vedly k pokračování sociálních nepokojů krátce po revoluci (kupříkladu v červnu 1832). Cabet psal knihy a články, jimiž si brzy vysloužil nálepku buřiče a radikálního demokrata. Jeho kritičnost nezmírnil ani přesun do funkce generálního prokurátora na Korsice, do níž jej jmenovala vláda pod záminkou ocenit jeho vůdcovství v povstaleckém výboru během revoluce. Cabet se po několika letech vrací zpátky do Paříže opět v roli člena parlamentu, avšak tentoktát jde jen o chvíli – nedlouho poté je vypovězen z Francie a hledá azyl v Anglii.
Právě anglické působení učinilo z Cabeta originálního myslitele. V zemi zmítané rozpory průmyslové revoluce se Cabet pouští do studia ekonomických a filosofických děl, v nichž nachází inspiraci pro svůj tvůrčí vrchol. Roku 1840 vychází utopický román Cesta a dobrodružství lorda Williama Carisdalla do Ikarie (dále jen dle zkráceného názvu druhého vydání Cesta do Ikarie), v němž Cabet vytváří dějiny fiktivního státu, ležícího čtyři měsíce cesty od Londýna, kde vládne lidová samospráva, étos rovnostářství a kolektivní práce pro užitek všech. Cabet zde podal dějiny země, která se ještě několik let před Velkou francouzskou revolucí stane anticipátorem triády „volnost, rovnost, bratrství“ a svrhne své bohaté a monarchické trýznitele. Ikarie však, na rozdíl od Francie, nikdy nesejde z cesty, kterou jí určil vůdce revoluce Ikar, tedy vybudovat za desítky let spravedlivou a rovnostářskou societu jakožto vzor pro státy celého světa. Když lord Carisdalle do Ikarie roku 1835 zavítá, vidí již plně soběstačnou společnost svobodných výrobců, kde se dostává „každému dle jeho potřeb“ a kde do práce každý vkládá co nejvíce osobního úsilí. Z této pasáže Cabet posléze usoudil, že daný systém nutno nově pojmenovat, a začal jakožto vůbec první hovořit o systému komunismu, jehož byla Ikarie utopickým ztvárněním. Země, jež dokonale vyvažuje potřeby zemědělství i industrie, kde vládne neustále se obměňující sbor pověřenců z lidu, a v níž neexistuje téměř žádná kriminalita v důsledku racionálně, protože rovnostářsky, organizované výroby a spotřeby, se přiřadila po bok utopických projektů Nové Atlantidy či Slunečního města z pera myslitelů minulosti, avšak byla aktualizována o touhy rezonující v dílech moderních pokrokářů. Cabet se do Francie vrací zkraje 40. let jako na levici uznávaný intelektuál, k čemuž dopomohl i věhlas Cesty do Ikarie.
Tato kniha však znamenala více, než jen teoretickou inspiraci. Ke konci 40. let byl Cabet, inspirován fourierovskými falangsférami, rozhodnut uskutečnit družstevnictví v praxi. Na území Spojených států amerických zakoupil zkraje roku 1848 půdu pro osídlení tisícovkami osob, avšak na místo určení do okresu Denton ve státě Texas dorazilo do léta jen zhruba sedm desítek nadšenců. Ačkoliv se počet osadníků rozrostl v průběhu roku na tři stovky, organizační a logistické peripetie způsobily spolu s očekáváními lepší budoucnosti Francie po revoluci v roce 1848, že projekt skončil neslavně. Cabet se do Států přesunul osobně a pokusil se situaci zachránit přesunem komunity na jiné místo. To nakonec našel ve městě Nauvoo ve státě Illinois, kde zakoupil pozemky jedné z mnoha náboženských komunit včetně již vybudované infrastruktury. Zde se konečně podařilo vybudovat družstvo, které dle teoretických Cabetových zásad fungovalo necelých deset let. Cabet se na konci svého života dostal do sporů se členy vedení komuny, přičemž byl obviněn z diktátorství a společensky vyobcován. Smrtelný záchvat mrtvice jej postihl týden poté, co komunitu v Nauvoo opustil. I po jeho smrti však fungovaly ikaristické společnosti; velmi dlouho se držela ta v kalifornském Cloverdale (do roku 1886), nejdéle ale fungovala komunita v Iowě (rozpadla se v roce 1896).
„První komunista“ Étienne Cabet se narodil 1. ledna 1788 a zemřel 9. listopadu 1856.
Další články, kulturní rubriku a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
