V roce 2020 ruský marxista Boris Kagarlický ve svojí knize Od třídy k diskurzu načrtl paralely mezi Sovětským svazem za vlády Leonida Iljiče Brežněva a Evropskou unií. Vývoj následujících let jen ukázal na pravdivost tohoto srovnání, a to jak v oblasti domácí politiky, tak politiky zahraniční. V českém politickém mainstreamu je ovšem EU posvátnou krávou, která nesmí být kritizována. Je přípustné kritizovat Evropskou komisi, jednotlivé její členy, případně i některá konkrétní opatření, ale EU jako projekt nikoliv. Je nejvyšší čas to změnit.
Zájmy kapitálu a státy jako shluky servisních jednotek
Evropská unie byla od samého začátku projektem elit. Nevznikla kvůli tlaku zezdola, nýbrž díky plánům seshora. To, co je dnes v akademické literatuře označováno jako demokratický deficit EU – tedy tiché přiznání nedemokratičnosti tohoto projektu, je jen přirozeným důsledkem tohoto „původu“. Podívejme se ve stručnosti na to, jak fungují hlavní instituce Unie.
Evropská komise je jediný unijní orgán, jež může přímo navrhovat novou legislativu – nikoliv takzvaný Evropský parlament, který kvůli tomu ani není reálným parlamentem, jako spíše velmi drahým kontrolním a poradním sborem. Proto je také úplně jedno, jaké je aktuální ideologické složení parlamentu. Jednotliví členové Evropské komise jsou parlamentem jen schvalováni, reálně jde o nominanty národních vlád. Komise je neuvěřitelně silný orgán, co v sobě kombinuje prvky exekutivy a byrokracie, a přitom funguje bez přímého demokratického mandátu.
EU díky tomu může provádět politické kroky bez toho, aniž by potřebovala podporu většiny svých obyvatel. Ani politické dění v jednotlivých členských státech nehraje tak zásadní roli, každý stát nominuje po jednom komisaři a má jednoho ministra v různých konfiguracích druhého exekutivního orgánu, tedy v Radě ministrů EU. Tam spolu chtě nechtě musí spolupracovat představitelé ideologicky značně rozdílných vlád. Takže ani změněná politická situace v jednotlivých členských zemích se nemusí propsat do fungování EU.
S postupujícími novelizacemi zakládajících smluv si pak Unie jako celek a obzvláště Komise přivlastňovala stále více pravomocí na úkor členských států, což vedlo k velmi zajímavému stavu. Jak upozorňuje politolog Stefano Bartolini, tento přesun pravomocí vyvolal oslabování vlastních politických struktur národních států a nedemokratický charakter EU za ně nevytvářel žádnou náhradu. Výsledkem je snižování loajality občana ke svému vlastnímu státu, který nepřipomíná svébytného aktéra schopného řešit problémy, ale spíše servisní jednotku v nadnárodním byrokratickém stroji. Například zhruba okolo 30 až 40 procent všech zákonů, které projednává český parlament, pochází z dílny Evropské komise. Jedná se o legislativu, jejíž tvorbu poslanci v národních parlamentech, a obzvláště pak opoziční poslanci, nemohli v základní podobě nijak ovlivnit.
Jak popisoval polský sociolog Zygmunt Bauman, žijeme v době, kdy se důležitá rozhodnutí dějí na globální úrovni, národní státy jsou limitovány na rutinní administrativní úkony a jejich schopnost ovlivnit globální dění je nulová. Jinými slovy, globální problémy mají globální dopady a neexistují na ně z logiky věci lokální řešení. Dává tedy smysl, aby se jednotlivé státy spojovaly a snažily se nacházet společná řešení problémů. Ovšem vzhledem ke svému nedemokratickému fungování není EU řešením problému globální vlády, jako spíš jeho součástí.
Výše popsané oslabování národních států pak disproporčně dopadá na státy střední a východní Evropy. Tyto země znevýhodňují hned dva faktory: slabá či přerušovaná tradice vlastní státnosti a slabší výkon ekonomiky. V důsledku těchto faktorů nemají země regionu dostatečné odborné kapacity, jak do počtu a kvality, které by mohly posílat do pracovních/expertních skupin připravujících podklady pro Evropskou komisi. Těchto skupin jsou desítky a zpravidla každý den alespoň jedna zasedá. Právě jejich práce určuje, o čem konkrétně se bude vést debata a jak bude vypadat. Bohatší státy západní Evropy mají dostatečné prostředky pro výchovu kvalitních odborníků a pro jejich zaměstnání ve státních strukturách. Unie díky tomu pro ně představuje účinný nástroj na prosazování svých vlastních zájmů.
Pro ilustraci zde uvedu jeden příklad. Kvůli dopadům finanční krize roku 2008 aktivovala Unie sadu nařízení o rozpočtové odpovědnosti, které vedly ke snížení rozpočtu slovinského ministerstva zahraničí, jež bylo nuceno redukovat počty národních expertů v pracovních skupinách spojených se Společnou zahraniční a bezpečnostní politikou (tzv. druhý pilíř EU), což zásadně omezilo schopnost Slovinska ovlivňovat dění v Unii, jak tehdy ukázala aféra okolo běloruského podnikatele Chydže. Přestože slovinské elity opakovaně a dlouhodobě v různých zahraničněpolitických dokumentech deklarují svoji touhu být v jádru Unie a prosazovat v ní své zájmy, tyto deklarace naráží na realitu periferního postavení jejich ekonomiky.
Státy střední a východní Evropy proto v mnoha případech již rezignovaly na pokusy cokoliv v EU ovlivnit a staly se jen pasivními diváky. Legendární jsou historky o tom, že čeští zástupci v COREPERU I a COREPERU II, což jsou orgány připravující agendu pro Radu EU, jsou často instruováni, aby zkrátka hlasovali stejně jako jejich němečtí kolegové. Vše vypovídající je výrok poslance Marka Bendy o odsouhlasení emisních povolenek pro domácnosti, kdy tvrdil, že při českém předsednictví Rady EU bylo na českou vládu až příliš mnoho agendy, a tak občas zvedla ruku i pro „nějaké blbosti.“ Vzhledem k potenciálním negativním sociálním dopadům, které mohou emisní povolenky pro domácnosti vyvolat, je označení „blbost“ silným eufemismem.
Chudší státy Unie jsou schopny mobilizovat se k nějaké aktivitě už jen v těch případech, kdy daný krok Unie vyvolá u jejich vlastního obyvatelstva masovou averzi. Příkladem budiž povinné kvóty na rozdělování migrantů v roce 2015.
Špatné základy nelze zachránit částečnou přestavbou
Mnozí idealisté z řad buržoazie vidí jednoduché řešení nedemokratičnosti EU – stačí, aby byli členové Evropské komise přímo volení Evropským parlamentem a ten, aby získal vlastní legislativní iniciativu. Snem těchto sociálních inženýrů je pak postupné rozpuštění členských států v jedné evropské federaci. Jediným reálným výsledkem takového kroku by byl vznik gigantického buržoazního státu a my socialisté víme, že takový krok by nic nevyřešil, akorát by vygeneroval nové problémy. Marx v Občanské válce ve Francii píše, že: „dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinérii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely“; a v Osmnáctém brumaireu Ludvíka Bonaparta: „Všechny převraty zdokonalovaly tento stroj, místo aby jej rozbily. Strany, které střídavě zápasily o panství, považovaly zmocnění se této obrovské státní budovy za hlavní kořist vítěze.“ Nástroj poroby pracujícího člověka se zkrátka nemůže stát nástrojem jeho emancipace. Je třeba rozbít tradiční stát a vytvořit zcela nový organismus. To platí jak pro tradiční stát, tak pro kvazistát EU.
Mnoho stránek bylo popsáno různými levičáky o neoliberálním charakteru EU, a přesto se řada z nich stále znovu a znovu nechává zlákat papírovými sliby a sní o možnosti jejího reformování v jakýsi socialistický projekt. Ne, soudruzi, pokud je dům postaven na špatných základech, tak je třeba jej kompletně strhnout a začít stavět na základech daleko solidnějších! Evropská unie nerovná se automaticky evropská integrace, my musíme vynalézat nové cesty pro spolupráci mezi národy našeho kontinentu.
Slovy již zmiňovaného Borise Kagarlického: „Požadovat postupnou reformu bruselské byrokracie v polovině desátých let 21. století znamenalo přibližně totéž, jako kdyby někdo v roce 1848 volal po reformě Svaté aliance ve prospěch demokracie. To ovšem v žádném případě neznamená,že taková možnost v abstraktní a teoretické rovině nikdy neexistovala. Politiku však neurčují abstraktní ideje, nýbrž praktické možnosti, poměr sil a strategie, které buď umožňují tento poměr využít k prosazení vlastních cílů, nebo jej naopak proměnit. V tomto smyslu byl boj za demokratickou proměnu Evropské unie již v polovině 90. let rozhodně a nevratně prohraný.“
Jak napsal už v roce 1915 V. I. Lenin: „Spojené státy evropské jsou v kapitalismu buď nemožné, nebo reakční.“ EU je jednoznačně reakční. A není to jen designem jejích hlavních institucí, ale celou strukturou. Vraťme se k již zmiňovaným pracovním skupinám. V letech předcházejících finanční krizi roku 2008 ustanovila Komise několik pracovních skupin, které měly navrhovat unijní pravidla pro regulaci finančního sektoru; tyto skupiny pak tvořily převážně zástupci velkých evropských bank. Tento fakt se ale stal veřejně známým až po finanční krizi a byl překvapením jak pro představitele národních vlád, tak i pro řadu europoslanců.
Sociální výdobytky na papíře, prohlubování neoliberalismu v praxi
Obrovskou roli pro fungování Unie mají vedle oficiálních orgánů i neformální setkání zákulisního charakteru. Jedním takovým formátem setkání je Evropský kulatý stůl průmyslu (ERT), který se schází každý rok už od roku 1983. Složení účastníků je následující: předseda Evropské komise, francouzský prezident, německý kancléř a zástupci největších evropských firem. Francie a Německo jsou hlavním motorem EU v Radě, předseda Komise je formálně jediná osoba, která může navrhovat nové zákony a obchodní moc firem asi netřeba detailně vysvětlovat. Ursula von der Leyenová se například zúčastnila ERT už v říjnu 2019, tedy celý měsíc před tím, než byla její komise vůbec oficiálně schválená!
ERT hrála zcela klíčovou roli v průběhu 90. let, kdy se projekt EU formoval, proto také Kagarlický zcela správně konstatuje, že od té doby byl zápas za demokratickou proměnu EU nevratně prohraný. Keneth Haar píše ve své knize A Europe of Capital: „Vize jednotného trhu začala v raných letech dominovat pracovnímu plánu ERT. V lednu 1985 předložil prezident ERT Wisse Dekker ambiciózní představu o odstranění překážek obchodu během pěti let v článku „Evropa 1990 – Program pro akci.“ Pouhé tři dny po jeho zveřejnění pronesl nově jmenovaný předseda Evropské komise Jacques Delors projev, který výrazně čerpal z návrhů uvedených v tomto článku.“ Mám magisterský titul z mezinárodních vztahů, ale ani jednou jsem v průběhu svého studia nenarazil v odborné literatuře na jedinou významnější zmínku o ERT. Skutečné orgány moci rády zůstávají mimo dohled.
Jak konstatuje Haart, záměrem ERT bylo od samého začátku budovat Unii jako stát konkurenceschopnosti, tedy takový stát, který vše podřídí zájmům kapitalistického trhu. Smlouva o EU vytyčuje pro Unii řadu vzletných cílů, například v článku 3 odstavce tři: „Unie vytváří vnitřní trh. Usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na…vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku a na vysokém stupni ochrany a zlepšování kvality životního prostředí… Bojuje proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, podporuje sociální spravedlnost a ochranu, rovnost žen a mužů, mezigenerační solidaritu a ochranu práv dítěte.“ A v článku pět smlouva deklaruje, že Unie: „Přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji této planety, k solidaritě a vzájemné úctě mezi národy, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby.“ Ovšem kdykoliv se sociální aspekt dostal do konfliktu s aspektem tržním, Unie se přiklonila na stranu trhu. A v zahraniční politice vždy sledovala logiku hospodářského imperialismu. Opět je potřeba uvést několik konkrétních příkladů.
Prioritou EU zůstává rozvoj jednotného trhu. Vznik jednotné měny ovšem znamenal vyjmutí otázek fiskální politiky z prostoru demokratické diskuze. Euro řídí Evropská centrální banka, která se jako samostatná instituce nikomu nezodpovídá, v bruselském newspeaku je „politicky neutrální“. Státy eurozóny tak přišly o možnost adaptovat pružně svoji měnovou politiku na hospodářské krize. Jak upozorňuje v brožuře Against Trade Wars francouzský ekonom Cédric Durand: „S vymizením směnných kurzů, zavedením jednotné měnové politiky a absencí evropského rozpočtu schopného provádět významné transfery se práce stala jedinou proměnnou, kterou bylo možné použít k přizpůsobení národních ekonomik šokům a změnám dynamiky.“ Pro státy eurozóny je tak možnost nechat klesat reálné mzdy v časech krize jediným možným prostředkem adaptace. Přijetí jednotné měny proto není v zájmu pracujících.
Někteří socialisté naivně oslavují politiku hospodářské soutěže EU, která by měla zabraňovat tvorbě kartelů a trustů. Jenže součástí této politiky jsou i pravidla pro státní podporu. V brožuře The Impact of EU policies on housing and urban development se k těmto pravidlům dočteme: „Evropská komise má rozsáhlé pravomoci v oblasti inspekce a prosazování pravidel – může např. vyšetřovat podniky, pořádat slyšení a udělovat výjimky. Vlády musí navíc předem oznámit jakoukoli plánovanou podporu podnikům…Navzdory ujištění, že členské státy jsou suverénní ve svých hospodářských politikách, v oblasti regulace bytové politiky Evropská komise zasahuje ve prospěch soukromých společností a snaží se omezit veřejné investice do veřejného bydlení, aby vytvořila více investičních příležitostí…V roce 2005 požádala Evropská komise nizozemský stát, aby změnil svůj systém přidělování sociálního bydlení (tj. aby jej učinil méně univerzalistickým/obecným). Ačkoli EU nadále oficiálně tvrdila, že bytová politika je výlučně v kompetenci národních vlád, Komise svou intervenci do nizozemské bytové politiky legitimizovala s odvoláním na svou odpovědnost za fungování společného trhu.“ Státní podpora pro sociální bydlení je dle těchto drakonických pravidel možná jen pro ty, kteří jsou definováni jako nejzranitelnější. Výsledek? Za posledních 10 let bylo zaznamenáno víc jak 30 případů, kdy díky unijním pravidlům nemohly být realizovány projekty dostupného bydlení.
Je nejvyšší čas se ptát, jak Unie za desítky let fungování naplnila své sliby o plné zaměstnanosti a vymýcení chudoby? Vzhledem k tomu, že nechala zástupce bank vytvořit děravý rámec finančních regulací, který napomohl krizi roku 2008, můžeme tvrdit, že Unie svými reálnými kroky dokáže tyto vzletné cíle leda tak dobře sabotovat. Stejně tak tomu je v aréně zahraniční politiky.
EU sama sebe považovala za mírový projekt, přesto se už v roce 2002 sešla vlivná skupinka zbrojních lobbistů na pozadí konference o budoucnosti Evropy a výsledkem jejich malého setkání byl pak o dva roky později vznik Evropské obranné agentury (EDA). Jen v roce 2016 utratily zbrojovky za lobbing u orgánů EU přes 54 miliónů euro. Do toho si připočtěme aktuální výkřiky o tom, že se EU musí připravit do pěti let na válku s Ruskem. Byl to ale projekt východního partnerství iniciovaný Unií v roce 2008, který postavil EU na kolizní kurz s Ruskem. Ruský politolog Andrej Zagorski v roce 2011 vysvětlil, proč elity Ruské federace nemohly tento krok vnímat pozitivně. Ve svém článku pro Friedrich Ebert Stiftung popisuje, jak řada deklarovaných cílů východního partnerství – například snaha EU modernizovat ukrajinskou energetickou infrastrukturu či navrhované sbližování technických norem partnerských zemí s EU – šla proti zájmům ekonomických elit v Rusku a hrozila sabotovat jejich snahy o větší integraci s postsovětským prostorem. Není tedy divu, že východní partnerství tehdy ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov jízlivě okomentoval slovy: „Jsme obviňováni z toho, že máme sféry zájmů, ale co jiného je východní partnerství než snaha EU rozšířit svoji sféru vlivu?“
Problémem EU není jen přetrvávající nedemokratičnost, ale fakt, že se tento stav postupem času jen zhoršuje. Pokud v roce 2008 operovalo v institucích EU na 15 000 lobbistů, dnes toto číslo přesahuje 30 000. Lobbisté mají privilegovaný přístup k eurokomisařům a europoslancům, ovšem jak ukázala nedávná agresivní lobbovací kampaň korporací Google a Meta, mezi nástroje ovlivňování patří i zakládání řady neziskových organizací, start-upů a think-tanků. Tento propracovaný aparát zajišťuje, že hlas kapitálu je v Bruselu vždy silnější, než hlas běžných lidí, a Unie se dál vyvíjí tím „správným kapitalistickým směrem“. Prohlubuje se bytová krize? Unie i nadále podporuje neregulované investice kapitálu do nemovitostí. Zhoršuje se stav životního prostředí? Náklady takzvané zelené tranzice jsou hozeny na běžné domácnosti. Evropská populace stárne? Unie chce zmrazit dotace těm zemím, které nezačnou reformovat své důchodové systémy směrem ke kapitálovému trhu, který známe z USA. Každý nový problém je jen další záminkou pro prohloubení neoliberalismu.
Jak vynalézt budoucnost
Právě to je esencí onoho bruselského brežněvismu, jenž popsal Kagarlický: „Po čtvrt století evropská unijní politika napodobovala přístup, který byl typický pro sovětské vedení za Leonida Brežněva – pokračovat ve zvolené linii bez ohledu na rostoucí rozpory a vyrovnávat se s narůstajícími potížemi vynakládáním stále větších prostředků. Není proto překvapivé, že tento přístup nejenže nedokázal vyřešit existující problémy, ale zároveň připravil půdu pro krizi, která dříve či později musí propuknout mimořádně ničivým způsobem.“
Rozpad Sovětského svazu byl umožněn tím, že existoval alternativní ideologický model. Bez existence alternativy nelze očekávat, že by se EU obdobně zhroutila. Společnost pozdního kapitalismu totiž vyznává paradoxní slogan: „radši hrůzy bez konce, nežli hrůzný konec“. Je přece snazší si představit konec světa než konec kapitalismu, že? Pojďme se tedy na závěr zamyslet nad možnými alternativami.
V některých mechanismech mezistátní spolupráce se můžeme inspirovat ASEANem. Místo jedné celoevropské unie by mělo existovat několik vzájemně kooperujících regionálních organizací. Právě tímto směrem se ubíral program hnutí Stačilo!. Referendum o výstupu z EU mělo být podle patrona zahraničněpolitického programu hnutí, profesora Petra Druláka, vyvoláno až v momentě, kdy bude k EU existovat alternativní struktura v podobě organizace zastřešující státy střední Evropy (Česko, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Slovensko) a případně část států bývalé Jugoslávie (Slovinsko, Srbsko). Bohužel tato linka programu byla ve volbách velmi špatně vykomunikována, což rovněž svým dílem napomohlo ke špatnému volebnímu výsledku hnutí. Není to myšlenka úplně nová, ostatně už československý premiér Milan Hodža snil o vzniku podunajské federace.
Kagarlický uvádí, že pro zachování EU by bylo potřeba: „zrušení Evropské centrální banky; nahrazení jednotné měny – eura – několika regionálními měnami vzájemně propojenými; výrazné omezení pravomocí Evropské komise; přezkoumání Maastrichtské a Lisabonské smlouvy; změna pravidel Schengenského prostoru [.]“ Tedy opět nikoliv jen reforma, ale radikální transformace ve fundamentálně jiný projekt, ovšem Kagarlický si je vědom, že: „Prosazovat heslo, které není podloženo žádným praktickým mechanismem jeho uskutečnění, znamená v lepším případě lhát sám sobě i lidem, a v horším případě používat výřečnost k zastírání politik, které mají zcela odlišný a často přímo protikladný význam.“
Pokud nechtějí být socialisté obviněni z jednoho či druhého, musí se slovy Thomase Sankary „odvážit vynalézat budoucnost“ a seriózně plánovat rozbití Unie a stvoření zcela nového projektu založeného na rovné spolupráci, kde na prvním místě bude člověk a nikoliv kapitál. Místo Unie komuna!
About The Author
