Úvodní víkend XXV. zimních olympijských her, jež hostí italská města Milán a Cortina d´Ampezzo, se nesl ve znamení protestů. Poblíž metropolitní olympijské vesničky proběhlo shromáždění levicových politických stran, odborových organizací a aktivistických skupin, které vyjádřilo nelibost nad účastí izraelských sportovců kvůli operacím židovského státu v Gaze, ale také zdůraznilo dlouhodobější dopady účelově vystavěné olympijské infrastruktury na budoucí život ve městech. Protestující tak upozornili na významný problém, související s kvalitou bydlení a veřejného života v regionu po vyhasnutí ohně. Italský olympijský výbor slíbil nynější hry pojmout jako oslavu udržitelnosti, a ač se v dílčích věcech může zdát praxe sympatická, přesto celý proces není bez trhlin.
Pořadatelská města her pravidelně vloží nemalé veřejné prostředky do výstavby infrastruktury, jež má za cíl sloužit ke spokojenosti, komfortu a užitečnosti nejen špičkovým sportovcům, ale též jejich týmům, zahraničním novinářům, a v neposlední řadě fanouškům z celého světa. Vybudování luxusních podmínek pro dva týdny vrcholového sportu v Miláně a Cortině stálo 5,2 miliardy eur, přičemž zhruba 3,5 miliardy z této částky tvoří příspěvek veřejných financí. Skončení sportovních klání pod pěti kruhy však pro hostitelské regiony pokaždé znamená nelehkou situaci. Odliv mediální (a také politické) pozornosti, turistů a maloobchodních tržeb je náhlý; místní komunity se musejí opět vracet do zajetých pořádků, avšak s reziduem v podobě mnoha nových staveb a prostor, jež po sobě zanechalo olympijské architektonické plánování. Ač jsou výdaje na zajištění zimních her mnohem menší, než pro zvládnutí těch letních, nelze nevzpomenout „fenomén Soči“ jakožto odstrašující příklad zchátralého města duchů za 50 miliard dolarů, které svému draze vykoupenému účelu sloužilo přesně 16 dní.
Italská zkušenost přitom není vůbec stará; před dvěma dekádami se jubilejní dvacáté zimní olympijské hry konaly v Turíně. Investice zde umožnily výstavbu městské podzemní dráhy a mnoho významných objektů slouží dodnes. Jako vzorné příklady lze uvést hokejovou Inapi Arenu, která po skončení her funguje jako víceúčelová hala, hostící například každoroční Turnaj mistrů v mužském tenise, nebo areál Stadio Olimpico, jež se stal pravidelným dějištěm ligových i reprezentačních fotbalových zápasů ve městě. Celkově byly však turínské hry ekonomicky prodělečné a investice se dlouhodobě vrací spíše z daňových výnosů spotřeby a turismu, které souvisí s kulturními a sportovními akcemi pořádanými v soukromých „olympijských“ objektech. Provincie Turín se také připojila na seznam míst, kde si nevědí rady s využitím nově vybudovaných skokanských můstků či bobových drah, jež činí bezprostřední – často horské – okolí nevzhledným a neobyvatelným.
Při pohledu na strukturu využívaných objektů pro letošní hry lze vidět jistá poučení. Úvodní ceremoniály se konaly na již zavedených kolosech typu San Siro, čímž odpadly starosti s uživením dalších, energeticky velmi náročných stadionů. Většina stanovišť existovala již před zahájením příprav; disciplíny vyžadující specifická sportoviště (skeleton, skoky na lyžích, biatlon) byly přeneseny do oblastí jako Bormio, Predazzo či Livigno, kde se každoročně závodí v daných odvětvích. Tím se částečně snížily environmentální dopady stran přebytečné výroby umělého sněhu či kácení stromů pro výrobu nových nezastavěných ploch. Olympijská vesnička v Miláně má být po skončení her předělána na studentské bydlení.
Přesto je ale nutné poukazovat na nesoulad mezi rétorikou politiků a úřadů v průběhu příprav na hry a následným děním, které souvisí s ochabnutím zraku světové veřejnosti vůči pořadatelským regionům. Již nyní se objevují zkazky o tom, kolik peněz investovali pořadatelé do přestavby míst, jež nepoutají tolik pozornosti jako velká města, přičemž vedlejším účinkem bylo narušení přírodní diverzity; nemluvě o nutnosti zvýšeného chlazení a umělého vylepšování prostředí, což souvisí se zvyšujícími se teplotami v italských Alpách během posledních dekád. Za zmínku stojí, že současné zimní hry nebudou výjimečné ani tím, že sliby o zatraktivnění regionu pro dlouhodobé investice a snížení nezaměstnanosti zestárnou velmi rychle. Ve světle minulých zkušeností je také na místě skepticismus ohledně příslibu proměny částí olympijské infrastruktury na místa sloužící veřejnému zájmu. Jak se ukázalo kupříkladu v Londýně po roce 2012, z olympijské vesničky se místo bydlení pro potřebné stal komplex s drahými byty pro bohatou klientelu. Komerční využitelnost nově postavených objektů tak dostává přednost před veřejným zájmem, což kontrastuje s pravidelným dluhem regionálních a státních financí, které po hrách zůstávají.
Italská premiérka Giorgia Meloni označila sobotní demonstranty, jejichž část se tvrdě střetla s bezpečnostními složkami, za nepřátele Itálie. Pokud však její vláda, v součinnosti s italskou i mezinárodní olympijskou organizací, nedohlédne na potlačení negativních dopadů her vůči hostujícím regionům v podobě gentrifikace (vytlačení chudších obyvatel na periferii a jejich nahrazení bohatší klientelou), ztráty přírodní rozmanitosti či zadlužení, znějí tato slova velmi pokrytecky.
About The Author
