„Nevidíš jejich těla hořet? Opuštěné a plné touhy. Umírající nedočkavostí, dusící se opojením,“ zpívá arménsko-americký rocker Serj Tankian ve svém singlu Empty Walls z roku 2007. Klip k této písni doprovází nevinná dětská zábava v družině – hra na válku a masové zabíjení. Tankian songem reagoval na normalizaci válečnické mentality ve Spojených státech po 11. září, všudypřítomnost myšlenky o světě rozděleném na „my versus oni“ a podvodné jádro tohoto uvažování, které žene vstříc zbytečné smrti davy naivních patriotů.
Válka představuje v životě Serje Tankiana silný motiv. Potýkání se s ní bylo umělci dáno nejen minulostí jeho rodiny a etnickým původem, ale tvoří také texturu jeho života, od dětství a dospívání až po reflexi v hudební tvorbě a politickém aktivismu. V předloňském roce vyšly Tankianovy memoáry pod názvem Down With the System (pro nakladatelství XYZ je loni pod totožným názvem přeložila Jana Michalcová), které propojuje právě téma války a bojů. Těch horkých, zuřících na povrchu planety invazemi armád a svištěním raket a dronů, ale i těch duchovních, které svádí autor se svými vnitřními pohnutkami a pochybami ohledně naplnění své profesní a životní cesty. Metalový muzikant, skladatel filmové hudby, softwarový vývojář, spisovatel, malíř, vlastenec, aktivista a kritik systému. Tím vším byl a je Serj Tankian ve svých (ne)pravdivých vzpomínkách, jak zní český podtitul jeho knihy.
Kořeny
„Bojujeme o svou holou existenci,“ napsal na svůj Twitter na konci září 2020, když ozbrojené síly Ázerbajdžánu zaútočily s tureckou podporou na Náhorní Karabach. Následující události, které zahrnovaly ústup arménských jednotek a hromadný exodus Arménů z obsazovaných území, přinesly také oživení aktivity metalové kapely System of a Down. Píseň Protect the Land, jež byla první nahrávkou kapely po patnácti letech, se v českém žebříčku nejhranějších rockových písní za rok 2020 umístila na třetím místě.
Vztah Tankiana k jeho původní vlasti oplývá zvláštní citlivostí. Navzdory tomu, že se do Arménie poprvé vypravil až jako třicátník – několik let po skončení první války o Náhorní Karabach – má v sobě zakořeněnou tamní identitu. Jeho předkové pocházejí z vesnice Efkere (v češtině Nadechnout se), dnes náležející k území střední Anatolie. Obec vznikla ve 13. století ve stínu kláštera Surp Garabed Vank, kde se tradovalo, že v něm přebývají relikvie Jana Křtitele. Dle legendy nesl svatý Řehoř jeho ostatky do kláštera, přičemž se na místě vesnice zastavil, aby popadl dech – odtud název vísky. Arménie přijala křesťanství roku 301 zásluhou právě svatého Řehoře a také krále Tiridata, načež si udržela ráz křesťanské země i během expanze islámu v regionu, než ji v 15. století pohltila Osmanská říše.
Tankianovi předkové z matčiny strany se stali oběti arménské genocidy ze strany osmanského státu po roce 1915, což pro umělce představuje celoživotní téma. V knize vzpomíná na osudy svého dědečka Stepana, který musel jako malý chlapec se svou rodinou absolvovat pochod smrti z rodné obce až do dalekého syrského města Rakká, kde se nakonec rodina usadila. Záminkou k vyhnání osmanských Arménů, jichž nakonec mezi lety 1915–1918 zemřelo kolem půldruhého milionu, byla neuspokojivá situace tamních muslimských uprchlíků z Ruska. Turci v průběhu světové války využili řevnivosti mezi původní arménskou komunitou a nově příchozími vysídlenci k rozpoutání etnických čistek, které pak samostatný turecký stát po roce 1918 dokončil. Tankian utrpení svých předků a celého arménského národa přirovnává ke zkušenosti Šoa a nebojí se poukazovat na válkychtivost a šovinismus Turků, kteří ani více než sto let po masakrech nepřiznali svou odpovědnost. Naposledy v červnu 2026 reagoval turecký prezident Erdogan na uznání arménské genocidy izraelskou vládou: „Naše historie je prostá genocidy, masakrů, útlaku a kolonialismu. V naší velké historii je místo jen pro milosrdenství a spravedlnost.“ Tento druh licoměrnosti představitelů velmocí je podle Tankiana jedním z důvodů, proč nelze skoncovat s utrpením ve světě – přiznat chybu a zločiny je pro autoritáře Erdoganova typu nemyslitelné. Kolik nevinných však musí ještě zemřít?
Imigrant
Serj Tankian se narodil roku 1967 v libanonském Bejrútu do rodiny původně syrských Arménů, kteří se do Libanonu přistěhovali za prací. Nomádský způsob života se přenesl i na Serje – Libanon pro něj nikdy nepředstavoval domov, ačkoliv vůně písku, moře i lákadel tamní kuchyně v něm navždy zanechaly svůj otisk a jako hudebník se do ní posléze rád vracel. Během jeho školní docházky se ovšem změnila do té doby občanská válka v invazi ze strany Izraele a Bejrút byl obléhán, v důsledku čehož byla najednou uzavřena jeho škola a všude vyrostla kontrolní stanoviště. Konflikt doprovázel rozpad sousedských vztahů, neustálá přítomnost armády, napětí a bomb, což formovalo Tankianův celoživotní protiválečný postoj. Lidé žijící v prostředí zuřící války ji totiž nežijí „jako akademické nebo geopolitické cvičení. Jde o hluboce osobní záležitost. Jakmile někdy žijete s hrozbou náhodné, nelítostné smrti nad hlavou, stává se z ní každodenní hrůza, které už se nikdy zcela nezbavíte.“
Tentokrát již na vlastní kůži pocítěná válka vytrhla rodinu z každodenních více či méně příjemných starostí a znamenala přesun do Los Angeles. Ačkoliv se Tankian označuje za amerického občana, v jeho osmi letech pro něj východní pobřeží Spojených států představovalo kulturní šok a zmocňoval se jej pocit odcizení. Vzpomíná na řevnivost a násilí mezi obyčejnými lidmi ve své čtvrti a jejich vyhrocené konflikty ohledně naprostých banalit. Nechápal, proč lidé podstupují zbytečné rozbroje, když mají to štěstí, že se vyhnuli válce.
Americký sen a důvěra ve spravedlnost v nové vlasti se rozplynuly poté, co Tankianův otec prohrál vleklý soudní spor kvůli malichernému podvodu ze strany jeho obchodního společníka. Hořká pachuť dovětku „…and Justice for All“ ze slibu věrnosti vlajce USA, který zvolil jako název svého filmu z roku 1979 o zkorumpované americké justici režisér Norman Jewison, donutila mladého rockera uvědomit si, že myšlenka rovného zacházení a spravedlnosti pro všechny jsou jen ideologickými iluzemi. Rodina zchudla a musela opustit své původní středostavovské bydliště; navíc se kvůli sporu stala obětí násilné odvety, což ji činilo zranitelnou poprvé od doby, kdy unikla válce v Bejrútu.
Aktivista
Když Tankian v americké škole poprvé slyšel vyprávění o bostonských událostech z roku 1773, považovaných v USA za masakr spáchaný kolonialisty, vysmál se učiteli, který před ním s vážnou tváří hovořil o pěti zastřelených lidech. Vysvětlil mu, co pro Armény znamenala léta 1915-1918, která do slovníku společenských věd v souvislosti s genocidou přinesla slovní spojení „zločiny proti lidskosti“. Ve světle svého imigrantského původu vzal brzy velmi vážně boj za uznání genocidy ve svém novém domově.
V Kalifornii od počátku 80. let rostly útoky na turecké představitele ze strany radikálních arménských skupin. V říjnu 1980 spáchalo Justice Commando of the Armenian Genocide pokus o atentát na tureckého generálního konzula, což předznamenalo divokou dekádu revolty mladých amerických Arménů. Pro tuto generaci byla osmdesátá léta katalyzátorem hněvu, zapříčiněného neúspěšným bojem jejich rodičů za uznání tureckých zločinů a utrpení národa, přičemž terorismus vnímali jako poslední možnost upozornit svět na svá příkoří a přehlížení ze strany velmocí. Radikálové hovořili „jazykem nevyslyšených“ skrze výtržnosti a násilí, přičemž sám Tankian vstoupil do řad Armenian Youth Federation (Federace arménské mládeže), kde začal jeho aktivismus a kde vůbec poprvé nasál atmosféru hudebních koncertů. Propojení hudby a politiky bylo předmětem prvního oficiálního vystoupení jeho kapely System of a Down; na podiu losangeleského klubu Roxy bylo na graffiti za kapelou napsáno: 1915 – 1,5 milionu – Nezapomínáme.
Na univerzitě se dostával do sporů s ostatními studenty, když veřejně označil anexi Havaje za příklad kolonialismu, přičemž v plné posluchárně studentů mu vyjádřil podporu jen jeden spolužák židovského původu. Kritika amerického imperialismu jej stála veřejné renomé po 11. září 2001. Tehdy sepsal bezprostřední článek s názvem Povědomí o ropě, v němž prohlásil útoky na Světové obchodní centrum za pokračování spirály násilí, kterou Spojené státy zasely politikou v západní Asii. Vymezil se také vůči – tehdy ještě hypotetickým – invazím do Afghánistánu či kamkoliv jinam a připomněl: „Co si nikdo neuvědomuje, je to, že bombové útoky jsou reakcí na existující nespravedlnosti po celém světě, které většina Američanů obecně nevidí. Reagovat na reakci by znamenalo zadělávat na další podobnou reakci.“
Vyvrhel
I zde hrála roli arménská identita. Muzikant byl vláčen americkými médii s nálepkou nevlasteneckého potížisty imigrantského původu. Rok předtím odehrál se System of a Down benefiční koncert ve spolupráci s Arménským národním výborem, kterým chtěli všichni účinkující přispět ke tlaku na politiky v USA, jež otáleli s uznáním genocidy. Jeden republikánský kongresman později Tankianovi vysvětlil, proč Sněmovna reprezentantů genocidu v bouřlivém období nastupující války proti teroru nemůže uznat – USA zkraje milénia prodávaly Turecku vrtulníky Apache a Turecko za to poskytovalo Američanům servis na svých leteckých základnách Incirliku a Izmiru, klíčových pro koordinaci jednotek v Iráku. Oficiálního prohlášení a částečné spravedlnosti se Arménům dostalo až deset let po ukončení irácké okupace z úst Joea Bidena.
Tankian odmítl uzavřít smlouvu s vysoce postaveným činitelem vydavatelské společnosti, který byl rodinně i byznysově spojený s popíráním arménské genocidy v USA. Okolnosti Tankianova zapojení do arménské otázky na půdě Spojených států zachycuje snímek Screamers režísérky Carly Garapendianové, v němž kromě Tankiana a kapely System of a Down hraje důležitou roli také turecko-arménský novinář Hrant Dink, z něhož se stal Tankianův přítel – po premiéře snímku roku 2006 byl zabit tureckým nacionalistou.
Ani v původní vlasti není Tankian nekritickým patriotem. Jeho spory s bývalým prezidentem Seržem Sarkisjanem, jemuž vyčítal oligarchizaci Aménie po pádu Sovětského svazu a minimální zásahy do nerovností sužujících celou zemi, vyústily roku 2018 do podpory opozičních protestů vedených Nikolem Pašinjanem. Toho zpěvák podpořil a v krušných dnech po aktivistově propuštění ze 24hodinové vazby se s ním sešel. Kompromisy s vlivným Sarkisjanem odmítl již předtím, když v otevřených dopisech zpochybňoval legitimitu jeho druhého prezidentského mandátu. Během protestů zněla Jerevanem také Tankianova hudba – příslib toho, že ti šťastlivci, jež přežili útlak válečného 20. století, se „vrátili k řece Aras a volají: Svoboda!“, jak zní v písni kapely System of a Down Holy Mountains z desky Hypnotize.
Hudebník
Aby dostál závazku svých rodičů a zavděčil se jejich vizi amerického snu, byl Serj Tankian nedříve rozhodnutý stát se právníkem. Ohledně hudby jakožto výdělečné činnosti v rodině vládla skepse. V knize vzpomíná na historku svého otce, který se v mládí vyjel autobusem zúčastnit vyučování jednoho regionálního mistra hry na strunný nástroj úd, neboť se chtěl hrou na tento nástroj živit. Když však v autobuse cestou na první hodinu potkal jednoho staršího hudebníka, který mu popsal peripetie muzikantského života, vystoupil z autobusu a nikdy se na žádnou zkoušku již nedostavil.
Tankian nicméně vyslyšel volání doby, která v Americe přála aktivistickým hudebním projektům typu Rage Against the Machine a rozhodl se pro kariéru umělce. Šířit důležité ideje skrze kombinaci hudby a politického aktivismu mu přišlo chytlavé. Ve své první kapele Forever Young se potkal s Daronem Malakianem, s nímž bude později svádět mocenské boje uvnitř S.O.A.D., než si uvědomí, že vnitřní klid je důležitější než vleklá mocenská válka. „Když jsem v roce 2006 opustil System of a Down, vydělával jsem za tři a půl minuty na pódiu více, než následujícího tři a půl roku při práci na rockovém muzikálu Upoutaný Prométheus,“ glosuje výbušnost tehdejší etapy ve vývoji kapely, což jej přimělo nastoupit dráhu sólového umělce.
Alternativně metalový System of a Down debutoval eponymním albem z roku 1998, na jehož přebalu se objevilo Pět prstů, grafické dílo německého antifašisty Helmuta Herzfelda. Motiv ruky, která lapá nepřítele, je symptomatický pro hudbu kapely, která se chápala témat nejen arménské genocidy, nýbrž i politického autoritářství a proválečného diskursu v USA. Nevyhýbala se při tom kontroverzi – po 11. září byl jejich singl Chop Suey! z tehdejší novinky Toxicity umístěn na seznam písní, které bylo zapovězeno hrát na největších rádiích v USA kvůli „nevhodnosti“ textu vzhledem k národnímu smutku či kvůli možné asociaci s činy teroristů. („Myslím, že nevěříš, že moje sebevražda je opodstatněná. Pláču, když si andělé zaslouží smrt.“)
Směšnost této záležitosti demonstruje Tankian na příkladu svých kolegů z kapely The Coup, jež původně měla své album Party Time vydat s přebalem zobrazujícím Dvojčata a lidskou rukou na detonátoru, což jim vydavatelská společnost v ovzduší paranoie z terorismu zatrhla. Podotýká důležitou skutečnost, že totiž nelze umělcům vzít schopnost napojit se jejich tvorbou na „kolektivní nevědomí“ společnosti a zformovat tento proud do estetického vyjádření. Cenzurovat umělce a omlouvat to válkou proti terorismu je dle Tankiana nesmysl (mimochodem stejně jako význam názvu kapely System of a Down).
Vícerozměrný
Celá tvorba System of a Down, podpořená Tankianovými texty, má v sobě ducha nekompromisnosti boje s převládající pravdou o nutnosti války, vykořisťování přírody i lidských zdrojů a politického pořádku. „Proč prezidenti nebojují ve válkách?“, zní v možná komerčně nejúspěšnější skladbě kapely B.Y.O.B., ověnčené cenou Grammy. Song nabádá k zastavení dobyvačných tažení kvůli ropě, maskovaných jako šíření svobody. Tu si přece lépe lze užít na mejdanu v atmosféře nenásilí, jak text písně naznačuje.
Ačkoliv Serj Tankian stále platí především za metalového hudebníka, jedná se o všestranně pozoruhodného umělce 21. století. Jeho sólová tvorba není o nic méně kritická a aktuální než v období jeho angažmá jedné z nejpopulárnějších metalových formací historie. Jakožto skladatel filmové hudby nebo malíř ovšem taktéž dokáže zaujmout – jeho obrazové kolekce propojují hudební složku s tou výtvarně-uměleckou a plodí takzvanou „hudební malbu“, novátorský a mezioborový přístup ke tvorbě umění.
Vícerozměrnost své osobnosti se mu v memoárech Down With the System povedlo nastínit umně a s talentem srozumitelného vypravěče; nejdůležitějšími rozměry jsou však touha po domově a boji za spravedlnost: „Pokud nebudu bojovat za uznání genocidy, pokud nebudu agitovat za další oprávněné kauzy, pokud nebudu pracovat na tom, abychom vytvořili vyrovnanější svět pro nás všechny, jak můžu doufat, že někdy najdu ten neuchopitelný pocit domova; pocit, že patřím přesně tam, kde jsem?“
Ilustrační fotografie: ČT24/Gettyimages/Isifa
About The Author
