V každé společnosti je práce klíčovým faktorem, který nejenže přispívá k materiálnímu blahobytu, ale i k formování lidské identity a důstojnosti. Bez práce a pracujících by se lidstvo nebývalo někam posunulo. Nikdo by nezačal zakládat nové osady a přecházet k zemědělství, nikdo by nepostavil pyramidy, neuvedl do praxe nové poznatky či technologie a lidská civilizace, jak jí známe dnes, by neexistovala. Práce je zkrátka potřeba, ale přístup k ní se v různých historických etapách měnil. Přeskočíme vzdálenější historii a přesuneme se tomu, co je aktuální pro současnost – vznik raného kapitalismu a jeho antiteze socialismu.
Rozpor mezi kapitalismem a socialismem
Za zakladatele kapitalismu, který zůstává (v pozměněné formě) dominantním ekonomickým systémem současnosti, je považován skotský ekonom Adam Smith. Ve své nejslavnější práci Bohatství národů tvrdil, že „každý je veden svým vlastním zájmem k tomu, aby podporoval veřejné blaho,“ a toto tvrzení se stalo základem teorie tržní ekonomiky. Podle Smitha se hodnota práce odvíjí od její produktivity a efektivity, a to vše je určováno konkurencí na trhu. V tomto systému je práce vnímána jako prostředek k dosažení osobního prospěchu a zisku. Smith věřil v „neviditelnou ruku trhu“, která prostřednictvím individuálních zájmů vytváří rovnováhu a vede k rozvoji společnosti. Tento pohled však nepočítá s tím, jaké sociální a lidské náklady má tento systém pro pracovníky.
V praxi proto tržní systém začal vytvářet vážné rozpory. V kapitalistickém univerzu je práce často redukována na pouhý nástroj pro zisk, což vede k hlubokému odcizení pracovníků od výsledků jejich práce a od sebe samých. Ten, kdo poprvé analytičtěji popsal limity kapitalistického pojetí práce, byl německý filozof Karl Marx. Ten si v dané souvislosti všímá především faktu odcizení, při kterém pracovník ztrácí kontrolu nad produktem své práce. Ztráta kontroly je v kapitalismu obzvlášť akutní, protože výrobní prostředky jsou soukromé a zaměstnanci nemají žádný podíl na rozhodovacích procesech. Odcizení má nejen ekonomické, ale i psychologické důsledky. Pracovníci se často cítí jako cizí ve vlastní práci, což vede k frustraci, vyhoření a degradaci lidské důstojnosti. Práce, která by měla být nástrojem seberealizace a přispění ke společenskému blahu, se stává pouhým prostředkem k přežití.
Proto Marx navrhoval alternativní systém – komunismus a cestu k němu, známou jako socialismus, která byla v různých variantách a s různými výsledky aplikovaná. V socialistických modelech je důraz kladen na to, že práce má hodnotu nejen pro jednotlivce, ale pro celou společnost. Tento rozdíl v přístupu k práci lze vysledovat až k základním principům kapitalismu a socialismu. V kapitalistické ekonomice je práce, podobně jako každá jiná komodita, podrobena zákonům trhu, zatímco v socialistické se jedná o základní lidské právo a možnost jednotlivce, jak celé společnosti přispět a prospět.
Po Marxovi tuto myšlenku ještě více rozvinul V.I. Lenin. „Práce je zboží jako každé jiné zboží, které se vyměňuje za peníze,“ psal Lenin ve své analýze kapitalistické produkce. V tomto systému je pracovník považován za nástroj k dosažení zisku, a nikoliv za tvůrce hodnoty, což vede k pocitu odcizení. Tento proces se projevuje nejen v nízkých mzdách a špatných pracovních podmínkách, ale také v samotné podstatě práce, jež ztrácí jakýkoliv osobní význam. Lenin tuto skutečnost shrnul: „Kapitalista získává zisk nikoli ze své vlastní práce, ale z práce proletariátu. Pracující třída je tímto způsobem neustále zbavována svého vlastního díla, svého vlastního výsledku práce.“
V socialistických modelech je naproti tomu práce vnímána jako nezbytný a ctěný prvek pro rozvoj celé společnosti. Lenin tvrdil, že „v socialismu je každý pracovník uznáván nejen za to, co produkuje, ale za to, jaký podíl má na rozvoji společnosti“. I když některé práce mohou být fyzicky náročné nebo vykonávané v nepohodlných podmínkách, v socialistickém systému je každá činnost považována za důležitou pro celkový rozvoj a pokrok. Tento přístup k práci je odlišný od kapitalistického modelu, kde je hodnota práce určována hlavně jejími finančními výnosy. V socialismu je uznání každé práce kladeno na stejnou úroveň, což vytváří pocit sounáležitosti a důležitosti. I v těžkých profesích mohou pracovníci cítit, že jejich úsilí přispívá k lepšímu a spravedlivějšímu světu.
Lenin ve svém spise Stát a revoluce uvádí: „Socialismus je nejen ekonomickým systémem, ale také společenským hnutím, které klade důraz na plné uznání lidské práce jako hodnoty.“ Tento přístup znamená, že všechny vrstvy pracovního procesu jsou ceněny a uznávány bez ohledu na jejich prestiž nebo viditelnost. To je podle Lenina zásadní pro obnovu důstojnosti každého pracovníka, který cítí, že jeho práce má smysl a je součástí většího celku.
Tolik k základním rozporům a nyní, jak tyto rozpory vypadají v praxi. Pro větší přehlednost se budeme zabývat primárně českými zeměmi, které mají historickou zkušenost jak se socialismem, tak s několika formami kapitalismu.
Za československé první republiky byla situace čitelnější a více odpovídala jak ranému kapitalismu, tak popisu a kritice kapitalistické společnosti od socialistických autorů. Československo byl kapitalistický stát se vším všudy. Na jedné straně generování nesmírných zisků a superbohaté vrstvy společnosti, pro kterou se vžilo označení „horních deset tisíc“. Na straně druhé potom mnoho lidí uvržených do bídy, nouzové kolonie, statisíce nezaměstnaných (zejména za hospodářské krize) a státní mašinérie, která potlačovala projevy nespokojenosti, z dnešního hlediska i mnohdy brutálním způsobem, a politická perzekuce nepohodlných. Tehdejší Československo mělo mnohem blíže k dickensovskému kapitalismu, než k tomu, co známe jako kapitalismus dnes, a situace většiny pracujících nebyla zrovna růžová.
Nejspíš i z toho důvodu nastává po druhé světové válce obrat a Československo se oficiálně vydává na cestu socializace. V té době to nebyla vůle pouze KSČ, jak se dnes obecně předjímá. O socializaci mluvil celkem otevřeně i prezident Edvard Beneš a byla na ní víceméně shoda napříč politický spektrem. V této době můžeme mluvit o zásadním zlepšení sociálně-ekonomického i společenského postavení drtivé většiny pracujících. Časem se však, podobně jako u kapitalismu, začaly projevovat rozpory. Spolu s rozvojem společnosti počaly stoupat i její konzumní nároky a udržet je v ekonomice, kde většina běžných komodit byla cenově sanována, bylo stále obtížnější. Protože oficiálně neexistovala nezaměstnanost, bylo velmi složité zbavit se nevýkonných zaměstnanců. Pro určité pracovní pozice byla typická nízká produktivita a větší počet pracovníků, než bylo objektivně zapotřebí. V pozdějších obdobích (70. a 80. léta) docházelo také ke vzniku šedé a černé ekonomiky, která generovala bohatou vrstvu neoficiální maloburžoasie (prodejci, řemeslníci) a organizovanou trestnou činnost (veksláci).
Za hlavní problém celého systému bych však označil nedostatečnou demokratizaci ekonomiky. Režim se na jednu stranu deklaroval jako demokratický, na druhou stranu veškerá politická i ekonomická moc byla soustředěna pod vedoucí úlohou KSČ, která veškeré opoziční názory tvrdě potírala a (s výjimkou krátkého období v roce 1968) cenzurovala, čímž se ve své knize Listopad 1989 intenzivně zabývá pedagog a historik Jindřich Fajt. Ten zde podrobně rozebírá příčiny porážky socialismu v Československu a jako hlavní důvod uvádí právě nedostatečnou demokratizaci, kdy stát sice mluvil o budování státu všech (dodnes se píše na jedné stanici pražského metra: „Všechna moc v Československu patří pracujícímu lidu“), avšak reálně byla většina výrobních prostředků ČSSR v rukou státu a pracující tak neměli reálnou moc spolupodílet se na vedení podniků. Fajt tento stav také trefně označuje – socialistické Československo byl buržoazní stát bez buržoazie. Přestože v dobách socialismu došlo k emancipaci pracujících a jejich práv, nebyly splněny některé ze zásadních požadavků na socializaci, jako demokratizace ekonomiky. Když tedy hodnotíme toto období, je zavádějící mluvit o socialismu, nebo snad dokonce o komunismu, nýbrž daleko přesněji lze tuto etapu zhodnotit jako autoritativní (popřípadě v některých obdobích totalitní) režim s prvky socialismu.
Proletariát, prekariát a odbory
Nyní se dostáváme k restauraci kapitalismu v 90. letech, který měl za následek rozsáhlou změnu vlastnické struktury české ekonomiky. Až na pád životní úrovně související s transformací ekonomiky (který se posléze začal pomalu vyrovnávat) a růst nezaměstnanosti (dosáhnuvší vrcholu kolem roku 2000) nebyl zásah do života pracujících nijak velký, přičemž významná část nastupujících podnikatelů a živnostníků změnu poměrů vítala. Už to není ten samý kapitalismus jako za první republiky, je daleko jemnější a snesitelnější, ale svůj základní problém – odcizení člověka od práce – si uchovává nadále. Spolu s tím nastoupila řada nových problémů – když se dnes bavíme o vykořisťování, už to nemusí znamenat jen člověka jiným člověkem, dnes už je vcelku běžné, když jedinec, kupříkladu díky tzv. švarcsystému, vykořisťuje sám sebe.
Bavíme-li se o pracujících, nemusí to nutně znamenat „proletariát“. Ten už dnes v původním slova smyslu, či alespoň v obecné představě organizovaného průmyslového dělnictva, téměř neexistuje. Místo toho máme např. prekariát, což nejčastěji charakterizují mladí lidé na takzvaných pracovních dohodách, kurýři, nebo řidiči Uberu. Lidé zbaveni základních sociálních a zaměstnaneckých práv, často s podprůměrnou a nestálou mzdou. Britský sociolog Guy Standing tuto novou třídu popisuje slovy: „Prekariát je nová nebezpečná třída – ne proto, že je násilná, ale protože je zrazená.“
Ale ani lidé s vyšší kvalifikací to nemají dnes jednoduché. Pro ty nacházíme označení kognitariát a jedná se o lidi vykonávající duševní práci, nejčastěji tedy IT pracovníky, učitele, vědce, ale i například influencery. Kognitariát často nepovažuje sám sebe za dělnickou třídu, i když je vykořisťován velmi podobně jako klasický proletariát. Má vyšší vzdělání, mluví jazykem prestiže, avšak často nemá žádnou vlastnickou moc, není součástí rozhodování a jeho práce se může znehodnotit během jedné aktualizace systému. Sociolog Andrea Fumagalli mluví o kognitariátu jako o „třídě napůl svobodné, napůl zotročené, která je zdánlivě autonomní, ale ve skutečnosti extrémně závislá na algoritmech, platformách a kapitalistické infrastruktuře.“ Máme zde tedy nové třídy pracujících, jejichž organizace je z principu velmi těžká, někdy dokonce přímo nemožná. A nyní se dostáváme k odborovému hnutí – tedy nástroj k boji za práva pracujících a jejich životní úrovně.
I v kapitalistickém systému (a v mnoha zemích západní a severní Evropy tomu tak je) mohou silné odbory hrát důležitou roli při zlepšování pracovních podmínek a zajišťování lepšího uznání pro pracovníky. Odborové organizace mohou vyjednávat o vyšších mzdách, lepších pracovních podmínkách a rovnosti mezi pracovníky. Ve srovnání se západními státy je však v České republice jejich funkce mnohdy upozaděna. Tento stav souvisí s tím, jakou funkci plnily odbory za minulého režimu, kdy ROH (Revoluční odborové hnutí) nesloužilo jako nástroj k zlepšení situace pracujících, ale spíše jako jedna z mocenských opor autoritativního režimu. Roli také hraje nezvládnutá transformace ROH do „demokratických“ odborů v 90. letech.
To vše zapříčinilo, že odbory jsou u nás v neuspokojivém stavu, jejich vliv na většinu pracujících je omezen a stejně tak vliv na politickou reprezentaci není valný. Je to velká škoda, vzhledem k tomu, že odbory představují jeden z mála nástrojů, jak dosáhnout zlepšení podmínek pracujících v podmínkách tržní ekonomiky. Na druhou stranu vystává otázka, zda ještě vůbec v této podobě odborovou organizaci potřebujeme, když z principu už dnes nedokáže bránit velkou část pracujících z řad prekariátu a kognitariátu a pro ty, jejíž zájmy ještě z principu zastupovat může, má manévrovací prostor natolik omezen. V tomto ohledu by stálo za úvahu, zamyslet se nad základním posláním odborů v dnešním systému a jejich adaptaci na reálnou ekonomiku dneška, popřípadě hledání jiné cesty. Pakliže jsou totiž odbory jen pro některé pracující, stávají se zbytečnými.
Cesta k rovnosti a uznání
V kapitalismu se práce stává zbožím, které je součástí mechanismu, kde pracovníci ztrácejí nejen materiální hodnotu své práce, ale i její osobní a společenský smysl. Tento systém vede k odcizení, čímž jsou lidé zbavováni jakéhokoli smyslu pro důstojnost v práci. Naopak socialistické modely pojímají práci jako kolektivní úsilí, kde každý pracovník, i když vykonává těžkou nebo opomíjenou práci, má pocit příspěvku k něčemu většímu – k blahu celé společnosti.
Nicméně, silné odbory a ekonomická demokracie mohou sehrát klíčovou roli při překonávání odcizení i v kapitalistických systémech, pomoci odstranit tento rozpor a přiblížit se socialistické teorii. Právě kolektivní organizace a kontrola pracovníků nad vlastními podmínkami mohou vést k větší rovnosti, uznání každé práce a obnovení pracovní důstojnosti. Bez sjednocení pracovníků není možné dosáhnout zlepšení pracovních podmínek, což zůstává aktuální i dnes, když se usiluje o lepší pracovní podmínky a spravedlivější ekonomické uspořádání.
Práce by neměla být jen nástrojem pro generování zisku, ale prostředkem k dosažení lidské důstojnosti, rovnosti a spravedlnosti. Je čas přehodnotit její hodnotu a vrátit ji zpět těm, kteří ji vykonávají – těm, kdo tvoří skutečné základy každé společnosti.
Další články, kulturní rubriku a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
