Jan Májíček sepsal text, v němž zkritizoval můj lednový článek Reportáž z lidové republiky. Vzhledem k tomu, že jsem článek explicitně psal za účelem stimulace debat o Čínské lidové republice, jsem Májíčkovi vděčný za sepsání kritiky a děkuji mu za tento první výstřel. Ve své odpovědi však musím zdůraznit, že se nehodlám zatlačit do obhajoby pozic, které nezastávám. Připomenu proto úryvek z úvodní pasáže svého textu: „Nebudu ovšem nikomu nutit žádné definitivní závěry, nabízím zde jen některá svá pozorování a zamyšlení [.]“
Ve svém článku jsem se tak zaměřil na tři témata, u nichž jsem se domníval, že by pro české socialistické hnutí mohla představovat inspiraci. Šlo o fungování státních a polostátních podniků v ČLR, vztah plánu a trhu a čínské politické kultury. Nic víc ve svém textu nenabízím. Proč? Můžeme to označit za jistou dávku intelektuální upřímnosti. Téma ČLR a socialismu by se jen stěží vešlo do jednoho článku a pojmout jej skutečně kvalitně by vyžadovalo provést důkladnou rešerši – například se seznámit s pracemi soudobých čínských marxistů (jako je Šuo Čangová), zmapovat path depandency této země a vycházet ideálně z primárních zdrojů v čínštině.
Na první Socialistické konferenci, kterou jsem uspořádal v Plzni pár dní po vydání Reportáže z lidové republiky, jsem se i okrajově dotkl tematiky vzorů při budování socialismu, když jsem prohlásil: „Měli bychom mít na paměti, že Karel Marx nikdy nenačrtl konkrétní vizi, jak by ten nový řád měl vypadat. A on to udělal schválně. On říká: „my nejsme utopisté.“ My si prostě nemyslíme, že nějací osvícení jedinci se můžou sejít a načrtnout plán společnosti či jednoduše určit, jak to má vypadat. Ten proletariát tu budoucnost musí vynalézt sám. V praktických podmínkách, v praktickém boji. Je to výzva pro kolektivní činnost, do které se musí všichni zapojit.“ Při tomto kolektivním vynalézání budoucnosti se můžeme inspirovat v jiných zemích, ovšem nesmí jít o slepé kopírování. Ve svém textu ostatně k něčemu takovému ani nevyzývám. Už jen tedy samotný název Májíčkovy kritiky je, pokud ne vyloženě chybný, tak alespoň zavádějící.
V odpovědi svému kritikovi jsem se nakonec rozhodl rozdělit svůj text na tři části, které ze sebe vychází a navzájem se podporují. V první části musím poukázat na cílené dezinterpretace, které Májíček ve vztahu k Reportáži z lidové republiky opakovaně provádí. V druhé části se zaměřuji na to, jakým způsobem aplikuje svůj jediný solidní teoretický zdroj, totiž teze neortodoxního trockisty Tonyho Cliffa. Ve třetí části konečně rozeberu to nejzajímavější v jeho textu, totiž ne to, co text obsahuje, ale co v něm naopak absentuje. První část upřesňuje, druhá přechází do žánru metakritiky a třetí rozvíjí polemiku skrz zdůraznění odlišných teoretických východisek o státním kapitalismu.
1) Ujasnit pár věcí
Přes explicitní vymezení Reportáže z lidové republiky dochází v závěru svého textu Májíček k tomu, že šířím iluze a sloužím čínské propagandě. Stačilo se odprosit od propagandistické linie západních médií „Čína rovná se zlo“, připustit, že jsou oblasti, kde nás může inspirovat a člověk je ihned označen za propagandistu!
Co je ovšem horší, můj kritik hned na dvou místech dost zásadním způsobem dezinterpretuje původní text a staví ho tak vzhůru nohama. Je při tom až s podivem, že v celém svém článku mne není ochoten ani jednou přímo citovat a místo toho nabízí jen nepřesné parafráze. První hrubou dezinterpretaci najdeme na konci této pasáže: „Vítek Prokop označuje čínskou komunistickou stranu za garanta harmonického rozvoje společnosti. Dle něj tamní komunistická strana naslouchá a konzultuje, buduje prosperitu, a vůdce Si Ťin-pching skvěle aplikuje marxismus.“ Pokud čtenář už hledá, kde v textu píši, že prezident Si skvěle aplikuje marxismus, tak mu ušetřím hledání – nikde. Co reálně píši, je toto: „Bylo nám řečeno, že „prezident Si neustále prohlubuje svoje porozumění socialismu.“ Srovnejme si tuto skromnost s nabubřelými frázemi toliko typických pro éru stalinismu ve východní Evropě.“ Zatímco já srovnávám čínskou politickou kulturu s kulturou stalinistických režimů, které neustále pěly ódy na své vůdce, Májíček ve svém textu ze mě naopak dělá budovatele kultu osobnosti právě po vzoru stalinské tradice.
Druhou těžkou dezinterpretaci nalézáme pak zde: „Prokopem opěvovaná „integrace marxismu s tradiční kulturou“ nepředstavuje nic jiného než zbavení marxismu jeho kritické povahy. Stačí, když budou všude vlát rudé vlajky, znít Internacionála v čínštině a socialistická společnost je tu. Prokopova kritika „kosmopolitní levice“ pak zní spíše jako argument pravicového konzervativce než marxisty.“ Jenže spojení „kosmopolitní levice“ v mém textu nikde nenajdete. Používám pojem „liberální levice“, který vychází z mého chápání levice jako rozštěpené na liberální, konzervativní a socialistickou. Všimněte si ale, jak se můj kritik takto ladně vyhýbá mému argumentu, který zní: „Mnozí sympatizanti liberální levice považují národní kulturu automaticky za zpátečnickou a nejradši by ji rozpustili v nějaké nové kosmopolitní identitě. Výsledkem tohoto názoru je ale jen to, že levice u nás nemá vlastní politiku historie a bez vlastního náhledu na národní historii nedokáže ani jasně ustanovit svoji identitu.“ Májíček úmyslně pozměnil mnou použitou terminologii, aby celý argument mohl automaticky shodit jako pravicově konzervativní a nemarxistický. Mohl se pokusit na můj argument nějakým konstruktivním způsobem zareagovat a třeba i načrtnout ve stručnosti svoji politiku levicové historie v našem národním kontextu. Ovšem nečiní tak. Proč? Neboť na téma vztahu tradiční kultury a kultury nové a socialistické mlčí Májíčkův ideový guru Tony Cliff. A pokud mlčí Cliff, mlčí i Májíček.
2) Staré argumenty, staré problémy
Májíček mechanicky přebírá Cliffovu argumentaci, že minulé režimy nebyly socialistické, ale státně kapitalistické (dle Cliffa jde o pokračování kapitalismu, kdy se ze státu stává jediný kapitalista a soutěž se přesouvá do mezinárodní arény) a aplikuje ji na případ Číny, když ve svém textu tvrdí: „Nezáleží totiž na tom, zda zisk skončí v kapse Elona Muska, nebo na účtu státní agentury SASAC (ta spravuje v Číně finance státem vlastněných firem). Pokud je motorem výroby právě nutnost akumulace kapitálu (tedy růst pro růst, aby firma přežila v konkurenci na trhu), jedná se o kapitalistický výrobní způsob.“ Zde můj kritik opomíjí jeden drobný detail: čínský model je největším hospodářským zázrakem 21. století, který vedl k tomu, že byly cíleně vyzvednuty miliony lidí z chudoby, zatímco Elon Musk nic takové o sobě říct nemůže. Část svého mění zdědil, část získal díky spekulacím a jako u každého kapitalisty tak i existence jeho bohatství znamená chudnutí miliónů lidí. Nelze se podívat na traktor a motorku a tvrdit, že jde o totožné dopravní prostředky, protože u obou najdeme motor a kola. Takové vulgární srovnání realitu nevysvětluje, nýbrž zastírá. Cliffovo ignorování kvalitativních rozdílů podrobil zdrcující kritice už v roce 1990 belgický marxistický ekonom Ernest Mandel v článku Teorie, která neobstála test faktů, kde mimo jiné píše: „Redukovat podstatu kapitalismu pouze na touhu akumulovat („produkce pro produkci samu“) znamená přehlížet velkou část prvního a třetího dílu Kapitálu a celý druhý díl. (…) Po tisíce let od dob primitivního komunismu byla nadhodnotová práce vždy získávána od přímých producentů a bude tomu tak i nadále, dokud nedosáhneme budoucí beztřídní socialistické společnosti. To však neznamená, že všechny tyto společnosti jsou kapitalistické.“
Motorem čínské výroby není akumulace kapitálu, nýbrž akumulace socialistická – rozdíly mezi kapitalistickou a socialistickou akumulací vysvětluje bohatá literatura, jež vznikla díky diskuzi levých a pravých komunistů ve vztahu k sovětské industrializaci. Vzhledem k zaměření tohoto textu pouze uvedu, že je klíčové se ptát, zda je akumulace vědomě řízená společenským organismem či zda je pouze výsledkem slepé soutěže mezi individuálními kapitalisty, dále pak kdo konkrétně akumulaci řídí, pomocí jakých nástrojů a za jakým účelem.
Fakt, že společnost Maotai ve spolupráci s provincií a dalšími podniky přispává do ekologického fondu na čištění a ochranu Červené řeky, není jakousi „ideologickou nadstavbou státu“, nýbrž ilustrací toho, že zákon hodnoty sice v ČLR působí, ale není dominantní regulační silou – tou je politické rozhodování daných institucí v dané komunitě. Dostáváme se tedy za logiku kapitalismu. Z hlediska historického materialismu jsou výrobní vztahy transformovány skrze rozvoj výrobních sil – čínský model výrobní síly nepopiratelně rozvíjí, na rozdíl od západního neoliberálního kapitalismu produkujícího akorát různé spekulanty jako Elon Musk. Neoliberální kapitalismus funguje totiž stále více jen díky finančním spekulacím probíhajícím navzdory reálnému stavu výrobních sil – viz moment z léta roku 2020, kdy akcie na londýnské burze poskočily o 2,3 procent poté, co byl oznámen propad národního příjmu Velké Británie o 20,4 procent v důsledku pandemie Covid-19.
Jistě, fakt, že se v ČLR jde za logiku kapitalismu, kdy politika má kontrolu nad ekonomikou, ještě není dostačujícím znakem plnohodnotného socialismu. Jak podrobněji rozvedu dále v tomto textu, považuji za přesnější konstatovat dvě věci: 1) ČLR je v přechodné fázi mezi kapitalismem a socialismem, 2) státní kapitalismus (ovšem ne jak tento pojem interpretuje Cliff) je nutným a vítaným článkem v tomto přechodu.
Neoriginální přejímání Cliffových myšlenek celkově považuji za zásadní slabinu mého kritika, která může vést do vcelku komické situace. Já bych totiž mohl na celý text zareagovat takto: „Májíčkův dokument na první pohled působí dojmem erudice a vědecké analýzy. Při pečlivějším zkoumání je však patrné, že neobsahuje propracovanou tezi a závěry nejsou zakořeněny v analýze. Slabina se ostře projevuje tím, že z ní nevyplývají žádné praktické závěry. Namísto toho, aby odpověď vycházela z analýzy a byla jejím logickým výsledkem, musí být konstruována dodatečně. Navzdory Májíčkovu tvrzení, že čínská byrokracie je novou třídou, nikde ve své tezi nepodává skutečnou analýzu ani nepředkládá důkazy, proč a jak taková třída představuje kapitalistickou třídu, a nikoli nový typ třídy. A to není náhodné. Vyplývá to z použité metody. Vychází z předem dané představy státního kapitalismu a vše je pak uměle přizpůsobováno této koncepci. Namísto toho, aby aplikoval teoretickou metodu marxistických klasiků na čínskou společnost v jejím pohybu a vývoji, předložil jen několik vybraných pozorování a obecných teoretických formulací. Nikde v dokumentu pak nepokládá hlavní kritérium, které marxisté používají při analýze společenských systémů: vede nová formace k rozvoji výrobních sil? Teorie marxismu je založena na materiálním rozvoji výrobních sil jako hybné síle historického pokroku. Přechod od jednoho systému k druhému není rozhodován subjektivně, ale je zakořeněn v samotných potřebách výroby.“
Pokud vás zajímá, proč je tato pasáž v uvozovkách, je to z toho důvodu, že jde o mnou jen mírně upravenou argumentaci trockisty Teda Granta z jeho článku Proti teorii státního kapitalismu. Grantova polemika s Cliffem začala v roce 1949. Můj kritik tak na současnou Čínu nahlíží prizmatem víc jak 70 let starých tezí z Velké Británie a na staré teze lze bez větší námahy vytáhnout i staré odpovědi. Diskuze se nám nikam neposouvá a my se dostáváme do bludného kruhu.
Nejsem trockista, ale nejsem také dogmatik a nemám tudíž problém uznat, že Grant ve svojí kritice má v mnoha ohledech pravdu. Například jeho linie uvažování ve vztahu ke třídám odpovídá tomu, jak třídy v současnosti zkoumá americký profesor sociologie William I. Robinson. Ten upozorňuje, že se třídy neustále vyvíjí a formují ve vzájemném boji. Už jen proto jeden letmý odkaz na rovněž 70 let starou publikaci jugoslávského politického cestovatele Djilase má do poctivé třídní analýzy soudobé Číny dost daleko.
Majíček pak samozřejmě neopomene v textu zpropagovat své členství v Socialistické solidaritě, která je členkou International Socialist Tendency. Tito „svědkové Cliffovi“ svého času tvrdili, že pád protosocialistických režimů nepředstavuje nijak zásadní změnu, ale je to pouze „krok stranou od státního kapitalismu ke kapitalismu tržnímu“ (je přece jedno, kde zisk končí a k čemu je použit). Nyní IST veřejně přiznává, jak moc chybné toto tvrzení bylo, co už ovšem nepřizná je fakt, že tato chyba byla přímo způsobena jejich dogmatickým uvažováním. Nenechme se totiž zmýlit trockistickým jazykem. Stejně jako ve stalinismu, i zde vzniká uzavřený myšlenkový systém, který není schopný pružně reagovat na vývoj světa. A stejně jako ve stalinismu, i zde jsou potřeba nejrůznější mudrcové, kteří nám, nevzdělancům, vysvětlí s autoritou sobě vlastní, co marxismus je a co není.
Podívejme se třeba na termín „harmonický vývoj společnosti.“ Je nemarxistický? Pokud člověk vychází z Bucharinovy inovace dialektiky skrz teorii rovnováhy, lze konstatovat, že harmonický vývoj společnosti není nic jiného než snaha systému udržet se v dynamickém rovnovážném stavu skrze evoluční kroky. Bucharin tuto inovaci marxismu provedl ve své knize Historický materialismus už v roce 1921. Jeho kritici jej za to samozřejmě obvinili z tvorby „mechanického materialismu“ – já zde čtenáře pouze odkáži na Bucharinův text K problémům teorie historického materialismu, kde se k těmto obviněním trefně vyjadřuje.
Každopádně i na poměry IST je Májíčkova kritika překvapivě lajdácká. IST aspoň na svých stránkách uznává, že Čína je „zvláštní druh státního kapitalismu“, ať už tedy toto tvrzení reálně znamená cokoliv. Nic takového u Májíčka nenajdeme, oproti dalším kritikům z řad IST se ani nenamáhá zmapovat vývoj čínského politického systému. Co je však úplně nejpodivnější, na celém textu by šlo vyjádřit úpravou známého cimrmanovského vtipu: „dělal jsem si čárky, kolikrát bylo zmíněno jméno Lenin. Ani jednou, přátelé!“
3) Méně Cliffa, více Lenina!
Když jsem letěl do Číny, vzal jsem si s sebou vzal sborník Leninových článků a projevů z let 1917 až 1923 O ekonomice a politice přechodného období. V tomto sborníku vidíme, jak Lenin pochopil nutnost inkorporovat trh do snah o vybudování socialismu a zavést takzvanou novou ekonomickou politiku. Právě k Leninově NEPu bývá na základě řady podobností systém ČLR připodobňován (doporučuji článek Liou C’-i Leninova nová ekonomická politika a její poučení pro současnou Čínu z roku 2019). Lenin vnímal model státního kapitalismu právě jako důležitou fázi ve vývoji společnosti směrem k socialismu, obzvláště v tak zaostalé společnosti, jakou bylo carské Rusko. Lenin například ve svém článku O naturální dani: Význam nové politiky a její podmínky píše: „Státní kapitalismus by představoval krok vpřed ve srovnání se současným stavem věcí v naší sovětské republice. (…) Státní kapitalismus za sovětské moci se zásadně liší od státního kapitalismu za buržoazní vlády.“ Tyto myšlenky pak dále rozvinul například ve svém rozsáhlém projevu na XI. sjezdu komunistické strany. Teoreticky pak na něj v tomto směru později navázal Nikolaj Bucharin, jak jsem ilustroval ve své sérii článků Jak to všechno skončilo: život a odkaz N. I. Bucharina, kde jsem mimo jiné i rozebral, jak byl Bucharin koncem 70. let v Číně znovuobjeven.
Pakliže Lenin mluví o státním kapitalismu, co konkrétního má na mysli? Lenin rozlišuje státní kapitalismus a státní kapitalismus. V prvním případě je stát proletářský a jeho explicitním cílem je budování socialismu. Onen kapitalismus při tom slouží jen jako nástroj, který je řízen a dle potřeby omezován proletářskou mocí. Není to tedy kapitalismus klasický volnotržní. Je to nástroj, který slouží k rozvoji výrobních sil a ke zvyšování kulturní úrovně. V druhém případě je stát buržoazní – jedna frakce buržoazie využije stát jako nástroje ke zničení své konkurence a konkurenční boj jako takový se pak přesouvá spíše do arény mezinárodní politiky, zatímco stát postupně splývá s kapitalisty do jednoho organismu. Co odlišuje první model od druhého je, že v prvním případě proletářský stát cíleně podporuje pluralitu výrobních vztahů (státní podniky, soukromé podniky, družstva atd), a že dále silně reguluje některé vybrané sektory ekonomiky, které považuje za řídící výše (omezuje například spekulace s půdou, s byty, silně reguluje bankovnictví). Sluší se ovšem uvést, že variantu druhou, totiž státní kapitalismus buržoazie, považoval například Nikolaj Bucharin pouze za variantu teoretickou.
Lenin si zkrátka po dobytí moci uvědomil, že nejenomže ruská kuchařka nemá zájem podílet se přímo na správě státu, ale že pro to nemá ani kýžené podmínky. Musí proto nastat dlouhá několikagenerační přechodná fáze, která tyto podmínky vytvoří. A nemluvíme zde jen o podmínkách materiálních, ale právě i kulturních. Staří bolševici totiž věděli, že existuje i něco jako ideově-kulturní úroveň proletariátu.
Pro Cliffa je socialismus jen a pouze existence rad pracujících. Ovšem například Kardeljovy reformy v Jugoslávii nám jasně ukázaly, že nelze hromadně zavést systém rad pracujících, pakliže proletariát nedosáhl právě určité ideově-kulturní úrovně. Dělníci v Jugoslávii jevili v mnoha případech jen malý zájem o práci v radách, měli tendenci jen potvrzovat ve funkcích již stávající manažery – vítězilo zkrátka rutinérství a klientelismus. A ani kampaň proti technokratům, vedená zkraje 70. let Svazem komunistů Jugoslávie, nevedla ke zlepšení. Zde je důležité poznamenat, že Cliff opakovaně ignoruje všechny kvalitativní rozdíly mezi Sovětským svazem a Jugoslávií a oba tyto státy během celé jejich existence (!) označoval shodně jako státy stalinistické, což je pro mne jen dalším důkazem malé vědeckosti a vysvětlovací schopnosti Cliffova myšlení.
Pro jistotu však zdůrazním, že existence rad pracujících jako takových není podmíněná vyšší fází socialismu. Rady budou existovat i v nižších vývojových etapách, ale v omezené míře a v různé podobě díky postupnému šíření přímé demokracie do všech sfér života a skrz práci různých škol komunismu. Zároveň je nutné konstatovat, že v tomto směru bude mít každá země vzhledem k odlišným ekonomickým a kulturním podmínkám i velmi rozdílnou vývojovou dráhu. V ČLR tento proces vidíme krystalizovat skrz několik různých iniciativ. Zatímco při 14. pětiletce se sešlo jen jeden milión návrhů od veřejnosti, při 15. pětiletce to už bylo třikrát tolik. Masy se vědomě podílí na rozvoji společnosti. Dále je tu existence „servisních linek 12345“, sloužících pro okamžité hlášení stížností na veřejné činovníky a připomínající nerealizovaný Bucharinův návrh na byro veřejných stížností. Dodejme ještě fakt, že od roku 2020 vláda výrazně zvýšila podporu družstvům – oboje podporuje participaci na politice a na ekonomice.
Lenin si byl vědom nutnosti dlouhého přechodného období a řešil i problém pokračujícího třídního boje. Ten je přítomný i v přechodné fázi, ale má jiné znaky, než třídní boj v tradičních kapitalistických společnostech – tato linie myšlení je jasná z dokumentů jako je usnesení ústředního výboru KSR(b) z 12.1. 1922 či z Leninova článku Ještě jednou o odborech. V českém prostředí se tomuto tématu okrajově věnovali členové KSČM Josef Heller a František Neužil a aktualizovali jej ve svých publikacích Kdopak by se Marxe bál? a Bojíte se socialismu?
Celý postup od kapitalismu přes přechodnou fází státního kapitalismu a následný socialismus až směrem ke komunismu je charakterizován tím, že postupně odumírají společenská zla, kupříkladu absolutní chudoba. Teprve v momentě, kdy jsou všechny sociální bídy spojené s minulým kapitalistickým systémem vymazány, odumře i samotný stát, což se ovšem stane až v plnohodnotném komunismu, jak uvedl Lenin ve svém klasickém díle Stát a revoluce. Jinými slovy jde jen o druhý zákon dialektiky, kdy nahromadění drobných dílčích kroků vyvolá skok v podobě transformace celého systému, tedy přeměna kvantity v kvalitu. Jednu věc považuji přitom za zásadní zdůraznit – ani Česká republika se nevyhne své vlastní přechodné fázi státního kapitalismu při své cestě do komunismu.
Ano, naše výchozí pozice bude lepší než ta Číny, která se na cestu socialismu vydala jako agrární polofeudální země. Ovšem náš stávající model závislého kapitalismu – závislého na dotacích EU, na přímých zahraničních investicích a na úvěrech zahraničních institucí – je koncipován za účelem dlouhodobé extrakce zisku pro zahraniční kapitalisty a s nimi spřátelenou hrstku domácí kompradorské buržoazie. Abych zdůraznil, jak závažný problém tato extrakce je, odkážu na ekonomku, docentku Ilonu Švihlíkovou, která opakovaně ilustrovala, že velikost zisku odčerpaná z naší republiky je více či méně konstantní nehledě na cykly ekonomického boomu a poklesu domácí ekonomiky. Co to znamená? Model závislého kapitalismu nám reálně určuje polokoloniální postavení ve světovém hospodářství a toto postavení zásadním způsobem omezuje manévrovací prostor budoucí socialistické revoluce a z ní vzniknuvšího proletářského státu. Je nanejvýš utopické se domnívat, že se budoucí proletářský stát či skupina takových států dokáže zcela odstřihnout od zbytku světa (jak popsal Immanuel Wallerstein na příkladě východního bloku) anebo, že socialistická revoluce v krátkodobém horizontu zasáhne celý svět.
Přechodná fáze není přímočarý proces, stejně jako jím není samotná historie. Jde o dlouhou a náročnou transformaci, kdy se střetávají různé síly s nejistým výsledkem – je velký rozdíl mezi vedením Komunistické strany Číny za Chu Ťin-tchaoa a za Si Ťin-pchinga, jak přiznává ve svém eseji Státní kapitalismus před sto lety a dnes z roku 2023 ekonom Branko Milanovic. Je tak sice pěkné, že Májíček píše o vykořisťování v čínském Foxconnu (sám jsem o něm v minulosti psal), ale už nás zapomíná informovat o nedávných pokrocích čínské vlády v boji proti toxické pracovní kultuře 996 (systém pracovní doby od devíti hodin dopoledne do devíti hodin večer a šest dní v týdnu – pozn red.). Domnívám se navíc, že události, jež vyřknou ortel nad modelem socialismu s čínskými charakteristikami, teprve nastanou. Klíčový tak bude stav a vývoj ČLR po roce 2035, kdy si země předsevzala dosáhnout stavu průměrně prosperujícího socialistického státu.
Leví komunisté, sjednocení v Komunistické dělnické straně Německa, reagovali na Leninův NEP jako na zradu a tvrdili, že bolševici měli spolu s mladým sovětským státem raději principiálně zaniknout než se vydat touto cestou. Ovšem my s výhodou znalosti dalších historických událostí víme, že v tom případě by neexistoval aktér schopný porazit agresivní evropský fašismus, který byl již tehdy na vzestupu.
4) Závěrem několik praktických dopadů
Problémem Májíčka není, že kritizuje ČLR – kritika je pro rozvoj marxismu naprosto zásadní –, nýbrž nástroje, které ve své kritice používá a za jakým účelem tak vůbec činí. Co nám vlastně Májíček ve svém textu reálně nabízí? Chce emancipaci pracujících. Dobře, a kdo z nás marxistů ji nechce? Připomenu zde ruského marxistu Borise Kagarlického, který ve svojí knize Od třídy k diskurzu: levicoví intelektuálové bránící kapitalismus napsal: „Prosazovat slogan, který není podložen praktickým mechanismem jeho realizace, znamená v lepším případě klamat sám sebe i ostatní, a v horším případě využívat svou výřečnost k zakrývání politik, které mají zcela odlišný a často přímo protikladný význam.“ Konstatovat, že se bez přechodné fáze státního kapitalismu neobejdeme, nebude mezi mnohými radikály příliš „sexy“. Není to jako provolávat osvědčené slogany o solidaritě a internacionalismu. Ovšem pokud by něco mělo být tou hlavní lekcí z protosocialismu 20. století, jde o fakt, že revoluční nadšení bez chladného kalkulu vede akorát ke katastrofě.
Dalším zásadním problémem mého kritika je ignorace současných geopolitických reálií. Jak trefně shrnul člen Mladých sociálních demokratů Daniel Chrząszcz ve svém článku Dát sbohem Washingtonu: Proč cesta k evropské suverenitě vede přes Peking: „Imperialismu Spojených států Evropa sama o sobě vzdorovat nedokáže, dokud nezačne účinně využívat své pravomoci a nebude postupovat jednotně, což je velmi těžké si představit. Proto je v této oblasti nutné spojit síly se zemí, která je nejsilnější světovou ekonomikou: s Čínskou lidovou republikou. (…) Evropa se nachází v bodě, kdy si musí vybrat, buď bude skomírajícím skanzenem pod americkým protektorátem, nebo se stane svébytným pólem v multipolárním řádu, kde obchodní trasy vedou z Lisabonu až do Šanghaje, nikoliv jen jednosměrně přes Atlantik.“ Májíček nám nabízí pouze zastaralou a dogmatickou kritiku, která ignoruje reálné výzvy stojící před českým socialistickým hnutím, a ještě k tomu si musí ulehčovat svou práci cílenou dezinterpretací mého textu. A to má samozřejmě své zásadní dopady v oblasti politické praxe.
Májíčkova Socialistická solidarita existuje v našem prostředí od 90. let a za celou tu dobu, ať už byla politická situace jakákoliv, nebyla nikdy ničím víc než kroužkem o pár lidech koncentrovaných primárně v Praze. A je to právě důsledek onoho bludného kruhu, který jsem již zmiňoval. Neochota inovovat marxismus znamená, že nemáte vhodné nástroje k interpretaci aktuálního politického dění. Nedokážete-li správně interpretovat dění, nemůžete ani dobře přesvědčovat o správnosti svých myšlenek. V takovémto bludném kruhu se nachází mnoho částí české levice.
Podle jedné anekdoty měl Marx na sklonku života prohlásit: „Nejsem marxista, jsem Marx.“ Když jsem v jednom ze svých textů volal po návratu k tradičnímu marxismu, měl jsem na mysli právě tento moment, totiž marxismus Karla Marxe, který není rigidní ideologií, není nějakým ismem jako spíš stylem myšlení, jistou metodou práce vyvíjející se stejně, jako se vyvíjí kapitalismus. Marxismus heterodoxní a tvořivý – jedině tento marxismus dokáže prolomit výše naznačený bludný kruh.
Pojďme společně neustále prohlubovat svoje porozumění marxismu. Pojďme nedogmaticky hledat inspiraci všude na světě. A že nás při tom zlí jazykové obviní z šíření iluzí a státní propagandy? To už bude jejich vizitka, ne naše.
About The Author
