Potrat. Slovo, které vyvolává kontroverze. Slovo, které si mnozí spojují se strachem, smutkem či traumatem. Slovo, které je symbolem iniciativ za předčasné ukončení těhotenství i zabránění tomuto. V pravidelných intervalech se do veřejného prostoru vrací debata o zpřísnění či zmírnění potratové legislativy. Celospolečenská diskuse ožívá o to více, když se jeden z názorových táborů rozhodne vyjít do ulic. Protože ani letošní rok nebyl výjimkou a tradiční pochod na podporu nečekaně těhotných žen, organizovaný Hnutím pro život, vzbudil značný ohlas, stojí za to nahlédnout hlouběji do potratové problematiky – levicově sociální pohled nevyjímaje.
Potrat ve svém vlastním významu znamená ukončení těhotenství (latinsky abortus). Už z tohoto pohledu je používání cizího slova interrupce, tedy přerušení těhotenství, poněkud eufemistické a nepřesné. Z biologického pohledu trvá těhotenství 38 až 42 týdnů a podle platných českých zákonů je jeho ukončení bez udání důvodu legální do 12. týdne. Do 24. týdne lze potrat podstoupit ze zdravotních důvodů, pokud tento krok schválí lékař. V případě ohrožení matky nebo plodu na životě je to možné i později.
Pro jádro naší úvahy jsou však klíčové především důvody, které vedou ženy k umělému ukončení těhotenství na vlastní žádost. Podle dat renomovaného Guttmacherova institutu, který shromažďuje detailní statistiky z této oblasti, uvedlo plných 74 % žen, že by narození dítěte narušilo jejich schopnost pracovat, studovat či pečovat o další závislé osoby. Podobně 73 % dotázaných konstatovalo, že si dítě nemohou dovolit z finančních důvodů. Z těchto čísel jasně vyplývá, že pro zhruba tři ze čtyř žen jsou hlavní motivací k potratu ekonomické a sociální bariéry. Lze tedy usuzovat, že v prostředí s lepším finančním zajištěním a sociální oporou by se velká část těchto žen mohla rozhodnout jinak. Zde se pak nabízí otázka: kde zůstala ona tolik proklamovaná a adorovaná touha po „svobodě volby“? Ve skutečnosti jsou ženy k tomuto kroku ve většině případů dohnány neutěšenými a nedostatečnými sociálními podmínkami.
To, že je potrat velmi bolestnou a traumatizující událostí, lze nejlépe ukázat na konkrétních příkladech. Jedním z nich je osud populární herečky Veroniky Žilkové, která se pro tento krok rozhodla, ale později ho hluboce litovala. Veronika Žilková, ačkoliv je biologickou matkou pěti dětí (z nichž jedno zemřelo v brzkém věku), mluví o potratu dítěte, které čekala s režisérem Jiřím Menzelem, jako o traumatu, které ji provází celý život. Ve své autobiografické knize Dělte dvěma, v níž bilancuje své soukromí i kariéru, vzpomíná: „Potrat pro mě byl rozvod s Bohem. Od té doby jsem už nikdy neměla ten klidný pocit, že se o mě Bůh stará a že jsem hodná holka. Stala jsem se vyvrhelem v hodnotách, které jsem si sama určila. (…) Pro mě to bylo něco, co bych nikdy – nikdy v životě neudělala! Ale byla jsem v takovém hajzlu! A neměla jsem to ani komu říct!“
Je důležité podotknout, že ani samotným zákrokem potenciální problémy nekončí. Podle vyjádření některých lékařských autorit může podstoupení potratu v určitých případech představovat riziko pro budoucí těhotenství, a to zejména pokud dojde při potratu ke komplikacím. Uvědomují si zastánci bezbřehé liberalizace i tento fakt? I s vědomím, že existují krajní situace – například po znásilnění nebo při ohrožení života matky – kdy může být potrat jedinou možností, zůstává otázkou: Není jeho podstoupení ve většině případů spíše závažným a rizikovým životním krokem, který se v budoucnu nemusí vyplatit?
Z celkového pohledu působí snaha o adoraci potratů velmi podivně, a to zejména v době, kdy existuje celá řada možností, jak se s nechtěným početím vypořádat. Ať už jde o institut tajného porodu, přímou adopci, nebo v nejkrajnějším případě o možnost odložení dítěte do tzv. babyboxu. Navíc v situaci, kdy celá západní Evropa včetně České republiky – kde se mimochodem za poslední rok narodilo nejméně dětí od dob Marie Terezie – bojuje s bezprecedentně nízkou porodností a na jednu ženu připadá sotva jedno dítě, se zdá celospolečenská ‚reklama‘ na potraty až nepatřičným luxusem.
Naštěstí najdeme i mnohé případy žen, které potrat nepodstoupily, přestože čelily silnému tlaku svého okolí nebo se nacházely ve složité sociální a finanční situaci. Rozhodly se ponechat si dítě navzdory všem varováním i pochybnostem ostatních. Výmluvným příkladem nezměrné vůle, osobní statečnosti a touhy po životě je osud Andrea Bocelliho, jednoho z nejslavnějších tenoristů světa. Jeho matka byla během těhotenství hospitalizována se zánětem slepého střeva a lékaři ji varovali, že se její dítě téměř jistě narodí s postižením. Přestože na ni vyvíjeli silný nátlak, aby podstoupila potrat, neposlechla je – a díky tomu se jí narodil syn, který se stal jedním z nejuznávanějších operních pěvců na světě.
Mnohem častější jsou však případy, kdy matka zvažuje potrat z ekonomicko-existenčních důvodů. Úkolem společnosti a sociálního státu by měla být především pomoc těm nejslabším a nejzranitelnějším, kteří ještě o svém osudu nemohou sami rozhodovat. Je naší povinností vytvořit takové podmínky, aby i rodiny ze složitých sociálních poměrů měly jistotu, že jejich děti dostanou šanci přežít a naplnit svůj životní potenciál. Není i pro celou společnost prospěšné zajistit stejnou startovací čáru pro každého? Z hlediska tradičního pravolevého dělení se pak nabízí otázka: není rétorika o individuální volbě – jak je často prezentováno rozhodnutí podstoupit potrat – v jádru spíše pravicovým narativem, který přenáší zodpovědnost systému na jednotlivce? Není naopak skutečně levicovou myšlenkou přivést dítě na svět s vědomím, že pokud není v silách samotné matky péči zvládnout, zafunguje jako opora solidární společnost?
Potratem končí jeden život. Život, který ještě ani nestihl začít. Život, jenž byl snad ještě příliš křehký… Je to obrovská lidská tragédie, která bohužel k našemu pozemskému životu patří. To však neznamená, že bychom měli umělé ukončení těhotenství zlehčovat a oslavovat jako symbol svobody. Naopak – je potřeba udělat vše pro to, aby k takovému rozhodnutí vůbec nemuselo dojít. Od adresné individuální podpory až po fungující a solidární společnost, která vytváří podmínky a systém, jenž je pro potřebné skutečnou oporou.
„Zkouškou morálky každé společnosti je to, jak se dokáže postarat o své děti.“ (Dietrich Bonhoeffer, volně citováno)
About The Author
