Na sklonku 19. století napsal italský marxistický filozof Antonio Labriola vzpomínkový text o Manifestu komunistické strany, ve kterém se hlásí ke spodním proudům onoho spisu ustavujícího moderní hnutí komunistů. Myslel tím pochopitelně úsilí vyjádřit a prakticky rozvinout či postihnout poznatky, jež marxistům poskytuje analýza společenské reality. Dle Labrioly nastínil Manifest především to, že hnutí proletářů jakožto produkt podmínek kapitalismu objektivně existuje a disponuje metodou, jak se zlepšovat v takticko-strategických otázkách politiky a organizace. Tuto vyspělou doktrínu nazývá „kritickým komunismem“.
Výše napsané nám prozrazuje, proč ve druhé polovině 19. století získalo marxistické myšlení navrch vůči konkurenčním ideovým proudům na radikální levici. Jeho důraz na zvědečtění a odkouzlení světa se shodoval s požadavky kapitalistické modernity, jež se dobovým vykořisťovaným vryla pod kůži. Materializace boje za svobodnou produkci bez nadhodnoty a dostatek volného času pro kulturu a vzdělávání skrze optimalizaci výrobních vztahů (socialistickou samosprávu) zasáhla Achillovu patu dobové ideologie – proti světu kapitálu již nestály ideály obsažené ve spisech utopistů, ani bezhlavost živelných luddistů. Marxismus si byl vědom hmotné povahy společenského konfliktu a byl dalek toho, aby stavěl proletářům vzdušné zámky. Lassallovská poučka o tom, že práce je zdrojem veškerého bohatství a kultury, dokázala brilantně shrnout jak negativní vymezení kapitálu jakožto práce mrtvé, vystupující proti dělníkovi, tak pozitivní úlohu přetváření světa skrze činnost vedoucí k prohlubování civilizace.
Nedílnou součástí agitace marxistů byl boj za všeobecnou demokracii. Z kořenů osvícenství vyrůstající respekt k politickým právům jednotlivce, tedy možnosti podílet se na moci v bezprostřední volbě aktéra zastupujícího svrchovaný zájem, byl však doplněn požadavkem ekonomické demokracie, tedy podílu na správě výroby, které se člověk účastní jakožto svébytný producent. Engelsova myšlenka dějin všech dosavadních společností jako historie třídních bojů rezonovala především proto, že se angažovaně stavěla na stranu těch, jejichž čas se brzy měl naplnit – proletářské třídy, tedy dle marxovské definice všech těch, jejichž jediným vlastnictvím je v podmínkách kapitalismu pracovní síla, směnitelná na trhu. Propojení politické a hospodářské složky, ba odhalení jejich sepětí ve veškerých známých dějinách člověka, vytvořilo podmínky vzestupu hnutí, jež vydobylo požadavků dříve nemyslitelných.
Znovu na začátku?
Jak připomíná Michael Hauser, byl Manifest komunistické strany sepsán v době, kdy hovořit o uvědomělé proletářské třídě ještě příliš nešlo. Z malých a odbojných skupin, obdivujícím tu Pierra-Josepha Proudhona, onde zase sociální utopisty počátku 19. století, však pomalu povstávalo hnutí, jež potřebovalo teoreticky povzbudit a hlavně vidět, že jejich snažení má přesahující charakter. Vydání Manifestu představovalo spíše symbolickou událost než materiálně podmíněný výkřik sebevědomé třídy. Přesto se právě rok jeho vzniku, tedy revoluční letopočet 1848, později vtisknul do dějin proletářského hnutí jakožto datum veliké důležitosti. Vystoupení dělníků po boku radikální buržoazie vůči Guizotovi a potažmo celé červencové monarchii ve Francii bylo zpočátku živelným přidáváním se k maloměšťákům, ožebračeným obchodní krizi z předchozího roku, potažmo rolníkům, zdecimovaným neúrodou z poloviny 40. let. Až v průběhu revolučního jara získali dělníci zkušenost s třídním bojem v jeho nejurputnější, tedy revoluční fázi, a samotná kapitulace vůči převaze buržoazního elementu znamenala přeci jen vítězství – vzniklo třídní vědomí.
Toto vědomí určovalo ráz a politiku socialistických a komunistických stran až do druhé poloviny 20. století. Poté se však začal hroutit jeho étos, když vlivem neodpustitelných, strategických chyb došlo k rozpadu mocnosti, která socialismus poprvé vtělila do své ústavy i převažujícího výrobního způsobu, Sovětského svazu. Kapitálu poté nic nebránilo, aby na troskách slavné minulosti započal svou neoliberální ofenzivu mířící na srdce každého jednotlivce, který přece nepotřebuje více, než vědomí své jedinečnosti, již možno rozličnými způsoby kapitalizovat a ušetřit si problémy se solidaritou vůči konkurentům na trhu. Myšlenky vládnoucí třídy se opět jednou staly vládnoucími myšlenkami obecně, což mělo v tomto případě devastující vliv na třídní vědomí neprivilegovaných i jeho infrastrukturu v podobě politických stran, odborových organizací a intelektuálních pramenů.
Je nutno si přiznat, že čelíme vážné krizi a stojíme v jistém smyslu opět na začátku. Současná situace se pro socialistickou a komunistickou levici má podobně, jako ve 40. a 50. letech předminulého století, neboť sice existuje objektivní základ pro transformaci společnosti a vykročení za hranice kapitalismu, avšak schází silný revoluční subjekt, schopný pohnout dějinami kýženým směrem. Tato levice se dnes skládá, jak připomíná Hauser, z roztroušených a minimalistických kolektivů, jež čas od času odpoví na krizové projevy pozdního kapitalismu (tlak institucí jako Mezinárodní měnový fond či Světová obchodní organizace). Co však chybí, toť jednotící pojivo.
U radikálních intelektuálů naší doby shledáváme, že dokáží skvěle rozebrat rozpory pozdního kapitalismu na rovině deskripce. Co však schází, je přesvědčivá syntéza, která by vzala v potaz současnou kondici neprivilegovaných a utiskovaných tříd, čímž by zároveň vypočítala revoluční rovnici v jejím celku. K takovému úkolu však lze přistoupit jen tehdy, je-li definován zájem těchto nových proletářů. Ať se již podíváme do Spojených států, kde nedávno dvě pětiny obyvatelstva vyjádřily sympatie k socialismu, či do evropských zemí, v nichž se děje příklon dělnictva k sociální konzervativní pravici, vidíme jednu zřetelnou tendenci. Tou je touha po sociálnější, rovnostářštější a demokratičtější společnosti. Zmíněné atributy poskytuje ideologie socialismu. Nutno znovu vystavět jeho ideologickou průpravu, neboť jen tak se lze pohnout od analýzy k syntéze.
Obnovit pojetí třídy a revoluce
Cesty pro uskutečnění obnovy socialistického směru jakožto produktivní ideologie ovlivňující masy, se mohou ubírat rozličnými směry. Debata, následující po vydání českého překladu knihy Tajnosti levice francouzského marxisty Jeana-Clauda Michéy před pěti lety, leccos naznačila o stavu tuzemského socialistického hnutí. Přinesla mnoho pozitivního, od akcentu na obnovu „plebejského spojenectví“ mezi levicí a obyčejnými lidmi, jež se zklamali v neoliberálních elitách, přes důraz na kolektivistické pojetí obnovy levice, vyvažující individualismus – leckdy až solipsismus – buržoazní levice kampusů.
Výměna postojů mezi předními intelektuály levice dneška rezultovala ve vydání sborníku Budoucnost levice bez liberalismu. Název této publikace vyjádřil, v čem musí spočívat obnova levicové socialistické a komunistické politiky. Spojenectví s liberály mohlo být pro radikální levici přínosem v průběhu 19. století, tedy v době, kdy bylo zapotřebí ubránit první výdobytky politických svobod, jež se poprvé měly týkat nejen lenních pánů či později obchodníků a burzovníků, nýbrž obyčejných lidí práce, žen a dětí. Jak šel ovšem čas, ukázalo se, že socialistické požadavky „welfare state“, racionálnějšího způsobu produkce a spravedlivější distribuce bohatství s sebou nesou i étos toho lepšího z liberálního myšlení (volební právo žen, práva jinosexuálů, sekularizace státu). Socialismus si jako směr, mající za cíl přinést pozitivní změnu do životů drtivě většiny obyvatelstva a uspořádat společnost ve prospěch této většiny, vše pokrokové z předchozí politické filozofie absorboval a vytknul před závorku své pojetí sociální změny založené na třídním principu.
Právě pojem třídy se znovu začíná objevovat jako důležitý – ba klíčový – stran formulací o obnově socialismu. Vypracování třídní analýzy současné společnosti silně napoví, jak se to má s poměrem sil. Třída, jakožto výraz pojednávající o objektivním postavení osob v systému produkce a sociální stratifikace, představovala vždy základní měřítko socialistické teorie i praxe. Pojem třídy navíc, z marxovského hlediska, není něčím fixním a ustáleným; s proměnami ve společnosti se to totiž má stejně, jako jinde v přírodě – vše podléhá vzniku a zániku. Ještě v polovině minulého století bychom z hlediska hrubé analýzy vystačili s průmyslovou a finanční buržoazií, průmyslovým dělnictvem, maloměšťáctvem a třídou zemědělců. Kapitalismus se však proměnil a s ním i třídní struktura. Dnes se socialisté a komunisté musejí brát nejen za kvalifikované průmyslové dělnictvo, nýbrž i takzvaný prekariát jakožto třídu vzniknuvší v důsledku akumulace kapitálu ve finančním sektoru a s tím spojené deindustrializace, která přinesla metody outsourcingu a oslabení statusu námezdních pracovníků (zejména v rámci tradiční struktury podniku a pracovního zákonodárství). Dále je zde významná třída duševně pracujících, takzvaného kognitariátu, pro kterou je typická nízká organizovanost a významný podíl na inovacích.
Taktéž buržoazie není, co bývala – produktivní fáze kapitalismu je ta tam. Dnes jde především o vrstvu dobývačů renty a obecně vyváděčů prostředků z veřejných rozpočtů do soukromého sektoru za účelem spekulace. Vlastnický podíl této třídy na světovém bohatství je bezprecedentní, ač jde o nejméně produktivní buržoazní vrstvu v dějinách kapitalismu. Nelze také opomenout lokální oligarchii, která na národní úrovni dostává státní instituce a úřady pod soukromou kontrolu a spravuje veřejný majetek ku prospěchu svému i nejmocnějších nadnárodních hráčů, jichž jsou tito boháči starými dobrými vazaly. Z výše uvedeného vyplývá, že situace se v konkrétnosti sice změnila, avšak stále vystačíme s obecnou definici proletariátu jakožto třídy, která nedisponuje ničím jiným, než pracovní silou volně směnitelnou na trhu, a třídou vlastníků, která čerpá potenciál živé práce novodobých proletářů. Právě zájmy prvně zmíněné skupiny, de facto drtivé většiny lidí, je nutno hájit a vytvářet socialistickou politiku vstřícnou k těmto vrstvám se všemi jejich odlišnostmi. Je třeba však pamatovat, že třídní příslušnost vždy bude hrát určující roli, neboť jen takto lze smiřovat zájmy osob mnohdy rozličných národnostních, kulturních, sexuálních a jiných identit.
Nacházíme se ve fázi kapitalismu, která pouze sčítá své úpadkové jevy. Dnes více než kdy dříve platí, že reálná změna je nutná. Socialistická tradice minulosti čerpala z energie, již vyvolávala představa radikální změny vlastnických, a tedy v podstatě společenských, poměrů. Neshodovali se však konkrétní socialističtí politici (a jimi zosobňované strany), zda k nutným změnám přistoupit cestou revolučního skoku, či reformním úsilím trpělivé evoluce. Byť zde nechceme snižovat úspěšné strategie sociálnědemokratických stran Druhé internacionály či poválečné budovatele „welfare state“, zejména dějiny druhé poloviny 20. století nás poučily o tom, že zkrocení kapitálu v prostředí sociálně tržního modelu není nikdy definitivní. Financializace ekonomiky odehrávající se od 70. let, jež strategicky posloužila kapitálu posílit na úkor celé společnosti a vychýlila misky vah hrubě v neprospěch udržitelnosti, solidárnosti a racionality ve výrobě, byla na jedné straně vedena logikou kapitalismu o nejefektivnější alokaci zdrojů. Z jiné strany však byla úhybným manévrem kapitálu, vykalkulovaným krokem v třídním boji vůči lidem práce a jejich stranami prosazenými opatřeními ve formě veřejného vlastnictví, sociálního státu a roli odborového hnutí.
Ofenzivě kapitálu ve formě neoliberální ideologie nelze čelit jinak než příslibem revoluční změny. Určit povahu této změny však nelze z minulosti, neboť každá revoluce by měla svou poezii čerpat z dějů budoucích. S nově vytvořeným třídním vědomím u pracujících tříd však nelze zacházet lehkovážně a balamutit je konstrukcí vzdušných zámků. Nutno dbát na konkrétní analýzu konkrétní situace a vždy klást důraz na společný zájem, identitu a jednotu v rozmanitosti. Nelze přehlížet různorodost proletářské většiny a jejich inklinaci k příslušnosti národní, avšak mít na paměti socioekonomické, třídní hledisko jakožto fundament, z něhož se odvíjí vše ostatní a odkud je třeba začít, když pro revoluci hledáme spojence. Jinak řečeno, oligarcha Andrej Babiš nikdy nebude přirozeným spojencem proletářských vrstev v revoluční přeměně, stejně jako pracovník cizího původu nebude její překážkou.
Antonio Labriola na závěr své práce, v níž skládá hold Manifestu komunistické strany, píše o „kritickém komunismu“ jakožto uvědomování si revoluce. Nemyslí tím nic jiného, než činnost rozvinutého třídního vědomí ve vztahu k sociální realitě, která není pojímána nahodile, ale skrze racionální uvědomění si rozporů uvnitř společnosti a rozpoznání způsobu, jakým se v praxi pohnout dále. Revoluční změna není jen étos, byť i takto může alespoň na taktické úrovni sloužit; jde především o vyhodnocení situace na základě porozumění dějinnému vývoji. Lze to vyjádřit i hegelovskou poučkou, dle níž pochopit význam dané situace znamená ji překlenout. Tuto poučku si vzalo za svou marxistické myšlení, schopné materializovat její smysl a poskytnout tolik potřebný návod k jednání.
Tedy, znovu na počátku zápasu za socialismus? Možná, ale s potenciálem obnovit to, co již dlouho před námi živé existovalo. Pojem třídy a pojem revoluce nikdy nebylo nutnější naplnit aktuálním, protože praktickým, významem pro orientaci v tom, co se odehrává kolem nás.
Další články, kulturní rubriku a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
