7. června proběhlo v Peru druhé kolo všeobecných voleb, z nichž má definitivně vzejít nový prezident této latinskoamerické země. Ve volbách proti sobě stojí dva kandidáti, kteří reprezentují zcela opačné vize o zahraniční, sociální, ekonomické i bezpečnostní politice. Politička Keiko Fujimori, jež zastupuje neoliberální krajní pravici, stojí proti levicovému kandidátovi Robertu Sánchezovi. Navzdory diametrálním odlišnostem činí rozdíl mezi oběma politiky ke dni vydání článku pouhé stovky hlasů.
Fujimori a Sanchéz se do druhého kola probojovali z překvapivě těsného prvního kola. Pouhá desetina procenta dělila od postupu do druhého kola neofašistického kandidáta Rafaela Lópeze Aliagu, který požaduje tvrdý zásah proti levicovým skupinám, zpochybňuje historicitu genocidy domorodého obyvatelstva a podporuje zrušení veškerého sociálního státu. Můžeme v tomto ohledu pozorovat určitou paralelu s loňskými volbami v Chile (o nichž časopis Tribuna rovněž informoval).
Keiko Fujimori, která vzešla z prvního kola jako vítězka a rovněž byla favoritkou většiny předvolebních průzkumů (včetně finálního exit pollu), je nominantkou pravicové strany Fuerza Popular (Lidová síla), která je hlavní “fujimoristickou” silou v zemi. Zastupuje zájmy převážně vyšších společenských vrstev a obyvatel hlavního města Limy. Svou volební základnu má vedle hlavního města a dalších ekonomických center i v zahraničí – bohatí Peruánci totiž mnohdy “odešli za lepším” do Spojených států nebo do evropských zemí.
Proti ní pak stojí nominant středolevicového hnutí Juntos por el Peru (Společně pro Peru) Roberto Sánchez. Před kandidaturou působil jako ministr obchodu ve vládě Pedra Castilla a patřil mezi hlavní podporovatele rozvoje rurálních částí Peru. Ačkoliv se jej pravicová média snaží vykreslit jako komunistu, ve skutečnosti je jeho program až překvapivě středový. Navrhuje např. zavedení obyčejného progresivního zdanění příjmů (evropského vzoru), zvýšení výdajů na veřejné vzdělání a podporu rozvoje veřejné vědy v Peru. Jakékoliv radikálnější reformy v budoucnu však hrozí zablokovat pravicový Kongres – jako tak činil i u jiných levicových prezidentů země.
Alberto Fujimori, dle něhož se nazývá vlivná ideologie peruánské pravice a který je rovněž otcem Keiko, byl jednou z nejvýraznějších a nejkontroverznějších osobností moderní peruánské historie. Do funkce prezidenta byl zvolen v roce 1990 na platformě mírné tržní liberalizace (avšak odmítnutí šokové terapie) a silného vojenského potlačení levicových guerillových skupin. S armádou tak vypracoval tzv. Plan Verde, který spočíval v absolutní kontrole ozbrojených sil nad mediálním prostředím a zahrnoval též program sterilizací domorodého obyvatelstva, jež hraničil s genocidou.
Ačkoliv Fujimori zprvu odmítal neoliberalismus, díky mimořádným autoritářským pravomocím bez problému zrealizoval tzv. Fujishock a dle doporučení Mezinárodního měnového fondu plně dereguloval ekonomiku. Tento krok sice přinesl stabilizaci měny, zato ale ponořil většinovou společnost do rekordní chudoby. Růst peruánské ekonomiky byl navíc převážně spekulativního rázu, a proto zkolaboval s asijskou krizí roku 1997. Fiasko navíc dovršil pokusem o volební podvod v roce 2000, čímž započal kolaps celého jeho mocenského schématu.
Peru i nadále patřilo mezi nejpravicovější země celého kontinentu. Tomu značně pomáhala obrovská koncentrace bohatství v Limě na úkor ostatních regionů – mocenské centrum ze systému masivně profitovalo. Proti této tendenci se však v roce 2021 postavil první kandidát z řad domorodých obyvatel Peru – Pedro Castillo. Zastával marxistické postoje v kombinaci s kulturním konzervatismem a suverenistickou zahraniční politikou, čímž si vysloužil připodobnění k Hugo Chávezovi nebo Evo Moralesovi. Nakonec dokonce (navzdory všem snahám nevládních organizací, fujimoristických médií a Spojených států) těsně zvítězil v prezidentských volbách a získal mandát pro své reformy. Pravicový parlament však důležité kroky zablokoval a po selhání jakékoliv iniciativy byl v prosinci 2022 Castillo sesazen.
Aktuálně probíhající sčítání představuje střet těchto dvou světů. Jeho mimořádná nejasnost (kdy rozhodující tisíciny procenta) pak poukazuje na extrémní polarizaci peruánské společnosti. Ačkoliv aktuálně Sanchéz vítězí na vnitrozemské hlasy, v zahraničních jej Fujimori válcuje. Jakýkoliv výsledek tak může přinést nepokoje a potenciální rozhoření občanského konfliktu podobného tomu z devadesátých let.
About The Author
