Zkraje března roku 2020 do České republiky oficiálně dorazila nemoc COVID-19. V řádu týdnů došlo k bezprecedentnímu uzavírání hranic, prodejen, kulturních institucí i samotných rodin a jednotlivců v rámci plošné karantény. Lockdown, vyhlášený vládou Andreje Babiše, byl zprvu nesen celorepublikovou solidaritou s těmi, jež potkala nová a neznámá nemoc, stejně jako se zdravotníky a všemi vrstvami občanů, které si izolaci nemohly dovolit.
Zvládnutí první vlny nemoci bylo českou společností hodnoceno spíše pozitivně. Objevily se záblesky státní podpůrné politiky zaměřené na uhašení alespoň nejhorších excesů nouzového stavu, jako byla situace rodin po náhlém uzavření veškerého školství, či omezení funkce průmyslu. Zavedení programu Antivirus a zvýšení schodku rozpočtu s argumentací o krizových výdajích působilo snaživě. Teprve v létě lidé začali zpracovávat vše, čeho uplynulé měsíce byli (a nebyli) svědky, což vytvořilo paradoxní ovzduší nostalgie po mimořádných chvílích, kdy v tom „všichni byli spolu“, a nejistoty ohledně podzimu, kdy příchod dalších pandemických vln byl jistý.
Ministr průmyslu Karel Havlíček navíc často zavíral oči nad jasně rizikovými faktory, jako byly průmyslové zóny napěchované zaměstnanci, kteří v pracovní době mohli virus šířit navzdory tomu, že se po dokončení směny měli co nejrychleji dopravit domů a nejlépe se u toho s nikým nebavit – vyjma policejní kontroly, pokud se z pracoviště vraceli po hodině zákazu vycházení. Vliv Hospodářské komory na vládu byl ostatně patrný i v médiích, kam se nejednou dostala takřka vyděračská rétorika zástupců podnikatelských svazů, kteří hájili svůj zájem na zisku navzdory krizi. Brzy bylo patrné, že krize se zdaleka netýká všech, že existuje pro široké vrstvy obyvatelstva postižené vládní politikou, zatímco bohorovná elita se neobtěžuje svůj životní styl přizpůsobit plošným omezením, ani si odpustit navyšování bohatství na úkor ostatních.
Vědomí krize ve společnosti se změnilo z mimořádnosti na permanentní nouzový stav. Vleklá pandemie odšpuntovala kolektivní neurózu přerůstající u mnohých do silné frustrace. Byť se již před jejím vypuknutím hovořilo o nalomené důvěře v liberální demokracii, byla to právě doba boje s covidem, která na tuzemské, ale i evropské úrovni dala vyhřeznout skutečně masivnímu nástupu antisystémového smýšlení. Instituce, neschopné čelit šíření nemoci, si posléze nevěděly rady ani s dalšími šokovými stavy, jako otřes na trzích s energiemi, prudké zvýšení inflace či zhoršení bezpečnosti na kontinentu. Od té doby pozorujeme implozi jistot posledních dekád. Jsme v tom všichni spolu, a to již od jara roku 2020.
Zdroj fotografie: Hospodářské noviny
About The Author
