Spousta lidí bohužel skáče na divadlo sehrávané mezi různými částmi pravicové nadvlády. Nyní se servíruje komické české představení o „vydírání prezidenta“. Každý politický cirkus ale obvykle zakrývá něco podstatnějšího.
„Motoristé nejsou pravice,“ říká místopředseda ODS Drobil. To jsou klasické triky. Strany hájící nerovnost, nespravedlnost a zájmy vlastnické třídy na úkor ostatních se navzájem obviňují, že nejsou dost pravicové. Některé pravicové strany se označují za „středové“, například Piráti. Prezident se svými oligarchickými sponzory a pravicovým týmem se zase prezentuje jako nadstranický reprezentant údajné „občanské společnosti“.
U Motoristů je klíčová podpora zájmů různých částí vlastnické třídy na úkor většiny obyvatelstva, spolu s relativně lukrativními kariérami pro ty členy, kteří dosáhnou na funkce. V podobném principu fungují i Piráti.
Skupiny jako Milion chvilek pro demokracii nebo Štít demokracie — které podle kritiků kopou za jednu část pravicové oligarchie — nyní bijí na poplach, že je nutné se prezidenta zastat. Informovanější lidé však vědí, že nejde o samotného prezidenta, ale o celou mocenskou síť kolem něj, jejímž je spíše symbolem. Prezident byl spolu s „plánem B“ v podobě profesorky Danuše Nerudové financován stejnými oligarchy, kteří se tím dokonce chlubili. Ty stejné „mecenáše“ najdeme také při podpoře pravicových stran minulé vlády či při financování pravicových médií.
Prezident reprezentuje nejen tyto konkrétní skupiny, ale také zájmy zastánců privatizace důchodů, finančního sektoru, zbrojařského průmyslu i zahraničněpolitického ukotvení v NATO.
Postavy jako Macinka, Turek, Rajchl či Okamura mají své zázemí v částech fosilního byznysu, který je však zastoupen i na druhé straně, stejně jako zbrojaři nebo automobilová lobby. Opakovaně se ukázalo, že jsou ochotni posloužit různým segmentům ekonomické moci. Jeden z největších českých vlastníků, Babiš, to má alespoň otevřeně „na své triko“, bez prostředníků. Zároveň je schopen se s ostatními oligarchy v rámci české „demokracie“ domluvit.
Ve výsledku mají tyto „dvě strany“ — respektive různé pravicové proudy reprezentované například Macinkou nebo Pavlem — překvapivě mnoho společného a jen minimum skutečné opozice vůči systému, který produkuje rostoucí nespravedlnost a nestabilitu.
Nedávno jsme viděli premiéra Babiše i jeho údajného „vyděrače“ Macinku společně vítat zástupce Izraele během operací v Gaze. Pokud jde o NATO, i SPD zde navzdory předvolební rétorice změnila postoj.
Spojené státy, které podle kritiků procházejí hlubokou politickou krizí a jejichž oligarchické struktury využívají Trumpa jako nástroj mocenského experimentu, zůstávají hlavní oporou českého geopolitického směřování — spolu s dominantními domácími i zahraničními vlastníky.
Různé pravicové politické projekty se tak ve skutečnosti doplňují. Používají odlišnou rétoriku před volbami i po nich, cílí na různé skupiny obyvatel a oslovují různé emoce i mentality. Někdo více pracuje s nacionalismem, jiný se sobectvím nebo moralismem. Výsledkem je diverzifikovaná politická nabídka, která dohromady stabilizuje podporu pravicové politiky — politiky, jež podle jejích kritiků prohlubuje nespravedlnost a zároveň zvyšuje zisky bohatých.
Pro tento systém je ideální, když údajné „alternativy“, například Piráti a podobné subjekty, takticky brání prezidenta a progresivní média jej buď vůbec neanalyzují, nebo jej dokonce chválí.
Články publikované v sekci Komentáře nemusí vyjadřovat názory redakce.
About The Author
