První máj je dnes neodmyslitelně spjat s bojem za důstojnou mzdu, snesitelné pracovní podmínky a sociální spravedlnost. Tento svátek si každoročně připomínají miliony lidí napříč světem. Je proto na místě ohlédnout se za jeho kořeny, které sahají do amerického Chicaga před 140 lety.
Zrozen z bídy
Vznik Svátku práce je bezprostředně spojen s bojem za osmihodinovou pracovní dobu, který ve druhé polovině 19. století svádělo dělnictvo po celém světě. V období tzv. dickensovského kapitalismu se smutným standardem stala šestnáctihodinová pracovní doba, mizerné podmínky, přelidněné slumy na okrajích měst a neúprosný „závod ke dnu“, jenž většinu společnosti tlačil do nepředstavitelné bídy. Tento stav navíc ostře kontrastoval s luxusem velkopodnikatelů a buržoazie, jejichž životní úroveň raketově rostla na úkor většiny.
Dělnictvo postupně nabývalo sebevědomí a začalo si uvědomovat svá práva. Krystalizovaly první odbory a později i socialistické strany. Tato hnutí se v roce 1864 spojila v První internacionále, jež zastřešovala a organizovala odborářské, socialistické, komunistické i anarchistické skupiny.
Ve Spojených státech měl však vývoj specifickou dynamiku. Po občanské válce a zrušení otroctví v šedesátých letech 19. století nastala éra překotného rozvoje průmyslu. Industrializaci ale doprovázely ekonomické krize a rostoucí napětí v rychle se rozpínajících městech. Oproti Evropě tvořily hlavní sílu společenské změny převážně komunity imigrantů a osvobozených otroků, jejichž životní podmínky byly často tristní. Centrem amerických sociálních zápasů se stalo průmyslové Chicago, v němž žila i silná komunita německých a českých přistěhovalců.
Snahy o důstojné sociální podmínky vyvrcholily v říjnu 1884, kdy americký odborový svaz FOTLU vznesl požadavek, aby se od 1. května 1886 stal osmihodinový pracovní den legislativním standardem. Za tuto myšlenku se postavila většina odborových organizací s odhodláním podpořit ji generální stávkou. Ta 1. května skutečně vypukla – navzdory zoufalým snahám zaměstnavatelů o výhrůžky a obstrukce se do ní zapojilo až 500 000 lidí.
Nenásilný charakter stávky ostře narazil na tvrdý přístup kapitalistů. Na následná dělnická shromáždění z 3. a 4. května (z nichž to nejikoničtější se odehrálo na chicagském náměstí Haymarket) vyslali policii a soukromé stráže, které do poklidného davu začaly střílet. Tato tragédie si vyžádala osm životů a navždy zapsala první květnový den do historie nejen jako připomínku krvavého masakru, ale i samotného boje za sociální spravedlnost. V roce 1889 ho II. internacionála vyhlásila za Mezinárodní svátek práce.
První máj v Českých zemích
Prvomájové manifestace se záhy přelily přes oceán do Evropy a Svátek práce se začal formovat jako den protestů a oslav širších lidových vrstev. Výjimkou nebyly ani české země, kde se 1. května 1890 konala první taková manifestace. Dějištěm se stal Střelecký ostrov v Praze, kde se sešel obrovský „tábor lidu“. V celých českých zemích se ten den do akcí zapojilo na 130 000 lidí. Průvody vedle sociální otázky, jež byla v industriálních Čechách palčivým tématem, vyzdvihovaly i otázku národní emancipace Čechů v rámci Rakouska-Uherska. Mezi významné osobnosti, které se prvního pražského shromáždění zúčastnily, patřil i český básník, prozaik a publicista Jan Neruda. Ve svém fejetonu 1. máj 1890 celou událost zachytil s typickou dramatičností a mistrně popsal všudypřítomné emoce a napětí.
Událost měla dramatickou celonárodní odezvu v podobě dalších stávek za osmihodinovou pracovní dobu, sociální jistoty a národní práva. Nejvýraznější, leč nejbrutálněji potlačenou, byla série stávek na Nýřansku, do níž se zapojilo přes 6 000 pracujících. Pěší vojsko a četnictvo zde zastřelilo nejméně třináct lidí, včetně jednoho nezletilého chlapce.
V následujících letech představoval Svátek práce příležitost k organizování akcí podobného charakteru. Úzká vazba mezi rakouskými a českými sociálními demokraty a tradice táborů lidu napomohly i k zavedení všeobecného volebního práva v roce 1907 – což byl zásadní krok k širší politické participaci obyvatelstva. S expanzí hnutí získal svátek postupně i pevný teoretický rámec a profiloval se jako svátek antikapitalistický. Tuto slibnou dynamiku však drasticky přerušil rok 1914.
Ve víru světových válek
První světová válka a kolaps II. internacionály zpřetrhaly tradici prvomájových manifestací. Většina proletariátu byla odeslána na frontu, nebo donucena pracovat v drsných válečných podmínkách. Přesto se už 1. máj roku 1918 stal u nás celonárodní manifestací za mír, spravedlnost a národní samostatnost. Vlastně představoval první velké národní vystoupení za samostatný stát – a samozřejmě i proti válečným útrapám, neboť rozpadající se monarchie se stále nacházela ve válce s Dohodou.
Poválečnou Evropou se prohnala vlna revolucí a nepokojů, zatímco Svátek práce si hledal své místo ještě silněji než dřív. V roce 1919 byl v Československu uznán za státní svátek a, vedle např. upálení mistra Jana Husa, se stal jedním z ústředních dnů mladé republiky. Během první republiky se na jeho oslavách podílely strany napříč politickým spektrem (často i společně), od ČSDSD přes ČSNS až po KSČ.
Zatímco v 19. století se kapitalisté snažili prvomájové manifestace hrubou silou potlačit, 20. století ukázalo neefektivitu tohoto přístupu. Nové autoritářské režimy proto zvolily jinou taktiku a začaly svátku vnucovat cizí hodnoty. Například Třetí říše zavedla 1. května jako „Den národní práce“, který místo mezinárodní solidarity zdůrazňoval vypjatý nacionalismus a podřízenost dělnictva vojenským účelům.
Svátek práce v současnosti
Po druhé světové válce v Československu v důsledku změny politických poměrů zcela převládla komunistická koncepce. Českoslovenští komunisté přetvořili Svátek práce v ústřední oslavu režimu, neoddělitelně spjatou s masovými manifestacemi po celé republice. V této etapě však došlo k fatálnímu pokřivení původních principů – především k vytracení dobrovolnosti. Tato nucená participace v očích velké části veřejnosti obraz svátku na dlouhá léta těžce poškodila.
Do 21. století tak 1. máj vstoupil v určité krizi. S pádem státního socialismu ztratil svou ideologickou oporu na Východě a vlivem neoliberalizace se jeho étos postupně vytrácel i v západní levici. Přesto se k jeho odkazu nadále hlásí množství politických i občanských hnutí a jeho historický význam nebyl zapomenut. Jak už se to v dějinách stalo mnohokrát, Svátek práce zkrátka dostává nový obsah, který odpovídá výzvám a sociálním zápasům dnešní doby.
Svátek práce v datech:
21. dubna 1856: Úspěšná stávka australských dělníků v Melbourne jako první krok k 8hodinové pracovní době.
1. května 1886: Vypuknutí masové generální stávky v USA (zejména v Chicagu) za zkrácení pracovní doby.
4. května 1886: Haymarketský masakr v Chicagu – krvavé střety policie a stávkujících dělníků po bombovém útoku.
14. července 1889: II. internacionála v Paříži vyhlásila 1. květen za Mezinárodní svátek práce (na památku obětí z Chicaga).
1. května 1890: První celosvětové oslavy Svátku práce (v Praze proběhla masová demonstrace za volební právo a 8hodinovou směnu).
28. června 1894: V USA byl zaveden zářijový Labor Day ve snaze oddělit americké dělníky od radikálního 1. máje.
1. května 1919: 1. máj se poprvé slaví jako oficiální státem uznaný svátek v Československu.
About The Author
