Země se nevídaným způsobem otepluje a toto oteplování je z většiny způsobeno průmyslovou revolucí a nadprodukcí CO2. Nenarušené pokračování tohoto fenoménu bude mít pro lidstvo fatální následky. Na tom se shodnou jak instituce OSN, tak vědecké obce industrializovaných států. Nenažraně chamtivý kapitalismus a jeho teorie „nekonečného růstu” jsou největšími viníky tohoto katastrofálního trendu. A možné následky? Zaplavování pobřeží, desertifikace, extrémní sucha a povodně či destrukce biodiverzity. Pro lidstvo to znamená mimo jiné nevídaná zdravotní rizika, další migrační krize i války o vodu, ropu či jiné zdroje.
Klimatická změna pro nás tedy skutečně představuje existenční hrozbu. Současná řešení západních zemí, pro nás Evropany zosobněné v leyenovském Green Dealu, jsou navzdory silným proklamacím nejen postavené na hlavu, ale také kontraproduktivní. V duchu falešného environmentalismu „transformuje” Evropa svůj průmysl a náklady tohoto procesu nechává platit ekonomicky nejslabší. V podobě „zelené” dotační a daňové politiky fakticky provádí majetkový transfer od nejchudších k nejbohatším a na druhé straně masivně zbrojí a osekává sociální jistoty v duchu „záchrany planety a demokracie“. Překvapeně se pak diví, že místo „kapitalismu natřeného na zeleno” volí občané mnoha zemí EU raději krajní pravici, která v důsledku zdémonizované levice zbývá jako jediná „alternativa”. To ale pro tento článek pomiňme. Největší selhání a pokrytectví se v klimatické politice Evropské unie skrývá někde jinde – a to právě v jejím zahraničně-politickém rozměru. Zatímco u svých spojenců Unie s citlivou tichostí přehlíží pokračující špinavé výrobní praktiky, u zemí globálního Jihu povýšenecky moralizuje a požaduje co nejrychlejší deindustrializaci. Pokud tak třetí svět neučiní, je prý přímo zodpovědný za shoření planety.
Zodpovědnost však leží, jak je tomu obvyklé, na bedrech Západu. Po stovky let vycucává rozvojové země, skupuje jejich přírodní bohatství a za draho ho prodává zpět ve formě průmyslových výrobků. S potěšením přihlíží úniku až bilionu dolarů ročně z rozvojových zemí ve formě daňových úniků, nespravedlivých obchodních praktik a repatriace zisku, jak zjistila organizace Global Financial Integrity. V duchu „bohulibé pomoci” zachraňuje Světová banka a Mezinárodní měnový fond rozpočty zdrancovaného globálního Jihu, aby následně Západ skrze tyto instituce pomohl deregulací a destrukcí sociálního státu ještě většímu drancování rozvojových ekonomik. Evropské unii se lehce přijímají klimatická opatření, když jejich následky může utlumovat vykořisťováním světové většiny, jejichž průmysl se nachází mnohdy na stejné úrovni, jako ten evropský desítky let zpátky.
Krásným způsobem toto pokrytectví ilustruje čerstvá diplomatická výměna mezi evropským komisařem pro klima Wopke Hoekstrou a Čínskou lidovou republikou. Ta nedávno slíbila osekat do roku 2035 výrobu skleníkových plynů o 7–10 %, což Hoekstra nazval „jasným zklamáním”. Skutečnost, že současný prezident USA Donald Trump ve svém nedávném proslovu v OSN nazval klimatickou krizi „největším podvodem dějin” (a taktéž odstoupil od Pařížské klimatické dohody), však evropské funkcionáře prakticky netrápí. Hoekstra sice označil americký přístup ke klimatické krizi za „problematický”, do evropské zahraniční politiky se tato kritika však nepřenesla. Nadále se Evropa nechává vydírat americkými cly a pokračuje v nadměrném zbrojení, na kterém si namastí kapsu převážně americký vojensko-průmyslový komplex. Nadále pokračuje i obecná evropská implicitní podpora zámořské zahraniční politiky, tak nechutně symbolizované v americko-izraelské genocidě v Gaze. To je ten zelený imperialismus a také důvod, proč se nikdy nebudu moci nazvat zeleným liberálem.
Právo na rozvoj formulovala už v roce 1986 OSN. Je načase se k němu důsledně vrátit: stejně jako má každý jedinec právo na všestranný rozvoj, má na něj právo i každý stát. To neznamená, že máme nyní nečinně přihlížet těm nejšpinavějším výrobním praktikám v rozvojových zemích. Naopak – vyspělý Západ má ke spravedlivé a efektivní ekologické transformaci celého světa pomoci co nejvíce. Musíme si však přiznat realitu situace. Dokud bude se shovívavostí omlouvat zločinné chování vůči naší planetě ze strany Trumpových USA či jeho „spojenců”, bude pro světovou většinu maximálně pro smích. Dokud bude Západ vykořisťovat Jih, těžko se budou v rozvojových zemích prosazovat nákladná, ač potřebná, ekologická opatření. Dokud bude Západ živit a způsobovat krvavé válečné konflikty v zemích globálního Jihu, těžko bude vyslyšen, když za jiných okolností začne křičet o bezpráví a agresi, ač by šlo o protest oprávněný. Ukrajina a Gaza budiž tomuto příkladem. Evropa je diplomatickým skanzenem a svou bezzubou zahraniční politikou vyklízí pole jiným. Z mírového projektu evropské spolupráce zbyl maximálně onen kapitalismus, na kterém Unie dodnes ztěžka přežívá. Za nekritické podpory amerického imperialismu se globální Jih odvrací k jiným spojencům – mezi kterými se nachází i Ruská federace, které se na rozdíl od Západu netváří, že její hospodářství je ekologicky bezchybné.
V návaznosti na (dnes už dávno neplatnou) tradici sovětského antiimperialismu se pak Rusko lehce staví do role zastánce třetího světa, což je sice v úplném rozporu s jeho zahraniční i klimatickou politikou, ale na vyprázdněném poli je pro něj i tak dostatek místa. Dokud bude Evropa prosazovat nekritické spojenectví s USA „na věčné časy a nikdy jinak“, bude pro světovou většinu nepřítelem a ne partnerem. S rostoucí toxicitou amerického režimu i ve vztahu k EU je načase konečně hledat nové strategické partnery. Na východ od Ruské federace se jeden takový rýsuje už dlouhou dobu – jmenuje se Čínská lidová republika a má ambici být pro Evropu důvěryhodným partnerem. Takovým, u kterého nebude potřeba prosazovat nekritický obdiv, ale rovnocennou spolupráci. Pokud nám v našem spojenectví nedělá problém nezákonná deportace Američanů do El Salvadoru, nekonečná americká imperiální agrese nebo skutečnost, že o politice v USA rozhoduje prakticky 1 % jejich nejbohatších občanů, ani ty nejhorší příběhy o ČLR, ať už pravdivé, či nepravdivé, nám nemohou být v tomto spojenectví překážkou.
Je načase, aby si toto uvědomily evropské „elity” a evropská levice, environmentální hnutí nevyjímaje. Bez socialismu, tedy sociálně spravedlivé společnosti, totiž nebude ani spravedlivá, ani jakákoliv klimatická transformace. Bez antiimperialismu a solidarity s globální většinou nebude ani potřebná mezinárodní spolupráce, ani Západ. Ten zatím – navzdory zájmům celé planety – stojí na straně uhlobaronů a destruktivního „zeleného” kapitalismu.
Zdroj fotografie: Pixabay
About The Author
