Francouzský spisovatel Édouard Louis, vlastním jménem Eddy Bellegueule, si v průběhu poslední dekády získal přízeň světového čtenářstva prózami, v nichž odhaluje bídu světa francouzské periferie. Na pozadí líčení vlastního dětství a mládí, jež prožil v severofrancouzské vesnici Abbeville, rozehrává Louis příběhy tamních vyděděnců i tvrdě pracujících lidí, jimž systémové nerovnosti a lhostejnost pozdního kapitalismu sebraly fyzické zdraví i naději na smysluplné žití. Perspektiva jedince, jemuž se v průběhu života podařilo z nuzných poměrů vystoupit a uspět ve velkém světě, mu umožňuje zpětný ohled nejen za událostmi, nýbrž i za svým starším já. Louis se stal jiným člověkem, jak také akcentuje v názvu svého autobiografického románu z roku 2021 (Jak se stát jiným, vydalo nakladatelství Paseka, 2023), a přesto ve svých knihách brání pozice těch, jejichž kulturní i mentální kódy považoval za nutné během své životní transformace vymazat.
Druzí nás ničí, když chtějí bránit naši věc
Líčení velmi citlivých podrobností o poměrech v rodině Bellegueulových nepřinášelo spisovateli jen ceny za literaturu a uznání mezinárodní kritiky. Jak píše ve své novince Monique na útěku (vydalo nakladatelství Paseka, 2025), jeho rodina zprvu nebyla otevřena stylu, jimž autor referoval každodenní realitu chudiny z Abbeville. Popisuje, kterak musel prchat před svou matkou, již několik let neviděl, z pódia knihkupectví, kde měl číst úryvky z první knihy Skoncovat s Eddym B. Kvůli autenticitě výpovědi se s ním rozkmotřila také jeho sestra. Louis v nové knize popisuje společné setkání po osmi letech a osvětluje: nedokončila vzdělání, jelikož navzdory touhám vystudovat pedagogický institut jí bylo jako děvčeti ze severu Francie doporučováno jít v patnácti letech pracovat. To přispělo k jejich odcizení, neboť Louis na gymnáziu a univerzitě získal kulturní kapitál a nedokázal se již přizpůsobit radostem své sestry, tedy toulat se po obchodních centrech či hrát videohry. „I to je třídní vzdálenost, třídní násilí: ztráta možnosti zpívat ve dvou v autě, ztráta možnosti smát se společně v uličkách supermarketu.“
Jak naznačuje název Louisovy novinky, ústředním dějovým obloukem jsou peripetie kolem útěku jeho matky od násilnického partnera. Zpočátku reaguje jako pečující syn a dopřává matce nezištný finanční a materiální komfort, poté si však uvědomí nestandardnost situace. Vzpomíná na knihu Jamaiky Kincaidové o zachraňování jejího nemocného bratra a společně s ní odhaluje paradox, že kdyby si byl nechal vnutit životní cestu na hony vzdálenou spisovatelské činnosti, nemohl by nyní vykonat takovýto čin pro svou matku v nesnázích. Letitá nevraživost mezi Louisem a jeho „jinou“ rodinou dochází smířlivého rozuzlení, když všichni spolupracují na zaopatřování nového života pro Monique. To vše mimo jiné díky Louisovým penězům získaným z prodeje knih, ve kterých odhalil bídu životních podmínek v rodinách, jako byli Bellegueulovi. Ničí nás opravdu druzí, když chtějí hájit naši věc?
V pasti kapitalismu a patriarchátu
Autorovo retrospektivní promýšlení situací, jež formovaly jeho dětství, jej přivádí i k dalšímu zjištění – v matce Monique nespatřuje osobu bez vůle, nechávající si vše líbit, nýbrž ženu, která ve svém velmi omezeném manévrovacím prostoru, vyplývajícím ze statusu chudé a nekvalifikované vesničanky, plně přijala roli jí vnucenou společenskými tlaky a dělala pro své blízké to nejlepší. Poté, co jí manžel – byť v neblahé finanční situaci rodiny – rozmluvil potrat dvojčat, vychovávala léta Louise a jeho sourozence jako žena v domácnosti bez nároku na odměnu, a když Louisův otec v práci utrpěl těžký úraz, našla si zaměstnání a stala se živitelkou rodiny. Chudoba byla extrémní, rodina jeden čas žila z potravinové pomoci a její mzdy. Louis v knize vysvětluje, že když jim v dětství spílala za to, že příliš jedí, bral to jako útok na sebe a své chutě. Až později pochopil materiální definitivu toho, nemít na druhý den nic k jídlu, což je možné jen u opravdové chudiny. Příslušníkům buržoazie vždy něco zbude (z kulturního kapitálu, ale také ekonomického, nakonec „zbývá vůle, kterou jim dávají privilegia“); pro ně je „nic“ jen abstraktem, hovorovou frází u stolu, za který na konci večera zaplatí trojmístnou bankovkou. Ovšem pro chudé lidi Louisova prostředí je „nic“ vskutku mrazivým konkrétnem.
Louis vzpomíná, jak Monique rozvod s jeho otcem (ten po pracovním úraze propadl alkoholismu) zprvu změnil, ale v novém životě přesto nedokázala zavrhnout staré zvyky. Poté, co opustila svého manžela, který za ni vždy rozhodoval, se stala laskavější a empatičtější osobou. To však plně nezměnilo její mentalitu z období dlouhých let jednorozměrného života, během kterých se podřizovala rozhodnutím svého muže a nedokázala si prosadit ani řidičské zkoušky či zvýšení kvalifikace. Novému partnerovi tolerovala všemožné druhy ponižování a násilí, neboť na něm byla absolutně závislá. Stejně jako její předchozí manžel, i Tamten (Louis po celou knihu násilníka neoslovuje jménem, jen daným označením) ji vždy dokázal přesvědčit o její podřízenosti a neschopnosti jakkoliv se realizovat bez jeho financí. Monique nedokáže používat počítač, protože to jakožto dlouholetá matka v domácnosti nikdy nepotřebovala. Její život byl prozatím vždy životem pro druhé, kteří ji využívali a udržovali v závislé roli. „Často se raději vrátíme ke známému utrpení, než bychom se vystavili zcela nové situaci.“ – takto Louis uvažuje o podstatě mentality, kterou vytváří hluboká společenská nerovnost.
Při reálném setkání s Tamtím posléze Louis zjišťuje, že jde o bázlivého a neagresivního člověka, který jen odráží vzorce, jež přicházejí do jeho sociální reality. Je to pasivní postoj jedince, který svůj život nemá pod kontrolou, a Louise toto setkání utvzuje v myšlence, že násilí neplodí osoba, nýbrž situace. Represivní podstata kapitalismu a jeho patriarchálního rámce je sice detekovatelná v chování jednotlivců, avšak uvažovat zde o subjektivní vině by bylo přesně v zájmu tvůrců tohoto opresivního systému.
Zvítězila
„Matce bylo padesát pět let a poprvé bydlela sama, bez muže, bez dětí, bez dalších lidí, o které by se musela starata denně o ně pečovat.“ Jedné ženě se podařilo postavit na vlastní nohy. Číst o jejích osudech jsme mohli již ve dvou knihách Édouarda Louise (vyjma novinky také Boje a proměny jedné ženy, vydalo nakladatelství Paseka, 2022). Přehledný a hutný koncentrát vzpomínek a na ně navázaných úvah funguje u francouzského autora stále velmi působivě. Příští knihu se autor rozhodl věnovat příběhu svého bratra postiženého alkoholismem. Dojde k dalšímu smíření perspektiv a zvítězí také jako Monique?
About The Author
