„Český fotbal zrovna teď potřebuje zásah ve stylu Margaret Thatcherové. Než se stane něco ještě horšího než dnes.“ Tato slova napsal krátce po posledním incidentu fanoušků Slavie Praha během derby se Spartou komentátor Robert Záruba. Praxe dalších dní ukázala, že podobné výzvy na sociálních sítích nezůstanou tak úplně nevyslyšeny. Hned další den odsoudil vběhnutí slávistů na hřiště, naházení pyrotechniky do sektoru Sparty a napadení hráčů soupeře předseda představenstva klubu Jaroslav Tvrdík, přičemž slíbil uskutečnit rázná opatření. Vedle uzavření tribuny Sever, odkud druhou květnovou sobotu na trávník vyběhla nejagilnější část fanoušků, dále Tvrdík oznámil spuštění kamerových systémů na rozpoznávání obličejů. Tato praxe nemá prozatím oporu v legislativě a představovala by zásah do citlivých práv návštěvníků stadionu.
Půvab morální paniky
Výrok Roberta Záruby i různá prohlášení Jaroslava Tvrdíka zapadají do atmosféry morální paniky, jež po událostech v Edenu ovládla český veřejný prostor. Morální panika o sobě dává vědět tehdy, když je společnost zmítána rozpory a problémy, které se společenským elitám nedaří řešit ke spokojenosti veřejnosti. V ovzduší všeobecného napětí a nejistoty poté stačí, aby se malá společenská skupina stala aktérem neobvyklé události, načež honba za senzací ze strany médií vytvoří předmostí k ofenzivě politiků, úřadů a bezpečnostních složek. Ti danou skupinu z pozice moci nejdříve rétoricky ostřelují a označují jako strašáka a rozvraceče společenského pořádku, načež leckdy přejdou k činům a utahování šroubů. Represe, zprvu označovaná jako nutná opatření vůči jedné skupině osob, se posléze mění v univerzálně platná a neomezená časem.
Morální panika vůči fotbalovým fanouškům se v tuzemsku nezjevila poprvé. Když v březnu roku 2014 doprovázely výtržnosti zápas Baníku Ostrava s pražskou Spartou, předháněla se média ve hrůzostrašnosti vylíčení poločasových událostí na Bazalech; mezi ostravskými fans se zanedlouho na tričkách začal objevovat motiv ´Svalnatí alkoholici´, jak fanoušky tehdy nazval jeden horlivý komentátor Mladé fronty. Vtipná pointa však nepředstavovala jediný důsledek – po březnu 2014 začal být na stadionech po celé republice plošně omezován pohyb návštěvníků. Vznikaly prostorné bariéry mezi sektory nebo se některé úplně uzavíraly. Taktéž se do návštěvních řádů začaly šířeji dostávat zákazy používání pyrotechniky, od novely přestupkového zákona roku 2022 dokonce pod pohrůžkou vysokých pokut a trvalého vyloučení hříšníků ze stadionů.
Částečná „sterilizace“ fotbalových areálů byla časem přijata jako samozřejmost, byť incident v Edenu ukázal, že sebemenší záminka může sloužit k další represi. Po divokém derby se mnozí podivovali nad tím, proč se před zapálením světlic část kotle slávistů pravidelně přikrývá sektorovou vlajkou a „převléká se“. Jde právě o minimalizaci možnosti sankcí za použití pyrotechniky na stadionu, přičemž tato taktika maskování dlouho fanouškům procházela. Poté, co se v sobotu pyrotechnika dostala v rukou fanoušků až na hřiště, tvůrci morální paniky neponechávají nic náhodě a hodlají do budoucna tvrdě vymáhat zákaz jejího používání, a to explicitně nezákonnými způsoby.
Dle serveru Aktuálně.cz se Jaroslav Tvrdík hodlal ve svém úmyslu používat systém pro rozpoznávání obličejů postavit i soudům a přiznával, že bude do práv návštěvníků Edenu zasahovat klidně i navzdory počátečním sankcím. Ačkoliv o několik dní později vzal nejvášnivější část svého výroku zpět, vložil se do debaty sám majitel klubu a pátý nejbohatší Čech Pavel Tykač. Ten v rozhovoru pro Idnes.cz politoval současný stav legislativy a přislíbil pomoc politikům, kteří by jej chtěli změnit. Jak Tvrdík přiznal již pár hodin po derby, uvažovat o daném opatření mu doporučil právě Tykač. Dá se předpokládat, že pokud Tvrdík s Tykačem uvedou své páky do praxe, nepůjde brzy jen o opatření na jediném stadionu. Byznys se zpřísňováním bezpečnosti představuje živnost nemalých výnosů a je připraven těžit z ještě hlubšího stavu společenského strachu a paranoie, natož daný stav zhoršovat. Moc politická pak jen „napraví“ legislativní nedostatek ve prospěch byznysu.
Těžké časy, těžké represe
Naše doba trpí souběhem těžkých krizí, které čím dál více narušují plynulé fungování společnosti. Valící se události vytvářejí třaskavou atmosféru, v níž se vyplatí vládnout strachem. To vede také ke zvýšenému výskytu morálních panik, přičemž nedávno si jednu prožila i tuzemská levice po údajném zapálení haly společnosti LPP Holding příslušníky organizace solidární s Palestinci. Množí se výroky o levicových extremistech, méněcenných lidech a deratizaci. V takovémto ovzduší představují silná vyjádření o sekuritizaci, ať to stojí co to stojí, nebezpečný trend. Škála postižených totiž nebude končit u fanoušků Slavie, nýbrž postihne i další skupiny, méně či více politické.
Že mohou jít reformy vůči fotbalovým fanouškům za hranice zdánlivě apolitické morální paniky, to ukazuje právě dění v Británii 80. let, na které se odvolává Robert Záruba. Fotbalové stadiony byly tehdy odrazem nespokojenosti dělnické třídy s politikou thatcherismu. Během hornické stávky se tribunami severoanglických klubů, zvláště Liverpoolu, neslo skandování „Maggie Maggie Maggie, Out Out Out!“, populární na demonstracích. Na finále Skotského poháru v roce 1988 ukázalo 70 tisíc fanoušků z táborů obou finalistů Thatcherové „červenou kartu“ jako protest vůči škrtům ve zdravotnictví.
Vedle nespokojených horníků tak byli jakožto „vnitřní nepřátelé“ označováni také fanoušci fotbalu, což vedlo k represím a obětem na životech. Roku 1985 uhořelo 56 osob ve dřevěných útrobách stadionu klubu Bradford City, neboť investice do opatření vůči „chuligánství“ dostaly i v nižších soutěžích přednost před úpravami infrastruktury. Sportovní svět pak šokovala tragédie z Hillsborough o čtyři roky později, kde kvůli nově zavedeným sektorovým klecím a omezené mobilitě zemřelo 96 fanoušků poté, co policie nezvládla ukočírovat davy proudící na dějiště semifinálového zápasu FA Cupu mezi Liverpoolem a Nottinghamem Forest. Navzdory tomu, že danou katastrofu zapřičinila kombinace neefektivních reforem a liknavosti policie, bylo Hillsborough 1989 dalším argumentem pro zpřísnění opatření vůči fanouškům. Nedlouho poté vláda zavedla nákup lístků na stadiony pouze na osobní doklady.
Filosof Gilles Deleuze zkraje 90. let napsal, že kapitalismus disciplíny jednou nahradí ještě něco mnohem horšího. Měl tím na mysli společnost neustálého digitálního dohledu, v němž fyzické bariéry představují ještě to menší zlo. Jeho noční můrou bylo flexibilní a nekonečné sledování všech skrze propracované systémy kontroly. Jedině tak lze totiž usměrnit velké masy lidí, příliš chudé na to, aby se zadlužily, příliš přemnožené na to, aby byli zavřeni ve věznicích. Když tedy slyšíme ozvěny protifanouškovské horečky z Británie 80. let nebo se v médiích od oligarchů dozvídáme, že sledování je nutnou daní za bezpečnost – to vše v ovzduší nestability, krize a vzestupu krajní pravice – je nutné být extrémně obezřetný. Jak praví stará policejní poučka, neexistuje žádný nevinný, jen nedostatečně sledovaný a vyšetřovaný občan.
Zdroj obrázku: chachari.cz
About The Author
