Letos 25. října uplynulo již 145 let od narození Bohumíra Šmerala. Jde sice o výročí půlkulaté, nicméně soudím, že ke Šmeralovi bychom se měli vracet častěji, než jednou za deset let. Málokterá postava na levici se zapsala tak silně, ale i tak kontroverzně, do našeho politického života.
Zdatný ideolog a organizátor
Bohumír Šmeral se narodil 25. 10. 1880 v Třebíči a již od mládí projevoval silné sociální cítění. Když ve svých 18 letech odchází do Prahy studovat práva, je v redakci sociálnědemokratického Práva lidu ohlášen jako nadějný třebíčský soudruh, s nímž lze v hnutí počítat. Šmeral se tak začal postupně etablovat v sociálnědemokratickém tisku i hnutí, mimo to se stal i šéfredaktorem Studentského sborníku. Z této pozice se pak jako jeden z mála studentů zastal angažmá Tomáše G. Masaryka v procesu s Leopoldem Hilsnerem. Tady asi započal jejich komplikovaný vztah, který v sobě nesl, i přes velké názorové rozdíly, vzájemnou úctu a obdiv.
Sociální demokracie ale mezi studenty platila za slabě zastoupenou stranu, a tak Šmeralovi byla, k plnému využití jeho talentu, brzy nabídnuta pozice v orgánech ČSDSD a jejího tisku. Až do objevení Šmeralova potenciálu postrádala strana představitele tak důkladně znalého marxistické teorie, jehož síla spočívala nejen v organizačních vlastnostech a osobních konexích, ale i ve schopnosti hledět do budoucna. Šmeral se brzy etabloval jako zdatný řečník, ideolog, ale i organizátor. Byl řídícím redaktorem Práva lidu, brzy byl zvolen do vedení strany a po volbách v roce 1911 i do Říšské rady. V tomto období je ale Šmeral zajímavý také jako ideolog.
Již za studií vyjížděl do zahraničí, kde se vzdělával a poznával tamější dělnické hnutí. Překládal některá díla Karla Kautského, jehož byl přítelem, diskutoval s Karlem Liebknechtem. Byl silně ovlivněn erfurtským programem SPD. Souzněl s tehdy v Rakousku většinovou ideou austromarxismu. Jeho ideou byla sociální, společenská a státoprávní reforma habsburské monarchie. Nepožadoval její rozbití, měl obavu, že by tím vznikla zranitelná a atomizovaná střední Evropa. Sdílel Palackého náhled na nebezpečí „velkoněmecké a velkoruské“, a prosazoval vizi socialistické a spolupracující Evropy. Nutno dodat, že v otázce evropské a středoevropské spolupráce mu budoucnost dala za pravdu, zatímco naděje na reformu Rakouska na socialistickou rovnoprávnou federaci byla naivní.
Na sjezdu českoslovanské sociální demokracie v roce 1913 slavil Šmeral úspěch. Byla potvrzena jeho politická linie i on jako hlavní ideolog strany. To už bylo v předvečer první světové války. Její vypuknutí sociální demokraté podceňovali – měli přílišnou důvěru v parlamentarismus a podceňovali sílu militaristické kliky v okolí císaře. Ještě 17. července informovalo Právo lidu své čtenáře, že válečné nebezpečí je zažehnáno.
Začátek Velké války (28. 7. 1914) zastihl vedení ČSDSD, včetně Šmerala, ve Vídni na říšské konferenci celorakouské sociální demokracie. S tou měla českoslovanská část rozepře a poslední léta de facto nebyla její součástí, ale obava z nastávající situace a možných protičeských perzekucí ji donutila pokusit se o smír. Celá konference však dopadla katastrofálně. Atmosféra byla doprovázena nacionalismem, oportunismem, válečnou psychózou a její výsledek byl nicotný. Němečtí sociální demokraté navíc v duchu německého nacionalismu nejenže podpořili válečné cíle Rakouska-Uherska, ale také naznačili, že je v průběhu války nutno počítat s protičeským postupem.
Válečná léta
Bohumíra Šmerala výsledek konference naprosto zdrtil. „Celý německý národ, obklopující nás ze tří stran, od Hindenburga až po většinu sociálních demokratů, jest hypnotizován vášní. O tom jsme se přesvědčili na poradě se sociálními demokraty všech národností, k níž jsme dali podnět prvý týden války…“, vzpomínal později.
Za této situace se definitivně rozpadá rakouská internacionála – národní hledisko vítězí nad třídním. Ustavuje se Český svaz, který reprezentoval většinu českých politických stran – sociální demokraty, národní sociály, agrárníky, mladočechy atd. Šmeral se záhy stává jeho klíčovou postavou a formuluje onu politiku „oportunismu a národní pasivity“.
Všemožně se ve funkci řídícího redaktora Práva lidu a předsedy výkonného výboru strany snažil chránit stranu a národ před krutějším útlakem proklamováním naprosté loajality k Rakousko-Uhersku, neustálým přesvědčováním rakouských vládnoucích kruhů, že perzekuce českého národa a dělnického hnutí jen škodí zájmům habsburského trůnu, intervencí za zadržené české politiky a ulehčováním těžkého osudu širokých lidových vrstev pořádáním různých stravovacích a ošacovacích akcí. U Šmerala vyplynula tato politika z čistého zoufalství nad zdánlivě bezvýchodnou situací, neboť třídně revoluční odpověď na imperialistickou válku, tak jak si ji představoval V. I. Lenin, byla v situaci české sociální demokracie v roce 1914 nepředstavitelná. „Vůči nepříteli tak surovému, jako jest světovou válku vedoucí kapitalistický stát, jest spoutanému otroku každý prostředek dovolen. Proti milionům bajonetů nebudeme postupovat česky poctivě s chvějícím srdcem na dlani. Národ už v dějinách přinesl příliš mnoho obětí, smíme se vyhnout obětem přebytečným, aniž bychom poskvrnili svou čest…“
Byla zachována loajalita vůči nenáviděné monarchii, a to i v době, kdy v plné míře doléhaly na široké vrstvy všechny útrapy války, zejména hlad. Všeobecné smýšlení českého lidu tudíž bylo protiválečné a protirakouské především díky zjevnému protičeskému charakteru válečného Rakouska. Česká reprezentace, a především Šmeral jako hlavní reprezentant, byl obviňován z národní zrady. Šmeral totiž dotahoval oportunní politiku tak daleko, že se například roku 1916 postavil proti tomu, aby byla českému dělnictvu předvedena Smetanova Libuše, „neboť je to vlastenecký výtvor a smiřuje s buržoazií.“
S rostoucím úspěchem zahraniční akce v čele s T. G. Masarykem se v Čechách začalo měnit i politické klima. K tomu přispěla i Říjnová revoluce v Rusku – to, s jakou lehkostí se podařilo pracujícím svrhnout samoděržavnou monarchii Romanovců, vyvolalo u vládnoucích kruhů monarchie zděšení. I domácí politická reprezentace začala obracet, Český svaz začal postupně ztrácet pozici a politikové se přeorientovali na zahraniční odboj. Ne tak Šmeral. Jeho kolega, sociální demokrat Vlastimil Tusar, ho jednou charakterizoval takto – „Do všeho, jakmile se rozhodl, šel jako slon a nedovedl se již obrátit.“
Šmeral dva kroky doleva a levice jeden doprava
S koncem první světové války a vznikem Československa se Šmeralovi zhroutila i celá válečná politická strategie. Rozpad Rakouska-Uherska byl pro něj osobní tragédií. Ve straně začaly dominovat proudy, které označoval za sociálpatriotické. Socialistické strany se ještě pokoušely převzít iniciativu a plánovaly 14. října 1918 generální stávku, na některých místech se už dokonce začalo vyhlašovat Československo jako socialistický stát. Stávka jako celek ale skončila fiaskem a těžkou porážkou dělnického hnutí.
Šmeral zůstával v ústraní a zcela pasivní, ačkoliv představitelé nového státu o jeho angažmá ve službách Československa stáli – sám předseda vlády Karel Kramář psal E. Benešovi že „by ho (Šmerala) chtěl mít zase v politice.“ Šmeral ale odjíždí do Švýcarska a později do Moskvy, kde se setkává s Leninem a Trockým a sepisuje svoji knihu Pravda o sovětském Rusku. Kniha je dobová, ale i zde se Šmeral projevuje jako bystrý pozorovatel a život v tehdejším Rusku neidealizuje. V knize lze nalézt zmínky o žebrácích, kvetoucím černém trhu a vysokých cenách potravin. Právě na základě zkušeností z Ruska nabyl Šmeral dojmu, že internacionalistický směr socialismu s koncem války nezanikl, ale jeho těžiště se pouze přesunulo ze Západu na Východ a získalo mocnou oporu v sovětském Rusku, které navíc jako první zavádí marxistické postuláty do praxe. Viděl v tom šanci, jak integrovat české socialistické hnutí do nadnárodního rámce a vyprostit ho ze zajetí sociálpatriotismu.
Po návratu z Ruska se Šmeral plně zapojuje do činnosti vnitrostranické levicové opozice a prosazuje program Třetí (komunistické) internacionály. Volby roku 1920 jsou pro ČSDSD velkým úspěchem a strana zasedá do vládních lavic v čele tzv. „rudozelené“ koalice, ale situace v poválečné republice zůstává neutěšená. Na rozpadu Rakouska-Uherska doplácí hlavně nižší vrstvy, jelikož se jim snížila pracovní mobilita, nezaměstnanost zůstává vysoká, všude je nedostatek a hlad. Dělnictvo, a s ním i velká část sociálních demokratů, se radikalizuje. Za těchto podmínek se stranická levice pokusila zorganizovat sjezd, který přijal 21 bodů Kominterny, avšak stranická pravice výsledky rychle zpochybnila a Šmerala společně s dalšími „levičáky“ vyloučila ze strany. Šmeralovi se tak nepodařilo převést celou stranu do Třetí internacionály a závěrečný pokus o převzetí Lidového domu a generální stávku tvrdě potlačilo četnictvo.
Šmeral ale postupně začíná vytvářet novou stranu a získává pro ni většinu členů i voličů ČSDSD. Zprvu bychom ji neoznačili za komunistickou, ale za stranu radikálního socialismu. Komunistické strany většinou vznikaly jako odštěpenecká minoritní hnutí radikálů. Šmeral, jakožto příznivce konceptu masové strany, takovou možnost zavrhl a pokusil se převést do tábora Třetí internacionály celou ČSDSD. V květnu 1921 tak vyhlašuje, za přítomnosti zástupců většiny členů sociální demokracie, která se ocitá na pokraji zániku, vznik Komunistické strany Československa.
Již na počátku ale bylo jasné, že nepůjde o typickou stranu bolševického typu. Na prvním sjezdu prohlásil: „Já hrdě říkám, jsem komunista. To jest, jsem starý, poctivý sociální demokrat.“ Když se pak přeli o charakter strany, Lenin to komentoval slovy „Šmeral dva kroky doleva a Kreibich (zástupce komunistické levice) jeden doprava“. Šmeral odmítl i financování strany z Moskvy a razil „národní“ cestu k socialismu (”budeme si své věci dělati nikoliv po rusku, nýbrž po česku. To není žádným vynálezem Masarykovým”). Zatímco Kominterna brojila proti Československu jakožto umělému státu buržoazie, Šmeral byl smířlivější. „My tento stát nechceme rozbít, my ho chceme dobýt!“, říkával. A jeho „masové“ KSČ se dařilo. Byla největší komunistickou stranou v poměru k počtu obyvatel a třetí největší v absolutních číslech. Šmeral vytvořil sehranou trojici s Karlem Kreibichem a Antonínem Zápotockým a ve volbách roku 1925 slavili úspěch – KSČ skončila druhá.
V KSČ tehdy byla seskupením mnoha proudů – od komunistů přes anarchisty až po levicové sociální demokraty. I proto začaly ve straně vyhřezávat konflikty. Šmeral podporoval myšlenku čechoslovakismu a poštval si tak vůči sobě národnostní menšiny. Šmeralismus začal být napadán i z postupně se konsolidujícího Sovětského svazu, pro který byl nedostatečně radikální. Šmeral byl nucen ustupovat. Opět jej dohnal celoživotní problém – nikdy okolo sebe nevytvořil skupinu spolupracovníků a sympatizantů, o něž by se opřel, což se v době jakékoliv vnitrostranické konfrontace muselo zákonitě projevit. V ČSDSD ho takto porazil triumvirát Bechyně, Tusar, Soukup a v KSČ musel nakonec ustoupit karlínským klukům (radikální bolševické frakci v čele s Klementem Gottwaldem) a představitelům národnostních menšin. Šmeral vystupoval jako solitér a v krizi se místo na vedoucí představitele obvykle obrátil na masy.
Šmeral se postupně začal ocitat na druhé koleji. V roce 1926 je odsunut do orgánů Kominterny a postupně se přizpůsobuje měnícímu se kurzu strany. Jeho politická koncepce definitivně prohrává, v roce 1929 je do čela KSČ zvolen Klement Gottwald, čímž začíná bolševizace strany. Jsou vyloučeni umírnění členové a KSČ se mění z masové strany na výběrovou stranu revolucionářů.
Když po osmi letech v Kominterně skončí, ještě se do politiky vrací jako senátor a propagátor jednotné fronty proti fašismu, to je už je ale jeho labutí píseň. Když po Mnichovu obsazují republiku Němci, Šmeral je již s vedením v exilu v Moskvě, kde také 8. května 1941 umírá.
Co si ze Šmerala vzít?
Jak jsem popsal výše, Šmeral byl svými postoji i životem neskutečně barvitou, i když rozporuplnou, osobností. O tom hovoří i fakt, že na něj nedal určitým způsobem dopustit ani Masaryk, ač se jednalo o jeho politického rivala. Skýtá nám Šmeral a jeho myšlenky nějaké ponaučení či inspiraci i po sto letech?
Šmeral byl zapřisáhlým internacionalistou, ale i vlastencem, o jehož upřímném češství nemůže být pochyb. Nacionalismus a šovinismus, vůči kterému se Šmeral vymezoval, je u nás dnes prakticky minulostí a čelíme opačnému problému – nástupu protinárodního kosmopolitismu, a je nutno dodat, že by s ním Šmeral hluboce nesouhlasil. Právě spojení vlastenectví a internacionalismu by pro nás mělo být inspirací.
Jeho myšlenka Evropy „sjednocené a socialistické“, která si ale zachovává svoji národní rozmanitost a na centrum deleguje jen to nejnutnější, by si levice také měla osvojit. V době, kdy Evropská unie protlačuje protilidovou politiku a snaží se omezovat práva národů a států, je nutné vystavět levicovou alternativu. Šmeral si velmi dobře uvědomoval, že samotný český národ ve světě neobstojí, ale v rovném partnerství s dalšími národy Evropy se mu skýtá příležitost na plné rozvinutí jeho potenciálu.
Za dob bolševizace tak kritizovaný „šmeralismus“, národní cesta a přístup k socialismu, by měl být zajímavou inspirací pro celou levici, nejen tu radikální. Neznamená to vzdát se ideálů, ale pokusit se o jejich uskutečňování s ohledem na specifika, v určitém čase a prostoru. Jedině pak budou socialisté, Šmeralovými slovy, „předvojem nového života“. A „tvoříce nové poměry, budou tvořit také nové lidi“.
Zdroj fotografie: Československý filmový týdeník
About The Author
