Rakušané bezpochyby vždy byli hudebním národem. Vždyť právě z lůna rakouských zemí pochází nejpozoruhodnější taneční zjev 19. století – valčík. Patří jim i nejikoničtější celosvětový symbol hudební klasiky, Wolfgang Amadeus Mozart, který se stal i jedním z důvodů, proč je dnešní Rakousko pro turisty oblíbenou destinací. Rakousko je ale dvojí, minimálně v úvahách metaforických a alegorických – Rakousko před rokem 1918 a po něm.
Domnívám se, že třpytivá stará nostalgie straussovských bálů a habsburských dvorních intrik v Hofburgu a Schönbrunnu zaplnila tisíce stran a je Vám všem již dobře známá. Ale právě v kontrastu toho je velká škoda, že nové, mladé a revoluční Rakousko, to Rakousko postavené na republikánských idejích plných socialistické krve, je tak málo probádané.
Jestli je něco symbolem modernity “nového” Rakouska, je to hudební Druhá vídeňská škola. A jestli je někdo symbolem této školy, jde o skladatele Albana Berga. Berg toho za svého života zveřejnil poměrně málo, ale svým působením a osobitou cestou nám odkázal nepřeberné množství podnětů plných rebelie, originality a neotřelosti.
Druhá vídeňská škola své těžiště nacházela v odporu k tradici. Pokud se tento odpor projevoval formálně hlubokými změnami v harmonii (atonalita, dodekafonie), pro běžného laického posluchače je důležité, že hudba už nesměla znít jako skvělý, vyrovnaný, bezstarostný prožitek, ale jako surová pravda, bolestná skutečnost, že svět po Velké válce není a ani nemůže být stejný jako před ní.
Pokud však otec těchto expresionistických směřování v hudbě, Arnold Schönberg, nacházel celý smysl své tvorby v pouhém zavržení celého pokřiveného staromilského světa, tak Berg našel svůj osobní význam v tom, že “nová” hudba si musí najít srdce lidí, protože jen s lidmi a pro lidi se dá dělat umění a uměním tak měnit svět. Teze, že Berg chtěl svým uměním měnit svět, je velmi odvážná a nemá oporu v jeho oficiálním životopise, ale můj vnitřní dojem je, že svou operu Vojcek psal Berg i s tímto záměrem. Ať tak nebo tak, je skutečností, že Vojcek svět opravdu změnil.
Operní dům. Mekka zábavy, která byla naprosto odtržena od reality běžného života, se s Pucciniho verismem k realitě přiblížila a s Vojckem realitu překonala. Je ironií osudu, že Bergovi se povedlo veřejnost varovat tam, kde měla být navždy uchlácholena, vyděsit, kde se měla jen smát, obžalovat mocné, kde měli jen navždy kynout davům ve své honosné lodžii. Vojcek je v mistrné podobě vlastně vyjádřením nejprostší touhy, touhy žít v míru ve světě bez válek a násilí, bez chudoby a bídy.
“Chudoba ctnost ztěžuje”, argumentuje Vojcek, hlavní postava onoho stejnojmenného díla, starému kapitánovi, který si utahuje z Vojckova nuzného života. Ano, jak těžké je být “morálně čistý” zatížen problémy, které nejsou vinou vlastní. To systém na člověka zatlačil, přinutil ho k pokleslosti, zatímco on sám se cítí být čistý, vysoký a nadřazený. Ctnost není tam, kde ostatní zdůrazňují svou jedinečnost a výhody oproti pokleslým, ale tam, kde je starost o chudáky, nebo alespoň soucit s nimi. A Berg s nimi jednoznačně soucit měl.
Ale pokud něco stálo v popředí Bergových snah při psaní této opery, bylo to nebezpečí války, militarismu. Vojcek je prostý voják, který skončí tragicky, když zabije svou Marii, ale na pozadí hrůzného mechanického stroje – stroje vojenského, stroje válečného. Důstojníci a kapitáni, ztrácející v mašinérii svou lidskost, vysávají ji i ze svých podřízených vojínů.
Celá armáda je děsuplný kolos ničící životy jak v nitru, tak zvenčí, když útočí na nevinné. Berg vystaví vojenství jasné vysvědčení, když ukáže v plné nahotě, že vojenská šikana a experimenty mohou člověka zbavit jeho vnitřní podstaty a udělat jej labilním. Byl to právě vojnou utrápený, ztýraný Vojcek, jenž zabije svou milou. A i když právě nešťastná láska je formální ústřední bod dramatu, celým dílem se prolíná motiv, jak odcizené struktury doslova vykořisťují člověka. Není divu, že sovětskými kritiky byla zpěvohra prohlášena za “bolševickou”.
Berg byl skutečně jedinečný hudební zjev. Hluboce křehký, se smyslem pro něžnou, jemnou hudbu (např. houslový koncert Památce anděla), který ale chtěl odvrhnout staré pořádky (příslušník Druhé vídeňské školy); s obrovským zájmem o obyčejné lidské osudy a kritik systému se snahou najít jeho polidštění. Ačkoliv byl Berg přísně umělec, jenž aktivně nezasahoval do politických záležitostí, může být, dokonce bych řekl, že musí být pro levicovou scénu inspirací. Dokázal se dotknout lidských srdcí a hledat chyby v systému. Myslím si, že tato charakteristika je zároveň do jisté míry ukázkou náplně levicové činnosti. Samozřejmě, že spolu s nápravou oněch chyb. Ale je to právě umění často všem ukazující, “kde lidstvo tlačí bota”. A Berg na to jasně upozornil. Čest památce velkého umělce!
About The Author
