Martin Brožek se ve svém článků zamýšlí nad vývojem současných konfliktů i mírem jako hodnotou. Co pro nás mír znamená a proč je tak důležitý? Hledá východisko a mírové uspořádání pro svět, roli levice i mírového hnutí. A snaží se oponovat současnému “chřestění zbraněmi”, které může přerůst v katastrofu nedozírných následků.
Nedávno jsme si připomněli již třetí výročí začátku války na Ukrajině. Zprávy z roku 2024 naznačují, že v ní bylo zabito či zraněno okolo milionu lidí; zmocněnec nové administrativy USA pro tuto oblast, Keith Kellog, dokonce hovoří o ztrátách, které přesahují milion mužů. Druhým rokem také trvá izraelské tažení v Gaze, které si podle odborného časopisu The Lancet vyžádalo životy až 80 000 lidí, převážně civilistů. Mnoho státu balancuje na hraně konfliktu, v Súdánu hrozí kvůli občanské válce největší humanitární krize současnosti; státy jako Sýrie, Somálsko či Libye jsou válkou zcela rozvráceny.
Kvůli těmto konfliktům byly zabity miliony lidí a další miliony musely opustit své domovy. Válečná mašinerie se dává do pohybu, slyšíme volání po vydávání 5 % HDP (což je přes 20 % celkových státních výdajů) na zbrojení; zvláště v naší zemi dosáhla válečná propaganda nevídaných rozměrů. V tomto článku se nechci věnovat popisu detailnímu situace v Gaze ani na Ukrajině, ale zhodnotit, co k takovýmto tragédiím vedlo a jaké si z nich vzít ponaučení.
Mír jako hodnota
Ještě před nedávnou dobou mnozí na proslovy o míru reagovali úšklebkem či posměškem, dnes je však situace jiná. Blízkost války nám důležitost míru, která je lidem v jiných oblastech světa stále živá, připomněla. Mír není prázdná fráze či volitelný doplněk – mír je základ všeho. Bez míru ztrácí další politické otázky smysl. Mír jako hodnotu je třeba bránit proti různým propagandistickým a šovinistickým pokusům o vyvolání válečnické hysterie. Pokud ta zdominuje veřejný prostor a dokáže v lidech účinně vytvořit pocit ohrožení či odplaty, je schopna zajistit, že lidé za válku sami budou hlasovat.
Válka je ze své podstaty také selhání člověka a lidství. Bohužel, lidstvo se stále ještě nenaučilo, jak měnit hranice či řešit problémy bez krutého nátlaku nebo války. To souvisí také s vrozenou nemocí vládců, kteří touží maximalizovat svoji moc. Akceptace a normalizace války často souvisí s jejím politickým mobilizačním využitím, ale často i jako zakrytí neschopnosti mocných. Budovat mír je daleko náročnější než válčit.
Toto všechno ale neznamená, že bychom měli válku akceptovat a smířit se s ní jako s nevyhnutelností. Oskar Krejčí ve své knize Válka trefně uvádí, že dějiny začínají právě naopak – domestikací a zemědělstvím, tedy tvůrčí spoluprací. Dějiny tedy nejsou jenom dějinami válek, ale i vzájemné kooperace a velkého pokroku. Válka je chování, které je nutné do budoucnosti ze sociálního chování člověka odstranit.
Východisko ve výše zmíněné knize profesor Krejčí naznačuje – humanistická politika. „Humanistická politika je taková, která nepopírá negativní vlastnosti člověka, ale podporuje to dobré v něm. Režim je humanistický, když zjednodušuje cestu k moci těm, kteří vnímají lidská práva jako prostředek k zajištění spravedlnosti, ne jako propagandistické heslo.“
Geneze současných konfliktů
U zrodu většiny zmíněných válek současnosti stojí koncept „barevné revoluce“. Ten velmi plasticky popisuje ve své knize From Dictatorship to Democracy americký sociolog Gene Sharp. Tato kniha představuje jakýsi „manuál“ k provedení převratu, a je velmi pozoruhodné že do srbštiny, kyrgyzštiny nebo ukrajinštiny byla přeložena krátce před začátkem pokusu o revoluci v každé z výše zmíněných zemí.
Scénář je většinou stejný. Máme zemi, která trpí strukturálními problémy, často zkorumpovanou a s autokratickými tendencemi. Obyvatelé mají oprávněné výhrady a vyjdou protestovat do ulic. Ale tady přichází háček, do situace se vkládá cizí moc, protesty finančně i politicky podpoří a využije je ke změně vlády, která bude následovat její zájmy a cíle. Z legitimního vyjádření občanské nespokojenosti se pak stává nástroj mocenského vlivu.
Tímto způsobem dojde ke svržení vlády a ustavení vlády nové. Nehledě na to, že tato vláda zpravidla reprezentuje cizí zájmy (stačí se podívat na ukrajinský skandál Victorie Nullandové), ustavená vláda většinou ani nevede k dobrým výsledkům. Na Ukrajině byl po oranžové revoluci, uskutečněné v roce 2004, po několika letech opět zvolen Viktor Janukovyč; hnutí Euromajdan z přelomu let 2013-14 vedlo k rozvratu země a k destruktivní válce. Gruzie a Arménie šly do konfliktu, který nemohly vyhrát, a v Gruzii byla nová politická elita brzy smetena. Arabské jaro vrhlo celý arabský svět do chaosu, po němž sekulární diktatury buď nahradila vláda islámských radikálů, nebo nastal dlouhotrvající konflikt, jež byl zakončen naprostým úpadkem státotvorných institucí (failed state).
Dalším významným faktorem je neokolonialismus, vykořisťování a mezinárodní dělba práce. I přesto, že dekolonizace většinou odstranila politické struktury nadvlády, podniky a ekonomické struktury stále zůstaly v rukou zahraničního kapitálu. Ten pak vysává zisky a přírodní zdroje do ekonomických center globálního Severu, čímž deklasuje původní zemi na dodavatele zdrojů bez přidané hodnoty, často i pod cenou (kupříkladu Francie a těžba uranu v Sahelu).
Zahraniční kapitál svou obrovskou mocí de facto kontroluje vládu a udržuje u moci sobě nakloněnou oligarchii. Když se náhodou stát či lid vzepře, s pomocí domovské země (například v Sahelu již zmiňovaná Francie) odpor potlačí, nebo zemi naprosto izoluje a „potrestá“. I to je jeden z faktorů, proč stále přetrvávají obrovské nerovnosti mezi mnohými regiony světa. Ty vedou k válkám o zdroje, extrémní chudobě a válkám občanským. Způsobují také migrační vlny či odliv mozků, ze kterých se státy velmi těžko vzpamatovávají.
Mnozí mají plná ústa řečí o „světoobčanství, toleranci a podpoře“, ale než by kritizovali či zastavili vykořisťování mnohých zemí globálního Jihu, raději taktně mlčí či řeší identitární podružnosti, aniž by jakkoliv konfrontovali současný systém. Ovšem globální Jih se neskutečnou rychlostí emancipuje (výše zmíněná Francie ztrácí jednu pozici za druhou); země už se nebojí vystupovat proti svým „neokolonizátorům“. Neméně důležité je však podporovat tyto země, aby nadvládu americkou či francouzskou nevystřídala ekonomická nadvláda jiné země.
Máme zde samozřejmě i další faktory, než jen mocenský souboj a ekonomické vykořisťování. Historické, náboženské či etnické křivdy, selhání vlád, korupce či klimatické změny. Nyní je více než kdy jindy potřeba spolupráce a dialogu. Jak píše Albert Einstein ve své eseji Proč socialismus? z roku 1949: „Mír nelze udržovat silou. Míru lze dosáhnout pouze porozuměním.“
Strategie liberálního univerzalismu selhala a posloužila jako ospravedlnění pro mnohé agrese. Levice a socialisté by měli aplikovat jiný přístup, který respektuje rozlišný vývoj a jiné kulturní tradice – partikularismus. Proč máme Číně, kde v průběhu 4 000 let nikdy nebyla demokracie, vnucovat liberálně-demokratický model vládnutí? Kde si pro tento mesianismus osvojujeme právo? Východiskem pro současnou situaci musí být respekt k ostatním, i když spolu nutně nesdílíme všechny hodnoty.
Kam se podělo mírové hnutí?
Začátkem roku 2023 přišli Jan Kavan, Matěj Stropnický a Václav Hořejší s iniciativou Mír a spravedlnost. Ta byla okamžitě ostrakizována, její signatáři se stali objektem útoků i výhrůžek, ale minimálně jedno se jí povedlo – vnést debatu o míru do českého veřejného prostoru.
Zvláště pro levici by toto mělo být kruciální – v první řadě musíme řešit, jak ukončit zabíjení. Mír a mírové hnutí je zakódováno v DNA socialistického hnutí. A vždy, když levice mírové ideály zradila a podlehla válečnému běsnění, typicky před první světovou válkou, draze za to zaplatil nejen národ, ale i ona sama. I v současnosti je politováníhodné, že Evropská unie, nositelka Nobelovy ceny za mír, nepředložila ani jeden mírový návrh pro řešení konfliktu na Ukrajině či v Gaze. Levice musí razit pacifistické, mírové a antiimperialistické myšlenky a je to právě ona, která by měla říkat věci v souvislostech a bez dvojího metru, který je pro českou debatu tak charakteristický. Neboť porušování mezinárodního práva, neospravedlnitelné agrese, to zde nepřišlo s rokem 2022, děje se tak po celou dobu americké hegemonie.
To, že kritizujeme imperialismus západní a americký ale neznamená, že máme zavírat oči před tím, jak se chovají ostatní velmoci. Nesmíme přehlížet ani to, jak se často chovala Ruská federace ke svým sousedům v postsovětském prostoru, jak Čína zbrojí v Jihočínském moři nebo jak turecký prezident Erdogan pod vlajkou neoosmanismu okupuje části Sýrie. Musíme být schopni se na tyto situace dívat objektivně, nikoliv být hlásnou troubou propagandy jedné či druhé (potažmo jakékoli další) strany.
Jak z toho ven?
Naprosto novou dynamiku vnesl do situace nový americký prezident Donald Trump. Určitě je záhodno kladně ohodnotit snahu o mír na Ukrajině, nemůžeme ale opomenout jeho imperiální choutky na Grónsko či Panamu a skalní podporu zabíjení v Gaze. Zde je nutné dodat, že se nejedná o nějaký nový prvek americké politiky. Trump pouze hovoří o svých zájmech a cílech v zahraniční politice otevřeně, čímž demaskuje jejich imperialistickou podstatu. Ale americké výboje a intervence, to není něco nového. To zde s námi je dlouhodobě, akorát nyní to není schováváno za „šíření demokracie“ nebo „boj za spravedlnost“.
Ve zkratce by se dalo říct, že žijeme v době přerodu, v době eroze unipolarismu a profilování nového systému organizace mezinárodních vztahů. Proti sobě nám zde stojí dvě varianty – varianta Vestfálského uspořádání rovných suverénních států, tedy svět založen na efektivním multilateralismu. Druhou je zde upadající vize globalizovaného římského míru, hegemon je garantem systému a stanovuje pravidla. Kdo se jim nepodřídí, s tím je spravedlivé válčit.
Dnes se stále někteří snaží o vizi druhou, a to přesto, že na to hegemon, tedy Spojené státy, již nemají sílu a pod novým Trumpovým vedením z této pozice pomalu couvají. Čína ani jiný stát na to kapacitu nemá, což si velmi dobře uvědomují. Jako nejideálnější by pro nás tedy bylo směřovat k efektivnímu multilateralismu – tedy systému, na kterém by nemusel prodělat ani jeden zúčastněný.
Nový multilateralismus musí být korigován závazným mezinárodním právem, které platí pro všechny, nikoliv selektivně. Prosazujme, aby každý stát, bez ohledu na velikost či bohatství, měl možnost promluvit. Multilateralismus by také snížil riziko válek a usnadnil by předcházení konfliktům. S tím se pojí i vize narovnání ekonomických vztahů, ať už se zeměmi globálního Jihu, nebo třeba mezi Českou republikou a Německem. Spravedlivější mezinárodní obchodní pravidla by umožnila i slabším zemím profitovat ze svého bohatství a dostat se z chudoby.
Stojí před námi velké mezinárodní výzvy a problémy, které můžeme řešit výhradně spoluprací, nikoliv konfrontací. Naším cílem musí být mír a spravedlnost; tyto otázky, ať už mezinárodní, sociální nebo ekonomické, od sebe totiž nelze oddělit. A tyto otázky při dobré vůli řešit lze (příkladem může být Helsinský proces).
Nesmíme se bát toto říkat a prosazovat. Ano, budeme za to biti jako řešeto, bude nám nadáváno i vysmíváno, ale to nás nesmí odradit. Potom bychom totiž jako levice ztratili smysl existence. ←
Další články, kulturní rubriku, soutěž a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
