Když na ulici žebrá člověk bez domova, hodíš mu něco do čepice? Tak se nechvástej, protože to není nějaký čin dobrodinné štědrosti – vždyť přece jen vracíš to, co patří jiným. A vlastníš snad víc, než potřebuješ k životu? Tak to nejsi úspěšný podnikatel, ale sprostý zloděj. Protože všechno, co nepotřebuješ k životu, patří těm, kterým to k přežití chybí. A vlastnit to, co patří někomu jinému, je přece krádež.
Aspoň takto přemýšleli mnozí z tzv. „církevních otců”, široké skupiny největších teologických kapacit z dob raného křesťanství. Jejich autorita je dodnes vzývána v rámci většiny křesťanských církví, na jejich učení o soukromém majetku se však zapomíná.
Křesťanství, podobně jako mnohá další náboženství, jsou v mnoha otázkách nadmíru složité – v otázce majetku, jeho „soukromé” povahy a taky povinností, které se k němu váží, mluví však mnozí z nejvyšších církevních kapacit jasně. Svatý Basil Veliký (330–377), otec církve a kaisarský biskup z Malé Asie, který v oblasti teologie bojoval mj. o přesné pochopení Boží trojjedinosti, se k tomuto tématu dle mého vyjadřuje nejvystižněji:
„Kdo je tenhle chamtivý muž, pro kterého přebytek není dostatkem? Kdo je tenhle podvodník? Ten, kdo bere to, co patří všem. Nejsi snad chamtivcem, nejsi snad podvodníkem, když si pro soukromé užití bereš to, co bylo rozděleno? Když někdo ukradne druhému jeho oblečení, nazýváme ho zlodějem. A toho, kdo by mohl nahé ošatit, ale nedělá tak – neměli bychom ho nazývat stejně? Vždyť chléb ve tvých zásobách patří hladovým, šaty z tvého šatníku patří nahým, boty, které necháváš hnít, patří bosým, peníze ve tvé pokladnici patří nuzákům. Jak to, že jsi pak tak bohatý? Jak jinak se tomu mohlo stát, než pokud jsi neupřednostnil své zájmy nad zájmy druhých?” (Cort, 1988, s. 43–44.)
Vhodně ho doplňuje Svatý Jan Zlatoústý (347–409), cařihradský arcibiskup známý svými řečnickými a kazatelskými schopnostmi, asketismem a bojem proti zneužívání církevní i světské moci: „Neříkej: ,Užívám toho, co mi patří.’ Užíváš toho, co patří ostatním. Všechno bohatství světa patří tobě a všem společně, stejně jako slunce, vzduch, země a všechen zbytek.” (Walsh & Langan, 1977, s. 129.)
Podobně mluví i svatý Ambrož (340–397), milánský biskup, obratný v politice i v teologii: „Tvůj dar chudým není darem – vracíš jim, co jim patří. Bůh nařídil, aby jídlo i země byly společné všem. Vzniklo tedy společné právo pro všechny, ale chamtivost z něho udělalo právo pro vyvolené.” (Jan Pavel II., 1967, odst. 23.)
Ani římskému sídlu katolicismu se tento pohled nevyhnul. Svatořečený papež Řehoř I. Veliký (540–640), jeden ze zakladatelů středověkého pontifikátu, mluví podobně jako jeho teologičtí předchůdci: „Nevinně se tváří lidé, kteří si monopolizují pro sebe to, co patří všem. Každý den ubližují hladovějícím tím, že jim odpírají jídlo ze svých sýpek. Vždyť když obstaráváme lidi v nouzi, vracíme jim to, co jim náleží, nikoliv to, co náleží nám. Neprovádíme štědré skutky, avšak splácíme dluh spravedlnosti.” (Řehoř Veliký, 540, kap. 21.)
A co na to největší učitel církve, Ježíš Kristus? Boháči, který hledá spásu, nařizuje, aby „prodal všechno, co má a rozdal to chudým” (Mk 10, 21–22), protože „spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království” (Mk 10, 25). Přitom tento bohatý už všechny klíčové starozákonní zákony dodržuje: nekrade, necizoloží, nelže, nevraždí, nepodvádí, ctí otce i matku – dle Ježíše však smrtelně selhává v otázce svého majetku (Mk 10, 19). V podobenství „o ovcích a kozlech” je Kristus podobně přísný. Hříšníci se ho ptají: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého nebo jako cizince nebo nahého nebo nemocného nebo ve vězení, a neposloužili ti?” A na to jim Ježíš odpovídá: „Amen, říkám vám, že cokoli jste neudělali pro nejmenšího z nich, to jste neudělali pro mě.” (Mt 25, 44–45.)
Tvrdé, co? Pro nás „obyčejné smrtelníky” by tohle zjištění měl být budíček, že občasný milodar lidem na ulici zdaleka nestačí a že je načase předat náš přebytek potřebným. Je to zodpovědnost velká, ale takovou nám holt Hospodin přihodil do vínku. Pro naše „štastlivější” bratry a sestry, jako jsou třeba miliardáři Tykač, Křetínský, Kellnerová, Bezos nebo Musk, je to však ještě drtivější zpráva. Právě jim totiž patří obrovitánské bohatství a s ním i celý svět a jeho prostředky. Vždyť podle Oxfamu dokonce jedno procento nejbohatších vlastní víc než 95% všech lidí na Zemi!
Už jen v Česku dvě třetiny lidí nedosáhnou ani na průměrnou mzdu, na hranici chudoby se pohybuje milion lidí a stovku tisíc dalších už stihnul vykopnout systém na uliční dlažbu. Zisky korporací ale nadále jen rostou a dividendy létají miliardářům na výplatní pásku, stejně jako dotace z našich daní, které si vylobbují u Evropské unie nebo ve Strakovce. Daně stejně kvůli optimalizacím neplatí, tak proč by se měli trápit?
Správný křesťan by neměl usilovat jen o „život budoucího věku”. Už na světě současném mu totiž Bůh přidělil mnoho úkolů. Jedním z nich, možná právě tím největším, je boj za spravedlivou současnoust i budoucnost. Je načase, abychom se přestali nechat balamutit těmi, kteří mají bohatství přemrštěné nad všechny představy – a nechávají si ho jen pro sebe. Kdo vlastní to, co patří jiným, je přece zlodějem. A zloděje na tak obrovském měřítku, jako jsou „naši” či světoví miliardáři, by žádný křesťan trpět neměl.
Zdroje citací církevních otců dle pořadí jejich zmínky najdete níže:
1. Cort, J. C. (1988). Christian Socialism: An Informal History. Maryknoll, NY. Orbis, s. 43–44.
2. Walsh, W. J., & Langan, J. P. (1977). Patristic social consciousness – The Church and the poor. The Faith That Does Justice: Examining the Christian Sources for Social Change, s. 129.
3. Jan Pavel VI. (1967). Populorum Progressio, odst. 23.
4. Řehoř I. Veliký (590), Regula Pastoralis, 3. díl, kap. 21.
About The Author
