Parlamentní volby v Maďarsku opanovala předminulou neděli opoziční strana Tisza, jež porazila 16 let vládnoucí uskupení Fidész. Ostře sledované klání bylo rámováno jakožto souboj dvou politických osobností, dosavadního premiéra a předsedy Fidészu Viktora Orbána a jeho vyzyvatele, lídra strany Tisza Pétera Magyára. Strana druhého jmenovaného obsadí v nově zvoleném parlamentu 141 mandátů a dosáhla tak kvalifikované většiny pro provádění ústavních změn v rámci země.
Magyár se v průběhu kampaně prezentoval bojovnou rétorikou slibující zachránit Maďarsko od katastrofy, dle něj způsobené více než dekádu trvajícím řáděním Fidészu. Často přitom zmiňoval korupci, kterou je dle nového premiéra Orbánovo okolí prorostlé, stejně jako státní správa. Klientelistická a nepotistická síť kolem Orbánových nejvěrnějších pak má nést odpovědnost za špatnou hospodářskou situaci země. Ekonomickými reformami, které by měly zemi nakopnout po letech stagnace, multikrizovým děním a mizením střední třídy, se strana nového premiéra příliš nezabývala. Právě zde však můžeme spatřit nejdůležitější bod celé situace.
Co přinesla Maďarsku „orbánomika“?
Před šestnácti lety započínal Viktor Orbán svůj druhý premiérský mandát (prvně vládl již na přelomu milénia mezi roky 1998 až 2002) uprostřed nestabilního období hospodářské krize a následné recese, která se nevyhnula ani reálným ekonomikám ve středu Evropy. Nezaměstnanost v Maďarsku přesahovala deset procent a propad HDP se pohyboval kolem sedmi procentních bodů. A navzdory špatnému stavu veřejných služeb a mizivých investicí do vzdělání, vědy a výzkumu činil veřejný dluh země 80 procent HDP. Vládnoucí sociální demokraté pokračovali v privatizaci a osekávání sociálního systému.
Fidész přišel s ekonomickým mixem daňových úlev, sektorových daní, zestátňování a liberalizace. V této sérii ekonomických politik, jež pro svou pestrost získaly souhrnné označení „orbánomika“, hrály roli jak státní zásahy, tak významné úlevy a osvobozování od daní. Záhy po nástupu Orbán kupříkladu zabavil aktiva soukromých penzijních fondů ve výši 14 miliard dolarů a peníze použil na sanaci veřejného deficitu. Taktéž odkoupil přes 20 procent akcií klíčového ropného a plynárenského podniku MOL a veřejně hrozil („během jedné vteřiny“) vyvlastněním energetické firmy E.ON. Ač k danému nikdy nedošlo, bankovní a energetické firmy v převážně zahraničních rukou vláda Fideszu zatížila sektorovými daněmi a snižila ceny energií pro maďarské domácnosti. Nezaměstnanost snižovaly programy veřejných prací a zavedeny byly také bezúročné půjčky pro rodiny s dětmi.
Výše nastíněné reformy se v orbánovském Maďarsku překrývaly s významným růstem nepřímých daní a snižování daňového zatížení firem. Až na sedmadvacet procent stoupla daň z přidané hodnoty a odvody právnických osob byly – vyjma vytyčených sektorů zatížených speciálními daněmi – ustaveny na 9 procent. Výrazného osekání se v letech 2012 a 2013 dostalo zákoníku práce. V duchu neoliberálních manter o sešněrovaném systému kolektivního vyjednávání a zastaralých norem, který jednotlivcům a firmám nedopřává plného rozvinutí potenciálu jejich výkonu a možného výdělku, Fidesz usnadnil zaměstnavatelům udělování výpovědí a ztížil odvolání proti podezřelým a diskriminačním případům rozvázání pracovního poměru. Umožnil také zvýšení zákonného množství hodin přesčasů a snížil víkendový příplatek za práci o polovinu. Novela zákoníku práce mimo jiné připustila alternativní typy kolektivních smluv a umožnila odborové organizace nahrazovat tzv. radami zaměstnanců, čímž významně oslabila odbory.
Na přelomu let 2018 a 2019 došlo v Maďarsku k přijetí ještě více liberalizačních zákonů, jež plně zvýhodňovaly zaměstnavatele. Jednak došlo k dalšímu zvýšení zákonného počtu přesčasových hodin (z 250 na 400 hodin ročně), jednak zákon nově umožňoval toto navýšení dohodnout se zaměstnancem mimo rámec kolektivní smlouvy, a navíc dával zaměstnavateli lhůtu až tří let na proplacení tohoto nadměrného počtu hodin. Odboráři a opozice tehdy zákon nazvali „otrokářským“.
V polykrizovém období po roce 2020 se ukázalo, že maďarská ekonomika, orientovaná na export, nízkou přidanou hodnotu a levnou práci, nedokáže unést šoky globálnějších rozměrů. Ačkoliv se orbánomika během posledních let snažila vhodně kombinovat státní zásahy s prakticky neměnnou daňovou politikou pobídek pro firmy a zaměstnavatele, hospodářské výsledky země se zhoršovaly. Růst v předchozí dekádě byl určen převážně externími faktory, přičemž krize evropského průmyslu a trhu s energiemi obnažily Orbánovu nemohoucnost. Nepodařilo se udržet na uzdě inflaci, zato o desítky procent klesla kupní síla maďarských mezd, a to i navzdory ochranářským zásahům během energetické krize v letech 2022 a 2023. Korupce sílila, oligarchové napojení na Fidesz bohatli.
Opravdu šlo o ekonomiku?
Orbánův rival, dříve dlouholetý člen strany Fidész (a bývalý manžel ex-ministryně spravedlnosti za Fidész Judit Vargové) svoji kariéru zahájil tajným nahráváním své manželky, která si stěžovala na poměry ve vládě a státní správě. Nahrávky následně zveřejnil, čímž ukončil její kariéru a své manželství. Jeho politický vzestup jakožto veřejnosti naprosto neznámého člověka mu sice získal sympatie, ale neposkytuje žádné vodítka ohledně jeho politického směřování. Tlak proti Orbánovi byl ve volbách znatelný – od zastavení ropovodu Družba prezidentem Zelenským, přes tlak ze strany Evropské komise až po angažmá a odposlechy tajných služeb. Ani podpora americké administrativy nevyvážila v 16 let trvající vládou unaveném Maďarsku váhy v Orbánův prospěch.
Vítězné tažení Pétera Magyara se s příslibem ekonomických reforem potkávalo jen okrajově, Tisza za prioritu označovala vymýcení korupce či skoncování se energetickou závislostí na Ruské federaci. Právě tolik kritizované korupční schéma, které se stalo předmětem konfliktů mezi Budapeští a Evropskou unií, vedlo – alespoň oficiálně – k zablokování bruselských fondů směřujících do Maďarska. Miliardy eur z veřejných zakázek, ale i podpůrné prostředky pro boj s ekonomickou krizí mají opět putovat do země, a to kombinací dvou opatření, které mají rozbít korupční struktury – auditem veškerých veřejných zakázek (s čímž souvisí kriminalizace zakázek předražených) a připojením k Úřadu evropského veřejného žalobce, instituci s posláním nezávisle ověřovat, stíhat a žalovat netransparentní nakládání s evropskými penězi, a jehož Maďarsko dosud není členem.
Magyar v kampani akcentoval právě tyto dva body, neboť u propadajících se středních vrstev, ale i v chudších rurálních regionech vzbuzuje téma pochybného nakládání s evropskými fondy vášně. Celý boj za očištění státní správy a otevření bruselských penězovodů poté spojil s příběhem o návratu do Evropy. Zejména mezi maďarskými prvovoliči letos rezonovalo téma rozpadajícího se právního státu, na což země doplácí v Bruselu. Dvě třetiny mladých do třiceti let dle průzkumu 21 Research Center sympatizují s Magyarovou stranou, přičemž jejich primární představou je změna. Vyprávění o rozbití klientelistické sítě, složené z Orbánových věrných podnikatelů a politiků, tak slaví úspěch u velké části takzvané „generace Orbán“.
Hospodářské reformy Tiszou navrhované jinak nesou spíše znaky technokratického neoliberalismu, než systémové očisty. Již zmíněná sázka na evropské instituce kráčí ruku v ruce s přípravami na přijetí eura, což má zlepšit konkurenceschopnost maďarských firem. Symbolické snížení daně z příjmu pro nejméně vydělávající (z 15 na 9 procent) stojí vedle jednoprocentní daně z majetku pro miliardáře. Tisza chce prohloubit proexportní ráz maďarské ekonomiky daňovými úlevami pro firmy, jež vyvážejí do zahraničí. Chce také zvedat sociální dávky.
Takto formulovaný program však na náměstích příliš nerezonoval. Zemí hýbaly hlavně skandály ohledně zneužívání dětí ve státních ústavech vedených Orbánovi blízkými osobami, odposlechy hovorů ministra zahraničí se Sergejem Lavrovem, ale také vyšly na světlo skutečnosti ohledně divokého manželství Pétera Magyara a Judit Vargové. Čím více se blížil volební den, tím silněji bylo znát, že souboj mezi Orbánem a Magyárem bude o vysvědčení orbánismu a jeho hlavního představitele. Étos „změny za každou cenu“ kradl Orbánovi více a více hlasů, přičemž široká část veřejnosti věří, že Tisza a její přední exponent Péter Magyar zúročí svůj mandát k tomu, aby maďarskou společnost rozpohyboval směrem k překonání orbánismu. Prozatím je však na stole velmi málo konkrétního materiálu, který by k danému cíli měl směřovat. Maďarští voliči by se nejspíše shodli, že duel Viktora Orbána s Péterem Magyarem nebyl, alespoň bezpostředně, o ekonomických těžkostech země.
Co bude Maďarsko čekat, zda pokračování orbánismu v bledě modrém, vláda poslušná Evropské komisi anebo začátek opravdové změny, ukáže jen čas.
About The Author
