Zase po roce přichází jarní čas prvního máje, svátku lásky a práce. A právě svátek práce si 1. května po celém světě připomínají levicově a sociálně smýšlející lidé. U nás, v České republice, sahá tradice prvomájových průvodů a shromáždění až do roku 1890. A přesto si ho Češi připomínají stále méně a méně. Je to kvůli jeho dlouhé historii a polistopadové ostrakizaci? Nebo už je snad boj za důstojnou odměnu za práci a spravedlivější svět minulostí?
Opravdu je dobojováno?
Začátky svátku práce jsou u nás spojeny s bojem za osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné volební právo. Stejně jako u existence levicových stran tak mnozí říkají, že „splnil svůj účel“ a již není potřebný. Volit přece může každý starší 18 let. A osmihodinovou pracovní dobu na papíře máme také, tak co bychom ještě chtěli?
Přemýšlivějšímu čtenáři je jasné, že situace zdaleka tak růžová není, a nejde pouze o kosmetické vady na kráse. Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme spravedlivou společnost? Zamyslete se s námi: více než půl milionu lidí se nachází v exekucích, roste počet pracujících, kteří nejsou schopni ze mzdy vyžít; přibývá lidí na hranici chudoby; bydlení se pro mladé stává nedostupné i přes celoživotní zadlužení; čím dále víc zaměstnanců je nuceno pracovat na IČO a přichází o nárok na dovolenou nebo nemocenskou; kvůli společenské a sociální situaci je nejnižší porodnost od dob Marie Terezie; zjednodušuje se možnost výpovědí…
A mohli bychom pokračovat dál – toto je pouze špička ledovce problémů, se kterými se potýká čím dál větší část naší společnosti. Nejen, že šance rozšíření práv pracujících, ale i podpory studentů a seniorů, jsou mizivé – v ohrožení jsou i vybojovaná práva a výdobytky. Dobojováno tak opravdu není, právě naopak!
V situaci, kdy v parlamentu nezasedá jediná levicová strana a vládu si předává jedna pravicová koalice s druhou, kdy jsou odbory bezzubé a organizuje se v nich stále méně lidí, se nacházíme snad v nejobtížnější situaci za poslední desítky let.
Znovuobjevení odporu
Vlivem dlouhých dekád trvajícího úpadku myšlenek sociální spravedlnosti a socialismu na jedné straně a úspěšné neoliberální a posléze krajně pravicové ofenzivy na straně druhé, má naše situace skutečně nelehký charakter. Nebojme se hovořit o tom, že jsme po téměř dvou stoletích od počátku budování organizovaných struktur socialistické, sociálně demokratické či komunistické levice opět v bodě nula.
Zakládající text organizovaného třídního vědomí, Marxův a Engelsův Manifest komunistické strany, vyšel zkraje roku 1848. Jeho dnešní charakter angažovaného spisu pro široké lidové vrstvy neprivilegovaných ovšem nebyl samozřejmostí. Až vystoupení dělníků proti červencové monarchii po boku dalších tříd, a konečně také výsledek celého povstání vůči starým pořádkům z roku 1848, produkovalo zralejší formu uvědomění uvnitř vykořisťovaných vrstev. Teprve prohra a kapitulace v posledních desetiletích umožnila pochopit, jak skutečně funguje boj tříd. Nezdar a veškeré marné snahy se staly předlohou k úvahám a posléze vypracování politických plánů, jak postupovat dále.
I dnes, kdy uvnitř levice zažíváme rozpad na institucionální a intelektuální úrovni, platí nejvíce toto – největším nebezpečím je iluze. Ty existují dvojího typu – že lze současný neoliberalistický systém reformovat povrchovými a technickými změnami, nebo že zde dnes existuje jakkoliv zralá a revoluční situace ke smetení vlády, systému a veškerého útlaku ve společnosti. Nejen radikální levice utrpěla pádem byrokratického socialismu ve východní Evropě úder, i reformní socialisté za Západě jsou posledních 50 let v těžké defenzivě a nachází se v hluboké krizi. Takže takový subjekt, který by stačilo jen mechanicky popostrčit, a který by se po bouřlivé prvomájové manifestaci pustil do příprav společenských změn, dnes u nás nenajdeme.
Zároveň se nedá říct, že bychom v minulosti nedosáhli značného pokroku. Tažení revolučních i reformistických levicových hnutí napříč Evropou a světem dokázalo pozvednout kulturu a civilizaci obyčejných neprivi- legovaných lidí dříve nevídanými prostředky. Socialismus jako ideový směr, jež byl schopen organizovat myšlení miliard lidí, do sebe včlenil nejpokrokovější elementy ideologií jiných. Konzervatismu vzkázal, že bez odstranění vykořisťování jsou společenská pouta jako národ či rodina prázdnými frázemi. Liberalismu, že společnost všeobecného volebního práva, sekulárního státu či ochrany přírody bude plně demokratická jen tehdy, bude-li demokratizována i ekonomika a výrobní síly. Mnoha z toho bylo již dosaženo a myšlení lidí, společenství i celých národů se začalo měnit.
Cesta tam a zase zpět
Nikoli však navěky. Jako velká prohra emancipačních sil roku 1848 podnítila hledání dalších cest, i nás musí inspirovat neméně drtivá porážka, kterou nám uštědřil kapitál během posledních 50 let. Vybral si individualismus a „společnost jednotlivců a jejich rodin“ jako přesvědčivý argument, což pak podepřel odporem ke všemu veřejnému, solidárnímu, dlouhodobě užitečnému a prosperujícímu. Dotáhl to daleko, a utahuje si z nás použitím bilionů dolarů reálných peněz z veřejných rozpočtů na sanace nezodpovědného hazardu bankéřů s virtuálními penězi, či šponováním cen strategických surovin kvůli válkám všude po světě. Zmatení a šokovaní lidé vědí, co je špatně, ale nemají alternativu.
Tu nedokáží často nabídnout ani levicoví intelektuálové. Základní uvědomění však přichází s faktem, že naše prohra byla zaviněna nedostatečnou orientací ve společenské skutečnosti. Je třeba se smířit s faktem nového třídního rozdělení sil a uvědomit si, kdo všechno dnes potřebuje naše zastání. Je zde tolik nových „tříd o sobě“, které kapitál bere na hůl, ať již pracují hlavou v technologické korporaci, jsou nuceni dřít sami na sebe ve službách, sociální práci a kultuře, nebo jsou „flexibilně“ používáni průmyslovými konglomeráty, aniž by měli svá pracovní práva. Nová témata a nová rizika „kalamitního kapitalismu“ souvisejí právě s novou třídní analýzou a politikou reflektující zájmy a obavy těchto nových proletářů.
Podmínky pro revoluční změny nastaly již dávno na mnoha místech zeměkoule a leckdy také situace dospěla do bodu katarze. Dokud však nemáme i v dnešní době subjekt, jež by byl takovéto změny schopen, mějme alespoň na paměti, že jakkoliv beznadějně či bezvýchodně může současná situace vyhlížet, vše je v neustálém pohybu. Italský marxista Antonio Labriola upozorňoval, že se musíme umět orientovat ve společenských rozporech, být si vědomi rychlosti změn společenského konfliktu a připravovat se na změnu jako budoucí projekt, přičemž jeho časová blízkost či prodleva nebude nikdy přesně vypočitatelná. O jejím počátku vždy rozhoduje společenská praxe a vyhodnocování možností jejího uskutečnění.
Právě v prvomájových dnech je důležité si vzpomenout, v čem spočívá naše síla. V uvědomění si toho, čeho jsme již dosáhli, a schopností položit si nové otázky stran toho, čeho a jak dosáhnout chceme. A nesmíme se omezovat pouze na otázky sociální. V dějinách českého dělnického hnutí je stejně významný i moment národní emancipace.
První máj svátkem národním
Už od začátků čeští socialisté vedli dva boje – za sociální a národní spravedlnost. V určitých historických momentech jeden z nich vystupoval či ustupoval, ale přítomny byly oba. První máj 1918 byl velkým národním vystoupením za samostatnost, v letech před 2. světovou válkou zase manifestací odhodlání bránit národ a stát proti německé nacistické hrozbě. Zapomínat na národní rozměr Svátku práce by byla chyba.
Šířit šovinistické vášně nebylo českým socialistům nikdy vlastní, české vlastenectví se formovalo jako emancipační boj podrobeného národa, který ve své historii nebyl národem utlačovatelským. Přece není možné vytvářet rovnou a svobodnou společnost v podrobeném národě a zemi. Je tedy dobré z národních tradic využívat pozitivních prvků, které podporují společenskou solidaritu. To nijak nejde proti internacionalismu, naopak – humanistické vlastenectví je klíčovým prvkem národní vzájemnosti a mírového soužití.
Boj za mír se bohužel stává čím dál aktuálnějším. Válka na Ukrajině, v Jemenu, Súdánu, americké agrese proti Venezuele a Íránu nám neustále připomínají, že mír není samozřejmostí. Mír představuje nejvyšší hodnotu, pro kterou stojí za to udělat vše. Mír není všechno, ale bez míru je všechno ničím. Odpor vůči imperialismu a válečným agresím má Svátek práce v krvi, neboť ve válce sociální spravedlnosti dosaženo být nemůže.
Národní rozměr prvního máje nám také připomíná, abychom se nebáli postavit za svrchovanost a suverenitu našeho státu, i když nám za to může být nadáváno a spíláno. To neznamená, že jsme proti evropské či světové spolupráci, právě naopak. Jediná garance důstojné existence České republiky je rovná, férová mezinárodní spolupráce, založena na respektu k mezinárodnímu právu. To ale neznamená obhajobu nespravedlnosti pod rouškou velkých idejí, ať už v Evropě, nebo ve světě.
Má tedy Svátek práce stále smysl?
Pokud jste tento článek dočetli, milí čtenáři, až sem, tak je Vám jasné, že má. První máj není reliktem minulosti ani prázdným rituálem bez obsahu. Je připomínkou toho, že žádné právo nebylo darováno shora, ale vždy vybojováno zdola – a že o něj lze velmi jednoduše přijít. V době, kdy se sociální jistoty znovu rozkládají, práce ztrácí důstojnost a nedaleko zuří válka, nabývá jeho odkaz na aktuálnosti více než kdy dříve.
Slavit Svátek práce dnes neznamená nostalgii ani mechanické opakování starých sloganů. Znamená to vrátit se k jeho podstatě: k solidaritě, spravedlnosti a hledání nové cesty k sociální i národní emancipaci v podmínkách 21. století. Znamená to odmítnout iluzi, že se věci vyřeší samy, i rezignaci, že se vyřešit nedají.
Má-li mít první máj smysl, pak jen tehdy, pokud ho znovu naplníme obsahem. Ne jako vzpomínku, ale jako závazek.
About The Author
