Sedmého listopadu jsme si připomněli již 108. výročí útoku na Zimní palác, z něhož vzešel nejambicióznější experiment společenské reorganizace v dosavadních dějinách lidstva. Jeho mýtická heroizace byla součástí narativu budovaného státy převážně východoevropského byrokratického socialismu, zatímco jeho zatracování a démonizace jsou typická pro vyprávění současné. Pojďme se však na událost ruské revoluce a její význam pro současné socialistické hnutí podívat bez černých nebo růžových brýlí.
Existuje mnoho pohledů na momenty předcházející 7. listopadu, bez dobového kontextu a obrazu to ale nepůjde. Nechme tedy zprvu mluvit současníky tohoto období. Zkusme nejprve porovnat úhly pohledu dvou hlavních soupeřů oněch dní: Vladimira Iljiče Lenina jakožto vůdce bolševického hnutí, a významného ruského politika mezi dvěma revolucemi Alexandra Kerenského.
23. dubna 1917 v projevu k vojákům Lenin prohlásil:
“Naše vláda, stejně jako každá jiná vláda v rukou kapitalistů, pokračuje ve válce vedené pouze zájmy kapitalistů. Stejně jako němečtí kapitalisté, vedeni svým korunním kumpánem Vilémem, vedou i kapitalisté ostatních zemí válku pouze pro přerozdělování zisků a pro ovládnutí světa. Stovky milionů lidí, takřka všechny státy na světě, byly zataženy do této krvavé a zločinné války. Stovky miliard v kapitálu byly investovány do výdělečných cílů, přinášejíce smrt, hlad, destrukci a barbarismus všem prostým lidem, zatímco pohádkový příjem kapitalistům. Existuje pouze jedna cesta, jak se dostat z této hrůzostrašné války a zajistit demokratický mír, který nebude vydržován silou, a to pouze předáním veškeré vládní moci do rukou sovětů dělnických a vojenských delegátů. Dělníci a chudí rolníci, kteří nemají zájmu na kapitalistických ziscích a vykořisťování menších zemí, budou schopni dosáhnout něčeho, co kapitalisté mohou pouze slibovat, tedy ukončit válku a zajistit trvající mír přinášející svobodu všem lidem bez výjimek.”
Tento projev vychází z dubnových tezí, ve kterých Lenin formuluje vlastní program pro bolševiky, kterak pokračovat – únorovému svržení cara navzdory – v revoluční činnosti a provést plnou demokratizaci a socializaci společnosti. Za hlavní hodnotu bolševického postupu tehdy Lenin zvolil úsilí o mír. Jelikož vláda i nadále pokračovala ve válečných operacích (s odůvodněním svých závazků vůči zbytku Dohody), téma míru rezonovalo celou společností, jež vedle materiálního strádání trpěla obrovskou únavou z války a velmi silně doplácela na dopady zbrojení.
Kerenský během jara ještě nestál v čele Prozatímní vlády, nicméně jakožto významná osobnost eserů a únorové revoluce zaujímal pozici ministra války. Reprezentoval křídlo nejvíce konsenzuální skupiny eserů (pocházející z umírněně levicových trudoviků), kteří usilovali o úzkou spolupráci s provizorní vládou, neuznávali autoritu sovětů a takřka o všech ideologických otázkách byli ochotni dosáhnout kompromisu výměnou za stabilitu. Sám Kerenský pak ve svých memoárech na toto období vzpomíná následovně:
“Extremismus, nedostatek koordinace a ohromné požadavky na vládu lze vysvětlit tím, že obyvatelstvo, neznalé a nezkušené aktivního podílu na vládnutí, vnímalo vládu jako všemocnou s neomezenými zdroji, a to i v situaci destrukce a vyčerpání tři roky trvající válkou. Aby mohl být zničen destruktivní prvek, bylo nezbytné odhalit všem lidem zranění Ruska, probudit srdce každého vojáka, dělníka a rolníka pro věc Ruska.
Nikoliv egoistické instinkty kapitalistického Ruska, ale zájmy ruské demokracie, jež právě přišla k moci, vyžadovaly ochranu průmyslu před destruktivními experimenty dělnické kontroly, obnovu autority na frontě a boj proti veškerému anarchistickému sentimentu na vesnicích. Hlavní zájem Ruska po všech občanech požadoval co největší míru kontroly a podřízení svých individuálních, třídních a kastovních potřeb ve prospěch hlavního údělu v dané situaci – spásy národa a státu.”
Tento slovník se nám může zdát poněkud překvapivý pro reformního socialistu, nicméně je třeba pamatovat, že nijak nevybočuje z rétoriky, kterou eseři a menševici zvolili. Potřeba pokračovat postaru, překonat krizi, zatnout zuby, abychom všechny problémy našeho národa vyřešili až po hypotetickém konci války. Pragmatické spojenectví s Kadety a zástupci liberálně buržoazních proudů v revolučním hnutí však nebylo populární mezi všemi zástupci reformních socialistů. Od Strany socialistů-revolucionářů se odtrhlo silné křídlo tzv. levých eserů a autorita Petrohradského sovětu (jediné opravdové opory zájmů širších společenských vrstev) rostla i se vznikem dělnických milic.
Program míru a rozsáhlých společenských reforem tak, jak jej nastínil Lenin, byl samozřejmě velmi idealistický a v plné praktické šíři neuskutečnitelný. Reprezentoval nicméně ideál, pro který mělo cenu bojovat. Reprezentoval hodnotu a naději, kterou Prozatímní vláda dát lidem nemohla. To, že vláda nedokáže konsolidovat ani zástupce nové vládnoucí elity, prokázal Kornilovův puč, během kterého byla nucena vláda svou důvěru opřít takřka pouze o Petrohradský sovět, a také o ni během červencových dní málem přišla.
Když pak revoluce 7. listopadu skutečně nastala (po poněkud neúspěšných parlamentních volbách pro bolševiky, katastrofálním selhání letní Kerenského ofenzivy na východní frontě a brutálním zhoršení sociálních podmínek v zemi) a mělo dojít na lámání chleba, stála levice před dilematem. Mnoho levých eserů otevřeně vítalo revoluci (zvláště po faktickém kolapsu celé fronty s Německem, propuknutí extrémního hladu i v největších městech a neschopnosti vlády), nicméně většina reformních socialistů tehdy navzdory všem varovným signálům podpořila právě Prozatímní vládu. Toto eserské hnutí, jež bylo zprvu velice pluralitní, však nakonec politicky uchvátili nacionalističtí šovinisté v čele s admirálem Kolčakem. Program jakési “socialistické reformy” se tedy nakonec úplně vytratil a jediné, co protibolševickou opozici sjednocovalo, byl odpor vůči leninismu. Nové sovětské moci se však nakonec podařilo kritickou situaci ustát, revoluce se po mnoha měsících konsolidovala, ba ještě navíc byla schopna svou moc rozšiřovat. Na úplném konci roku 1922, po vleklé občanské válce, vzniká Sovětský svaz socialistických republik.
Při zpětném pohledu na listopadové dění roku 1917 se nám může nabízet mnoho paralel se současným světem, avšak nenechávejme se zbytečně unést doslovným převáděním vzorů a citací; zkoumejme raději souvislosti a připusťme k sobě promlouvat nápaditost revolucionářů. Ruská socialistická revoluce byla obrovskou událostí se symbolickým významem dalece přesahujícím naši kulturní oblast. Svou inspirací ve Velké francouzské revoluci a převzetím ideálů marxismu byla nejambicizióznějším společenským experimentem dějin. Jistá část moderní historiografie hodnotí tuto revoluci jakožto katastrofu. Levicové hnutí, i nekomunistické, by si však nemělo nechat tento přístup nekriticky vnutit, jelikož je jím pasivně naznačen odpor vůči jakékoliv společenské změně přesně tak, jako jsme to mohli pozorovat v Kerenského spisech.
Nelze si idealizovat dobu, kdy zahynuly miliony lidí a probíhala aktivní občanská válka, nicméně připomeňme obrovské úspěchy, kterých sovětské Rusko ve svých prvních letech dosáhlo (například elektrifikační program GOELRO), a to i navzdory intervenci expedičních vojsk a konstantního boje s loajalisty bělogvardějců. Byly to sověty, které jako první vydaly deklaraci práv v ruském kontextu a revidovaly silně nacionalistický a šovinistický přístup přetrvávající již od dob carství uznáním práva na sebeurčení národů.
Pokud bychom však měli přeci jenom jisté poselství přenést do dnešních dob, byl by to zcela jistě mír a sociální spravedlnost. Boj za tyto dvě hodnoty by vždy měly být základním jednotícím prvkem, za které se musí postavit každý levicově smýšlející člověk. Jedině tak má cenu jít dál a bojovat.
About The Author
