Původní článek Christiana Parentiho z časopisu Compact přeložil Jiří Cieslar
Co je to hluboký stát? A jak se z levicové kritiky systému stal jeden z nosných bodů trumpismu?
Válka zasáhla „deep state“ (česky zhruba hluboký či stínový stát), nebo to tak alespoň vypadá. Během prvních týdnů svého úřadování Donald Trump okamžitě propustil desítky vysokých představitelů FBI a podobný počet amerických státních zástupců, kteří byli považováni za nepřátelské vůči Bílému domu. Do svého kabinetu zároveň nominoval kritiky deep state, jako jsou Tulsi Gabbard, Kash Patel a Robert F. Kennedy Jr., a vydal exekutivní příkazy k odtajnění všech dokumentů souvisejících s atentáty na bratry Kennedyovy a Martina Luthera Kinga Jr. Mezitím ministerstvo vládní efektivity vedené Elonem Muskem rozložilo USAID, oblíbený nástroj CIA.
Vzhledem k tomu, že hnutí MAGA pokládá pojem „deep state“ za ústřední součást svého pohledu na svět, už jen jeho zmínění vás okamžitě zařadí mezi Trumpovy příznivce. Přitom tento koncept dlouho patřil spíše do levicové části politického spektra. Pochopení jeho původu a vývoje ukazuje, že ve hře je mnohem víc než jen politický osud Donalda Trumpa a hnutí MAGA. Deep state je rakovina podkopávající suverenitu lidu. Každý, kdo usiluje o obnovu demokratické vlády, bez ohledu na politickou orientaci, by jej měl brát vážně.
Pojem „deep state“ se do angličtiny dostal v 90. letech 20. století, kdy jej příležitostně používali akademici, kteří jej převzali z turečtiny. Popularizoval ho však Peter Dale Scott, emeritní profesor Kalifornské univerzity v Berkeley, který ho poprvé použil ve své knize The Road to 9/11 z roku 2007.
V turečtině derin devlet („deep state“) označuje tajné sítě uvnitř armády, které se považují za nositele nadřazené legitimity a autority, vycházející ze samotného vzniku republiky pod vedením Mustafy Kemala Atatürka. Tyto struktury si nárokovaly právo použít i nelegální metody k ochraně státu před vnějšími i vnitřními hrozbami, zejména ze strany sekulární marxistické levice a islamistické náboženské pravice. Panovaly obavy, že obě tyto vnitřní hrozby by mohly využít tureckou demokracii ke změně v politickém směřování země. S těmito idejemi se turecká armáda v průběhu let zapletla do politických zásahů, spolupracovala s drogovými kartely a iniciovala několik vojenských převratů – úspěšných i neúspěšných.
Jak se pojem „deep state“ šířil mimo Turecko, začal označovat podobné sítě i v dalších zemích. Vždy však implikoval význam, že nevolení úředníci a byrokraté mohou oslabovat zvolené politické vedení a utvářet politiku bez demokratické kontroly. Ve Scottově pojetí se jedná o „moc, která nevychází z ústavy, ale je mimo ni a nad ní, silnější než veřejný stát.“ Ještě dlouho předtím, než Scott přejal turecký termín, psal o „deep politics“ – skrytých sítích vládních i korporátních elit, které vykonávají moc proti vůli občanů a jejich zvolených zástupců.
Podle Scotta deep state představuje volně propojenou formaci, kombinující bezpečnostní složky státu a stálý byrokratický aparát s vlivnými sítěmi ultrabohatých finančníků ze soukromého sektoru. Jde o „uzavřenou moc shora, která se staví proti otevřené moci veřejného státu, reprezentujícího lid jako celek.“ Jinými slovy, má jakési ultimátní právo veta. Klíčovou charakteristikou deep state je, že sítě elit, které se cítí omezovány demokracií, použijí nelegální metody k jejímu obejití. Téměř všichni autoři, kteří tento pojem používají, ji popisují ne jako jednu organizaci, ale propojené sítě jednotlivců a institucí – „sítě sítí“, jak to vyjádřil Trumpův nový ředitel FBI Kash Patel.
Aaron Good ve své knize American Exception: Empire and the Deep State (2022) rozvinul Scottovy myšlenky do trojvrstvé teorie státu. Podle něj stát tvoří:
1. Veřejná složka státu, tedy volené vlády na federální, státní a místní úrovni a jejich úřednický aparát,
2. Bezpečnostní složka státu, tedy zpravodajské a bezpečnostní služby,
3. „Deep state“ – tajná složka státu bez odpovědnosti, složená z neformálních sítí uvnitř prvních dvou vrstev, které se propojují se soukromým ekonomickým sektorem „nadsvětem soukromého bohatství“ i „podsvětím organizovaného zločinu“.
Tyto sítě provádějí tajné a nelegální operace k udržení kontroly, včetně politického vydírání, ovlivňování voleb, skrytého financování, atentátů, vyhlašování stavů nouze a faktických státních převratů.
Historie je plná příkladů takovýchto skrytých mocenských struktur. Od vměšování CIA do italských voleb v roce 1948, přes její podíl na heroinovém obchodě korsické mafie, který se později stal zdrojem financování války v Laosu, až po FBI a její nezákonnou likvidaci levice v rámci programu COINTELPRO v 60. letech. Podobně aféra Írán-Contras ukázala, jak deep state obcházel zákony – tajně prodával zbraně Íránu a financoval nikaragujské Contras. A pak je tu dovoz kokainu do USA na letadlech pronajatých CIA, o čemž svědčily televizní výslechy v Senátu v roce 1987.
Schopnost deep state obejít demokratická pravidla nás vrací k základní otázce politické suverenity: Co to je a kdo ji má? V posledních desetiletích získala znepokojivou relevanci definice Carla Schmitta, nacistického právního teoretika. Podle něj je suverénem ten, kdo může legálně vyhlásit výjimečný stav a pozastavit platnost ústavy. „Suverénem je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu.“
Většina liberálních ústav skutečně obsahuje ustanovení, která umožňují jejich vlastní pozastavení ve stavu nouze nebo výjimečném stavu. Z jistého úhlu pohledu mohou být tato ustanovení nezbytnou součástí demokratické politiky ve světě plném nebezpečí, nebo naopak představovat jakousi sebevražednou dohodu demokratického zřízení se sebou samým. Italský politický teoretik Giorgio Agamben ve své knize State of Exception, publikované v počátcích globální války proti teroru, zkoumal rizika, která tento právní mechanismus přináší; nacistická diktatura, jak poznamenal, byla fakticky legálním přerušením demokracie, umožněným článkem 48 Výmarské ústavy.
Literatura zabývající se pojmem deep state zdůrazňuje význam politických krizí. I částečné omezení ústavní moci vytváří během politických krizí prostor pro osoby stojící v utajení, kteří tak mohou obcházet vůli voličů, vyhýbat se právní odpovědnosti a vládnout na základě dekretů. Historikové zkoumající deep state jej vnímají jako fenomén, který se postupně rozrůstal během amerického poválečného projektu globální hegemonie. Zahraniční politika studené války a vnitrostátní protikomunistická hysterie poskytly americkému bezpečnostnímu aparátu stále větší volnost k nelegálním operacím, což umožnilo sítím deep state, v zahraničí i doma, metastazovat do podoby, kterou Aaron Good nazývá „skrytou vládou shora“.
Veškerá literatura o deep state – zahrnující práce akademických historiků, novinářů, dokumentaristů a politických teoretiků ve Spojených státech i v zahraničí – byla po většinu své existence téměř výhradně doménou radikální levice. S politickým vzestupem Donalda Trumpa se to ale začalo měnit. Teprve v roce 2016, tedy v roce prezidentských voleb, začal koncept deep state pronikat mezi konzervativce.
V září 2016 publikoval bývalý zaměstnanec Kongresu za Republikánskou stranu Mike Lofgren knihu The Deep State: The Fall of the Constitution and the Rise of a Shadow Government. Lofgren, Steve Bannon a další pravicoví myslitelé pravděpodobně převzali rámec pro deep state od Alexe Jonese, který – ač je dnes pro levici nepřijatelný (a zároveň blízký Trumpovi) – byl kdysi spřízněný s levicovými antiimperialistickými a protiválečnými libertariánskými myšlenkami během svého působení na komunitní televizi v Austinu.
V souvislosti s různými pokusy zabránit Trumpovi v nástupu do úřadu a následně ho z Bílého domu odstranit začali příznivci hnutí MAGA vnímat myšlenku deep state jako klíč k pochopení propojení mezi kampaní Hillary Clintonové, bývalými britskými špiony, FBI a mainstreamovými médii. Později pandemie covidu-19 ještě více posílila potřebu zkoumat neformální mocenské sítě v souvislosti s krizovými situacemi. Ve Spojených státech vedla pandemie covidu k vyhlášení „mimořádných stavů“ guvernéry jednotlivých států, což přineslo lockdowny, očkovací pasy a hromadné propouštění státních zaměstnanců. Mezitím federální úřady potlačovaly diskusi o původu viru a cenzurovaly otevřenou debatu o propojení mezi zpravodajskými agenturami, vědeckými institucemi, nevládními organizacemi a politickou elitou. To vše vedlo k vytvoření pandemické teorie o deep state. Například kniha Aarona Kheriatyho The New Abnormal: The Rise of the Biomedical Security State, ač není levicovým textem, se přímo zabývá levicovou kritikou deep state.
Protože historiografie politických atentátů hrála významnou roli ve vývoji teorie deep state, dva pokusy o atentát na Donalda Trumpa přitáhly k tomuto tématu ještě větší pozornost. Historie politických vražd opakovaně odhaluje tajné sítě uvnitř státního bezpečnostního aparátu a byrokracie, které se propojují s ultra-bohatými elitami a se zločineckým podsvětím. Není náhodou, že po událostech v Butleru v Pensylvánii se Trumpova rodina sblížila s Robertem Kennedym Jr., stejně jako není náhoda, že Trumpova administrativa se zavázala odtajnit všechny dokumenty týkající se atentátů na jeho otce a strýce, stejně jako na Martina Luthera Kinga.
Pokud administrativa své sliby splní, úpadek tradičních médií – částečně způsobený jejich stále očividnější zaujatostí a vazbami na mocenské operace – nás staví do nejednoznačné situace. Na jedné straně je pozitivní, že veřejné mínění a kritika se částečně vymanily ze sevření zastaralých redakčních stránek velkých metropolitních deníků a jejich systému umocněného v podobě televizních zpravodajských sítí. Na druhé straně však masová investigativní žurnalistika ztratila svou institucionální kapacitu. Pokud dojde k vlnám odtajňování, blogosféra, podcasty a všechna nová alternativní média budou muset vynaložit značné úsilí na zpracování těchto primárních dokumentů – a k tomu budou potřebovat zdroje.
Deep state závisí na utajení, a proto jej neustále rozšiřuje. Klíčovým krokem k vytvoření národní diskuse, která by mohla pomoci vymýtit „rakovinu hlubokého státu“, je masové odtajnění dokumentů bezpečnostního aparátu. Trump a klíčové osobnosti, jako Tulsi Gabbard, Robert F. Kennedy Jr. a Kash Patel, musí převzít vedení při odhalování skrytých stránek historie. Nicméně povinností všech, kdo chtějí zachovat demokracii, bude pomoci pochopit to, co se z odtajněných dokumentů dozvíme.
Pokud má být zabráněno tomu, aby se deep state znovu zformoval z pozůstatků starých úřadů a struktur, je nezbytná obrovská národní debata. Jinými slovy, tuto „operaci“ nelze nechat pouze na expertech – vyžaduje očistné světlo odtajnění a veřejnou diskusi. Pokud archivy nebudou otevřeny, bude jasné, že Trumpovy snahy proti deep state jsou jen vnitřním vyřizováním účtů mezi lidmi zevnitř institucí. Je proto nutné vyvinout veřejný tlak, aby k tomuto osudu nedošlo.←
Další články, kulturní rubriku, soutěž a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
