Když se člověk zamýšlí nad zločiny kapitalismu, obvykle mu vyvstanou na mysl války, hladomory, a vykořisťování pracujících či dokonce celých národů. Jakkoliv odporné a vážné tyto zřetelné jevy jsou, nesmí člověk přehlížet méně viditelné problémy, které kapitalismus způsobuje. Příkladem těchto méně viditelnějších rozporů kapitalismu jsou dlouhotrvající krize společenských a mezilidských vazeb, které v rozbujelé nadvládě globálního kapitálu zažívají období tragického rozpadu.
Co dnes znamená rodina nebo komunita? Nic jiného než nástroj kapitálu. Ten tyto instituce ovládl a přetvořil dle svých potřeb. Jakákoliv debata je vedena pouze v liberální a konzervativní rovině. Tato diskuze je ale zbytečná, protože neřeší jádro problému. Vesměs totiž nesejde na tom, jestli rodinu budou tvořit jen matka a otec, anebo v naprostém zlomku rodin stejnopohlavní rodiče. Vždyť chybou přece je, že rodina dnes slouží jako jednotka spotřeby! Místo instituce solidarity, o kterou se může opírat přirozená lidská sounáležitost, je jen pouhým nástrojem kapitálu. To je hlavní problém, ne otázka toho, jakého pohlaví budou rodiče absolutního minima některých rodin…
Kapitalismus nás zotročuje, jak tělesně, tak duševně. Jedním z příkladů duševní dominance je i způsob, kterým mění naše vnímání společenských vazeb. Je načase, aby si levice znovu vzala slovo a v tradičním duchu vyčerpávající analýzy nalezla řešení na současnou dezintegraci sociálních vazeb. A přesně o to se bude snažit tento článek – jestli se mu to podaří, je už na posouzení čtenáře.
Přirozená rodina jako instituce solidarity
Tématu rodiny se věnovalo už mnoho teoretiků marxismu, znatelně zdatnějších, než je autor tohoto článku. Za zmínku stojí např. Bedřich Engels, Eli Zaretsky nebo Louis Althusser. Ti rodinu, sociální instituci obvykle definovanou jako „skupinu lidí spjatých partnerstvím či manželstvím, příbuzenstvím, nebo adopcí“, vnímají jako nástroj kapitalismu. Chyba jejich analýzy nespočívá v jejich korektním popisu a detailní charakterizaci problematických prvků současné rodiny, ale v relativně komplikovaném předání hlavních sdělení jejich textů. Když např. Engels píše o rodině, můžeme nabýt dojmu, že rodina jako taková je ve všech podobách zrůdnou institucí, která nepřináší nic dobrého. Takovému vyznění se tento text bude snažit vyhnout. Bylo by totiž velmi chybné rodinu ze své podstaty odsuzovat, ač ji lze v její současné podobě kritizovat.
Pro překonání této problematiky je potřeba si určit některé pojmy. Prvním z nich je kapitalistická rodina, tedy rodina v současné atomizované, nuklearizované a omezené formě, která slouží posledních dvě stě let jako nástroj a loutka kapitálu. Druhým pojmem je přirozená rodina, kterou můžeme také nazvat socialistickou rodinou. Ta překonává kapitalistické sobectví, je širší, zahrnuje i ostatní příbuzenstvo, a slouží jako nástroj posílení jedince a komunity zároveň. Je tedy něčím, co bychom mohli nazvat institucí solidarity – základním kamenem společenského řádu, který narozdíl od současné podoby rodiny slouží jako odrazový můstek mezilidské vzájemnosti, bratrství a spolupráce. Pokud ale chceme navrhnout funkční řešení dnešní krize rodiny a nastoupit na cestu přerodu kapitalistické podoby rodiny do rodiny přirozené, musíme si prvně shrnout hlavní problematické rysy současné formy rodiny.
Rodina jako jednotka spotřeby a základní kámen konzumu
Kapitalismus se neobejde bez neomezeného růstu. Pokud neexpanduje firma, převezme ji firma druhá. A pokud firma stagnuje, kdo by do ní investoval? Není perspektivní a její akcie, pokud nedávají nárok na pravidelný podíl ze zisku, jsou prakticky k ničemu. Proto nadnárodní korporáty škrtají platy svým zaměstnancům, zmenšují své produkty a dávají do nich „kazítka“ (plánované zastarávání výrobků).
Kapitalistická rodina v tomto ohledu plní absolutně zásadní roli pro současný hospodářský model. Mimo to, že kapitalismu plodí nové dělníky, je jím také zneužívána jako jednotka spotřeby. Kapitalismus proto pro ni vytváří „falešné potřeby“, tedy potřeby, které existují jen kvůli současnému módu produkce. Těmi mohou být věci, které volnotržní peklo dělají snesitelnějším a umožňují se od něj odreagovat (videohry, televize, mobilní telefony), dávají sociální status (luxusní auta, značkové oblečení, bižuterie) nebo pro potřeby, které by byly normálně naplněny (zkoušky nanečisto na SŠ, hlídání dětí, SCIO testy).
Takovéto potřeby mají svůj účel v současné společnosti, nejsou však potřebami přirozenými a za socialismu by neexistovaly. Tyto falešné potřeby jsou totiž v opozici vůči „reálným potřebám“, kterými je např. jídlo, ubytování, oblečení, vzdělání, doprava a obecně základní materiální zajištění.
Průběh a výsledek těchto falešných potřeb lze ukázat na příkladu nového mobilního telefonu pro devítileté dítě. Mobil svému dítěti kupují rodiče z vícero důvodů. Nemají totiž na své dítě kvůli úmorné práci čas a potřebují ho zabavit. Dále byl původní telefon „starý“, už se rozbíjel a tudíž ztrácelo dítě na sociální prestiži. Dítě také tento mobil přehnaně chtělo kvůli reklamě a rodiče podlehli psychickému tlaku, které jejich dítě nevědomě vytvářelo. Stejně ale, dle rodičů, dítě mobil „potřebovalo“, aby se mohlo v budoucnu učit na přijímačky na SŠ „díky“ nové aplikaci zkoušek nanečisto od soukromé firmy.
Kapitalistická rodina jako ideologická líheň…
Kapitalistická rodina má nadále svůj přirozený výchovný faktor, ten ale neslouží ve prospěch rodiny samotné. Kde jinde se děti učí brát válku, hladomor a bezdomovectví jako normální skutečnost a řídit se věčnou poučkou, že politika je zbytečná a je lepší se starat sám o sebe? Pro jistotu, kdyby dítě mělo osvícené rodiče, přenechává společnost výchovu víc a víc na algoritmu sociálních sítí a dalším odděleným institucím, které potřebnou ideologickou přípravu zajišťují dítěti už od útlého věku.
Výsledkem celé eskapády výše zmíněných falešných potřeb je situace, kdy je dítě osamocené, rodiče se dřou v práci a všichni v této situaci nacházejí ukonejšení v digitálním světě mobilů a televize. Výchova dítěte přechází do rukou anonymity sociálních sítí a přirozená radost rodičů nad svou ratolestí začíná smrdět přítěží.
Ta tam je široká rodina, která o dítě pečovala jako obsáhlý celek. Není čas, není místo ani možnost, aby prarodiče trávili čas se svými vnoučaty, aby strýcové a tety poznávali své vzdálené synovce a neteře. Pryč je lokální komunita, která dříve zosobňovala větu, že „na výchovu dítěte je třeba celé vesnice“. Proč by se měla zajímat o to, jak se daří dítěti sousedů – vždyť má sama dost problémů.
Na dítě nezbývá nic než internet, který těžko nahrazuje vřelou a nepodmíněnou lásku jeho rodičů, příbuzných a komunity. Přitom se nelze nikomu ze všech aktérů této tragédie divit, jelikož takováto osamocená, atomizovaná rodina je přesně tím výsledkem, který si kapitalismus přeje. Snadněji bude cílit marketingem na její osamocené jedince, efektivněji je bude ideologicky ovládat, a ještě klidněji bude kapitál spát – jakého odporu by se mohl bát ze strany opuštěných, přeindividualizovaných a slabých jedinců?
… a také jako pojistka poslušnosti
Jelikož ani toto není dostatečnou „pojistkou poslušnosti“ pro nenažranou velkopodnikatelskou třídu, je třeba pracující přivázat ke kapitalismu ještě více. Proto nechává děti dělníků napospas hladovění či nedostatku v případě, že pracující ztratí svou už tak nestabilní a křehkou pracovní pozici. Vždyť se dělník pořádně rozmyslí nad tím, než půjde stávkovat, pokud má doma pět hladových krků! Ano, dnes již není doba dickensovského kapitalismu, ale základní mechanismy zůstaly stejné…
Úplně jiná situace to však je, pokud je člověk sám a nemá co ztratit. To sami můžeme historicky pozorovat na studentských protestech, kde právě mládežníci bývají hybnou silou většího politického hnutí, jelikož riskují jen své vlastní životy a budoucnost. Aby se kapitalismus vyhnul svému konci, bere si děti dělníků jako rukojmí své vlastní chamtivosti a nefunkčnosti. Právě proto vede odborové hnutí dlouholetý boj o podporu v nezaměstnanosti nebo o právo na stávku. Řešením tohoto problému totiž není nemít rodinu a děti, ale zajistit si, že v případě nedostatku bude i ona zajištěna.
Aby toho nebylo málo, pojišťuje se kapitalismus ještě jednou. Frustrace pracujících, která vzniká kvůli tomu, že dělník nemůže kontrolovat svou vlastní práci a její výsledky, musí být vybita jinde. Na to není lepší místo než prostor vlastního domova, kde se může zaměstnanec konečně cítit jako pán či paní vlastního osudu. Aspoň v podobě těchto drobků nabízí kapitalismus dělníkovi malinkatou kontrolu nad svým životem. A že si tuto přehnanou autoritativnost odnesou děti nebo zaměstnancův partner, může být kapitalismu jedno.
Za socialistickou rodinu – solidární, otevřenou a přirozenou!
Rodina má být institucí solidarity. Jejím cílem nesmí být uzavřenost, sobeckost a nekončící spotřeba kapitalistických výrobků. Nesmí sestávat jen z nukleárního, atomizovaného modelu. Má svým příslušníkům přinášet radost a kultivovat je k bratrství, porozumění a otevřenosti– přesně proto do ní musí patřit jak blízké osoby, které tvoří její neoddělitelný základ, stejně jako další, pokrevně nespřízněné osoby, jako rodinní přátelé. Pouze takováto přirozená rodina může být přijatelná pro socialismus.
Přiblížit se k této podobě rodiny není lehký úkol, ale jako socialistům se nám nabízí hned několik možných kroků. Klíčovým z nich je vyřešení problému materiální základny, jako je bydlení a náklady na výchovu dětí. K tomuto bodu se nabízí možnost mezigeneračního bydlení, které by umožňovalo celým rodinám žít pospolu. Jelikož bez prarodičů se přirozená rodina neobejde, je potřeba nadále snižovat důchodový věk a odměňovat rodiče za každé vychované dítě, společně s podporou mladých párů a zakládání rodin. To celé se logicky neobejde bez obecného růstu platů a mezd, snižování životních nákladů a posílení veřejné dopravy. O nahrazení kapitalistického módu produkce a jeho kulturní dominance není asi ani třeba mluvit.
Jelikož má být socialistická rodina otevřenou a širokou institucí solidarity, není důvod omezovat i některé menšinové formy rodiny. Nová forma rodiny vždy najde místo pro rodičovský pár, který nemůže či nechce mít děti. Najde také místo i pro páry, které žijí třeba jen v partnerství, a ne v manželství. Stejně tak najde místo i pro stejnopohlavní rodiny, ať už mají děti nebo si je adoptují. I kdyby tyto kroky byly mylné, což z mého porozumění této problematice nejsou, byly by oproti současné vykostěné instituci, kterou nazýváme „rodinou“, jen malinkými kapkami vody v moři celé problematiky.
Pozitivním vývojem současné krize rodiny může být aspoň skutečnost, že všechna tato řešení už si osvojily dvě nejvýznamnější české levicové strany – KSČM a SOCDEM. Ať už je to bytová výstavba, důchody a platy či otázka rozdílných forem rodiny, pro tyto strany jsou tato řešení přirozená a vnímají je dlouhodobě jako žádoucí politické kroky. Snad se jim je tedy v nadcházejících volbách podaří prosadit.
Další články, kulturní rubriku a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
